ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.4310.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 4310/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vrchy, ve věci žalobkyně RASTRA AG-CZ a.s. , identifikační číslo osoby 25288041, se sídlem v Pardubicích, Masarykovo náměstí 1484, zastoupené Mgr. Vladimírem Štěpánkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, třída Míru 70, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 15 586 988 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 143/2014, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2014, č. j. 12 Co 268/2014-128 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 5. 2014, č. j. 22 C 143/2014-63, takto:
I. Řízení o dovolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 5. 2014, č. j. 22 C 143/2014-63, se zastavuje.
II. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2014, č. j. 12 Co 268/2014-128, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 5. 2014, č. j. 22 C 143/2014-63, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou domáhá náhrady škody ve výši 15 586 988 000 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že jí škoda v uvedené výši měla být způsobena řetězcem absolutních nečinností orgánů České republiky od 14. 7. 2000, když orgány České republiky ignorovaly čl. 1 odst. 1 a 2, čl. 10 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky a neposkytly žádnou ochranu právům absolutních vlastníků výrobních prostředků žalobkyně.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. 7. 2014, č. j. 12 Co 268/2014-128, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 5. 2014, č. j. 22 C 143/2014-63, jímž bylo rozhodnuto, že se řízení zastavuje (výrok I. usnesení soudu prvního stupně) a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok II. usnesení soudu prvního stupně), a nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud souhlasil se soudem prvního stupně v závěru, že řízení bylo třeba zastavit pro překážku zahájené pře. V žalobě podané u Obvodního soudu pro Prahu 2 dne 15. 4. 2014 (řízení je vedeno pod sp. zn. 15 C 110/2014) jsou uvedeni stejní účastníci a je požadovaná stejná částka jako v nyní projednávané věci. Pokud se týká rozsahu, pak žaloba ze dne 15. 4. 2014 obsahuje dvacet tři a půl stran textu, resp. třicet stran včetně sdělení o předběžném projednání a označení příloh. V nyní projednávané věci žaloba ze dne 13. 5. 2014 obsahuje dvacet dva stran textu, resp. dvacet osm a půl stran textu včetně sdělení o předběžném projednání a označení příloh. Obsahově jsou pak obě žaloby prakticky shodné, neboť obsahují totožné věty, resp. celé odstavce a články, a to včetně tabulek týkajících se výpočtu žalované částky. V žalobě ze dne 15. 4. 2014 je skutek, od kterého žalobkyně odvozuje škodu, popsán v čl. III. tak, že se jedná o defraudaci podniku RASTRA AG-CZ a.s., resp. o ukradení věci žalobkyni, přičemž tento skutek „je dokumentován řetězcem nesprávných úředních postupů“, a to jednak postupem Krajského soudu v Hradci Králové, který podle §12 ZKV v rámci dohledu v konkursním řízení nedal pokyn správci k sepsání konkursní podstaty podle §18 odst. 1 ZKV; dále postupem Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, které neoznámilo správci konkursní podstaty, že má důkaz podle §112 trestního řádu, „to je věc dle §5 ObZ, která dle §18a odst. 1 ZKV ze zákona náleží do konkurzní podstaty“ a že se „nepovažovalo povinno podnik úpadce do konkurzní podstaty úpadce RASTRA AG-CZ a.s. vydat dle §18 odst. 4 ZKV a §80 odst. 1 tr. řádu“. Dále žalobkyně uvedla, že došlo ke korupčnímu zneužití Krajského soudu v Hradci Králové v konkursním řízení úpadce RASTRA AG-CZ a.s. a že došlo k bezdůvodnému obohacení strany žalované z užitků z nezákonného užívání a zpeněžování majetku žalobkyně jako úpadce, přičemž strana žalovaná měla podnik RASTRA AG-CZ a.s. pod kontrolou a teď již nemá a současně není schopna prokázat, že tento podnik vrátila vlastníkovi nebo s ním jakkoliv legálně naložila. Žalobkyně tedy v této žalobě shrnula, že se jednalo o nezákonné nakládání s podnikem úpadce orgánem státu a že škoda byla způsobena při souběhu konkursního a trestního řízení. V projednávané žalobě ze dne 13. 5. 2014 žalobkyně ke skutku, od kterého odvozuje škodu, uvedla, že se jedná o absenci správných úředních postupů, řetězec absolutních nečinností orgánů České republiky, resp. neposkytnutí ochrany ze strany orgánů České republiky právům fyzických osob v právnické osobě, tedy prokuristovi žalobkyně, předsedovi představenstva a ovládajícímu společníkovi žalobkyně, žalobkyni a dalšímu společníkovi žalobkyně, zakladateli a stávajícímu členovi představenstva RASTRA AG-CZ a.s. K tomu žalobkyně dodala, že Česká republika měla jednat řádně podle §1 odst. 1 ZKV a chránit vlastnická práva žalobkyně. Porovnáním obsahů obou uvedených žalob dospěl odvolací soud k závěru, že jednání popsané žalobkyní v projednávané žalobě ze dne 13. 5. 2014 lze obsahem podřadit pod jednání popsané jako skutek, od kterého žalobkyně odvozuje vznik škody v žalobě ze dne 15. 4. 2014 projednávané u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 110/2014. Odvolací soud se rovněž vypořádal s námitkou podjatosti Mgr. Z. V., asistenta soudce soudu prvního stupně, který napadené usnesení vydal, přičemž uzavřel, že žádné skutečnosti nesvědčí tomu, že by jmenovaný asistent podjatý byl, a tento tedy není vyloučen z projednávání věci.
Proti usnesení soudu prvního stupně i soudu odvolacího podala žalobkyně dovolání, přičemž k přípustnosti uvádí:
1) korupční legalizace výnosů z trestné činnosti, bezdůvodného obohacení organizovaného zločinu, justiční (konkurzní) mafie, na úkor žalobce, tím, že útok na vlastnická práva žalobce prostřednictvím nezákonného trestního řízení na zástupce žalobce a konkurzního řízení na majetek žalobce je dokonáván prostředky popření práva na spravedlivé soudní řízení v řízení o náhradu škody dle zák. č. 82/1998 Sb., nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena,
2) řešení otázky neodstranitelné překážky řízení spočívající v zahájení jiného řízení o téže věci nalézacím i odvolacím soudem je dovolacím soudem rozhodováno rozdílně a
3) řešením otázek procesního práva se nalézací i odvolací soud odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo otázka procesního práva řešená nalézacím i odvolacím soudem nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Řízení o „dovolání“ proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 5. 2014, č. j. 22 C 143/2014-63, Nejvyšší soud podle §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil, jelikož dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně podat nelze (není dána funkční příslušnost soudu k projednání takového dovolání – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněný pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Co se týká části dovolání směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2014, č. j. 12 Co 268/2014-128, bylo dovolání podáno včas a bylo podáno osobou zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř.
Dovolání je napsáno způsobem obsáhlým, leč o to méně srozumitelným, kdy bez zjevné systematiky dochází k členění textu do víceúrovňových seznamů s odrážkami, přičemž převážně není zřejmé, kde končí jeden argument a začíná jiný. Celé podání je dále propleteno desítkami odkazů a citací rozhodnutí Ústavního soudu, Nejvyššího soudu, ale též soudů nižších článků soudní soustavy, jež převážně nemají souvislost s důvody, na základě kterých soudy v nyní projednávané věci rozhodovaly.
Dovolací soud v této souvislosti uvádí, že je mu z vlastní úřední činnosti známa skutečnost, že žalobkyně (a další subjekty) řadou žalob uplatňují po žalované nároky na náhradu škody, kterou tyto subjekty dle svých tvrzení měly utrpět v souvislosti s konkursním řízením ve věci úpadkyně RASTRA AG-CZ a.s. Podání, které tyto subjekty činí, jsou (obdobně jako dovolání v této věci) excesivně obsáhlá, obtížně srozumitelná či zcela nesrozumitelná, opakující totožné (mnohdy zcela nesrozumitelné) floskule a jsou obvykle doplněna stovkami stran příloh. Navzdory výše uvedeným charakteristikám jednotlivá podání žalobkyně (dalších subjektů) vykazují odlišnosti.
Dovolací soud shledal, že dovolání v nyní projednávané věci (na rozdíl např. od dovolání podaného stejnou žalobkyní proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2015, č. j. 68 Co 277/2014-152, které bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3561/2015) splňuje zákonem vyžadované náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.).
Nejvyšší soud se proto zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovolání je členěno do tří hlavních částí, v nichž se dovolatelka vyjadřuje k bodům, jež uvedla k přípustnosti dovolání.
První (a současně nejrozsáhlejší) část dovolání obsahuje toliko projev dovolatelčina přesvědčení, že se orgány žalované v nejrůznějších řízeních a souvislostech dopouštěly korupčního jednání a jednaly ve prospěch dokonání bezdůvodného obohacení organizovaného zločinu. Dovolatelka v této části dovolání nevyjádřila jakoukoliv právní otázku, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo, a nedostála tak požadavkům na vymezení přípustnosti dovolání.
Ve druhé a třetí části dovolání dovolatelka vyjadřuje nesouhlas se závěrem soudů, že byl popsán stejný skutek jak v žalobě ze dne 15. 4. 2014, tak i v žalobě v této věci. Dle dovolatelky se jedná o zmatení pojmů ze strany asistenta soudce, které nebylo odvolacím soudem odstraněno. Zatímco se v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 110/2014 jedná o skutek, kterým je „defraudace podniku žalobce“, v této věci se jedná o „absenci správných úředních postupů, řetězec absolutních nečinností orgánů České republiky, respektive neposkytnutí ochrany orgány České republiky právům… které vedly k žalované škodě.“ Soudy nesprávně posoudily překážku zahájené pře, když nesprávně vyložily, co je týmž nárokem jako ve sporu dříve zahájeném. V této souvislosti dovolatelka cituje závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1646/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 786/2008, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 30 Cdo 3145/2006.
Dle §83 odst. 1 o. s. ř. zahájení řízení brání tomu, aby o téže věci probíhalo u soudu jiné řízení.
Jak Nejvyšší soud uvedl např. v usnesení ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 31 Cdo 365/2009, uveřejněném pod číslem 68/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, §83 odst. 1 o. s. ř. zakazuje, aby o stejné věci současně probíhala dvě nebo více soudních řízení; nastane-li takováto situace, překážka zahájeného řízení (litispendence) brání tomu, aby se pokračovalo v řízení, které bylo zahájeno později. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo zahájeno jiné řízení, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v různých řízeních rozdílné procesní postavení (např. vystupují-li v jednom řízení jako žalovaní a ve druhém jako žalobci). Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn, tedy ze stejného skutku (srov. shodně např. závěry obsažené v důvodech usnesení Nejvyššího soudu uveřejněných pod čísly 85/2003 a 84/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V poměrech projednávané věci je nezpochybněným zjištění, že účastníci tohoto i dřívějšího (případně překážku působícího) řízení jsou totožní a že žalobkyně (dovolatelka) uplatňuje stejný předmět procesního nároku (petit).
Jak se podává z odůvodnění napadeného rozhodnutí, skutkový stav nebyl v žalobách popsán stejně, přičemž je patrné, že soudy byly schopny v dřívější žalobě identifikovat přesnější skutková tvrzení, zatímco v nyní projednávané věci zůstává popis skutku značně neurčitý. Za daných okolností, kdy je dán potenciální rozpor napadeného rozhodnutí se stávající judikaturou, je třeba hodnotit, zda skutková tvrzení v později zahájeném řízení (tj. v této věci) popisují stejný skutek jako v řízení jiném. Dovolání bylo shledáno přípustným a důvodným.
Jestliže žalobkyně ke skutku v nyní projednávané věci uvedla tolik, že se jedná o absenci správných úředních postupů, řetězec absolutních nečinností orgánů České republiky, resp. neposkytnutí ochrany ze strany orgánů České republiky právům fyzických osob v právnické osobě, tedy prokuristovi žalobkyně, předsedovi představenstva a ovládajícímu společníkovi žalobkyně, žalobkyni a dalšímu společníkovi žalobkyně, zakladateli a stávajícímu členovi představenstva RASTRA AG-CZ a.s., přičemž žalovaná nejednala řádně podle §1 odst. 1 ZKV a nechránila vlastnická práva žalobkyně, neuvádí takto skutková tvrzení jednoznačně individualizující skutek. Byť by z žaloby (jež je [stejně jako dovolání] obsáhlá, obtížně srozumitelná a problematicky strukturovaná) a odkazu na ustanovení zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, bylo možno dovodit, že se orgány žalované měly nečinnosti dopustit v rámci konkursního řízení vedeného na majetek dovolatelky, ani takto by žaloba nemohla být považována za dostatečně určitou. Jestliže je v žalobě obsaženo skutkové tvrzení, že se strana žalovaná dopustila nečinnosti, je pro určitost žaloby nezbytné, aby bylo z žaloby poznatelné, o nedostatek jaké činnosti se má jednat. Jelikož v rámci konkursního řízení může konkursní soud s ohledem na okolnosti konkrétního případu činit celou řadu úkonů, nemůže blíže neupřesněné tvrzení o jeho nečinnosti dostatečně individualizovat skutek. V dané situaci tedy nelze vyloučit možnost záměny s jiným skutkem, a není ani možné rozhodnout, zda průběhu řízení brání překážka věci rozsouzené či překážka věci zahájené.
Z výše uvedeného vyplývá, že soudy nesprávně posoudily otázku procesního práva, jestliže řízení o žalobě, která neobsahovala tvrzení jednoznačně individualizovaný skutek, zastavily z důvodu překážky zahájeného řízení. Nejvyšší soud tedy napadené usnesení odvolacího soudu a spolu s ním ze stejných důvodů i usnesení soudu prvního stupně podle §243e odst. 1 a 2 o. s. ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Z výše uvedeného vyplývá, že soud prvního stupně v dalším průběhu řízení vyzve dovolatelku k odstranění vad žaloby dle §43 odst. 1 o. s. ř.
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně závazný (§243d odst. 1 věta druhá a §226 odst. 1 o. s. ř.); v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud též o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1, věty druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 26. 9. 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu