ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.4305.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 4305/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobce Ing. L. M. , zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Moravské Ostravě, Masná 8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 154.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 161/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2014, č. j. 19 Co 392/2014-90, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobce (dále též „dovolatel“) se domáhal podle §13 odst. 1 a §31a odst. 2 a 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen „OdpŠk“) zaplacení náhrady nemajetkové újmy ve výši 154.500,- Kč. Ta mu měla vzniknout v souvislosti s tvrzenou nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.zn. 14 C 332/2006 (dále jen „původní řízení“), ve kterém se domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu v řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě, pod sp.zn. 20 C 4/2005, o zaplacení částky 350.000,- Kč s příslušenstvím. Žalobce uvedl, že původní řízení bylo zahájeno dne 24. listopadu 2006. Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. dubna 2011 bylo zamítnuto dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze a 30. června 2011 pak žalobce podal ústavní stížnost.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. června 2014, č.j. 14 C 161/2011-65, žalobu v nyní označené věci zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že původní řízení bylo zahájeno dne 24. listopadu 2006, kdy žalobce podal žalobu u Obvodního soudu pro Prahu 2 a ukončeno bylo dne 15. prosince 2011 odmítnutím ústavní stížnosti žalobce. Konstatoval, že původní řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy, jeho celková délka, včetně řízení o ústavní stížnosti, byla 5 let. Věc byla po skutkové a právní stránce do určité míry složitá, význam řízení pro žalobce nelze považovat za vyšší a v řízení nedošlo ze strany soudu k žádné bezdůvodné nečinnosti a nebyly shledány ani průtahy. Uvedl také, že žalobce, jak je soudu známo z jiných soudních řízení jím iniciovaných, využívá všechny dostupné a možné procesní postupy dané mu zákonem při prosazování svého názoru přes všechny stupně soudní soustavy až po ústavní stížnost. Dovolání a stížnosti podává žalobce zcela formálně, vědom si vytíženosti vyšších soudů, délku řízení očekává a na ni pak poukazuje. Tak se svým chováním na délce řízení významně podílí. Závěrem soud prvního stupně konstatoval, že délku původního řízení nelze hodnotit jako nepřiměřenou a nedošlo tak k nesprávnému úřednímu postupu.
Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“ nebo „soud druhého stupně“) rozsudkem ze dne 26. listopadu 2014, č. j. 19 Co 392/2014-90, rozsudek soudu prvního stupně podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, když se plně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 12. března 2015 dovolání. Domnívá se, že napadené rozhodnutí záviselo na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva. V obsáhlém dovolání uvádí, že soud opomněl vzít v úvahu, že původní řízení nezačalo podáním žaloby dne 26. října 2006, ale již podáním žádosti u žalované v dubnu 2006 a v tomto případě jde o právní otázku, jež dosud nebyla předmětem rozhodování Nejvyššího soudu. Dále nesouhlasí se závěrem, že v průběhu původního řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu. Soud podle něj pominul, že se žalobce nepodílel na délce reparačního řízení, a že nebylo vzato v úvahu, že již původní řízení bylo řízením reparačním, jehož přiměřená délka by se měla pohybovat v jednotkách měsíců. V této souvislosti připomíná rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, který ve věci Apicella proti Itálii přiznal právě z důvodu nepřiměřeně dlouhého reparačního řízení mimořádně vyšší náhradu a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2012, sp. zn. 30 Cdo 3694/2011, s tím, že „není přípustné, aby osoba domáhající se poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé řízení se znovu v kompenzačním řízení ocitala v situaci, kterou je možné kvalifikovat jako nepřiměřenou délku řízení.“ Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou přípustnosti podaného dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle §241a odst. 2 o.s.ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj.,že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Nelze pominout skutečnost, že Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „rozhodovací praxe“ se při řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Tedy musí být vyloženo, v čem se takto dovoláním napadené rozhodnutí od této rozhodovací praxe odchyluje. Těmto zásadám ovšem obsah podaného dovolání v daném případě ve skutečnosti nevyhovuje, a přípustnost podaného dovolání tak nezakládá.
Jak již bylo uvedeno, z obsáhlého dovolání žalobce lze seznat tři základní námitky, a to
1) že do délky původního řízení soudy nezapočítaly i dobu od podání žádosti o odškodnění u žalované,
2) jeho nesouhlas se závěrem soudů obou stupňů, že délka původního (reparačního) řízení nebyla nepřiměřená, když podle jeho názoru délka takového řízení se má pohybovat v řádu měsíců a
3) že nevzaly v úvahu, že to nebyl žalobce, kdo prodlužoval řízení.
Ve vztahu k prvé dovolací námitce je z procesního spisu zřejmé, že v žalobním návrhu žalobce výslovně požadoval odškodnění za nepřiměřenou délku (původního) řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.zn. 14 C 332/2006, které bylo zahájeno podáním žaloby dne 24. listopadu 2006. Dovolací soud v této souvislosti poukazuje na závěr vyslovený v jeho usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. 30 Cdo 4020/2014, uveřejněném pod číslem 90/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek , podle něhož rozhodování ohledně nároků na náhradu nemajetkové újmy vzniklé v důsledku nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu na jedné straně sice „je případem způsobu vypořádání právního vztahu vyplývajícího z právního předpisu podle §153 odst. 2 o.s.ř., a že soudy nejsou při rozhodování o takových nárocích vázány uplatněným žalobním návrhem, zároveň se však uplatňuje působení dispoziční zásady soukromoprávního soudního řízení v tom smyslu, že soudy nemohou žalobci přisoudit ani na tomto nároku více, nežli žalobou požaduje“ . Nemohl tak ani odvolací soud přisoudit žalobci odškodnění za delší dobu, než za jakou toto odškodnění sám žalobce požadoval.
V rámci druhé námitky dovolatel konstatuje, že řízení mělo trvat pouze v řádech jednotek měsíců, aniž pro to uvedl jakékoliv argumenty týkající se souzeného sporu. Námitka žalobce, že při posuzování výše odškodnění za nepřiměřenou délku původního řízení je možno přihlédnout i k délce samotného řízení kompenzačního a v něm přiznanou částku odškodnění přiměřeně zvýšit, není důvodná v situaci, kdy v nyní posuzovaném případě nebylo původní řízení shledáno nepřiměřeně dlouhým. Rovněž odkaz žalobce na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2012, sp. zn. 30 Cdo 3694/2011, je nepřiléhavý, neboť v dané věci se řešila otázka možnosti zvýšení odškodnění z důvodu nepřiměřené délky samotného kompenzačního řízení v jeho průběhu, nikoli otázka odškodnění délky kompenzačního řízení samostatně. Uvedená námitka žalobce se tedy míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem, a nemůže proto založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o.s.ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 1999, sp. zn.2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu).
Třetí námitka pak zřetelně směřuje proti skutkovým zjištěním, nikoli proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, a není tak způsobilým dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o.s.ř.).
Z vyloženého je tak zřejmé, že nebyly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání obsažené v ustanovení §237 o.s.ř. Nejvyšší soud proto toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není odůvodněn ve smyslu ustanovení §243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. března 2016
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu