ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.435.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 435/2016-326
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a Mgr. Víta Bičáka, ve věci žalobce B. V. , zastoupeného JUDr. Ladislavem Koženým, advokátem se sídlem v Kolíně, Sladkovského 13, proti žalované České republice – Ministerstvu školství mládeže a tělovýchovy , se sídlem v Praze 1, Karmelitská 7, o zaplacení 1.000.000,- Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 32/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. června 2012, č.j. 28 Co 462/2011-235, takto:
I. Řízení o dovolání proti výrokům I. a II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. května 2011, č. j. 23 C 32/2007-176, se zastavuje .
II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. června 2012, č.j. 28 Co 462/2011-235, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal zaplacení částky 1.000.000,- Kč s příslušenstvím a placení doživotní renty ve výši 20.300,- Kč měsíčně od 12. března 2007. Žalobu odůvodnil tím, že mu bylo zabráněno z politických důvodů dokončit studium na gymnáziích v Kutné Hoře a v Praze tím, že mu bylo znemožněno složit zkoušky z matematiky za 4. ročník a vykonat tak maturitní zkoušku. Od roku 1990 marně žádal o nápravu podle zákona č. 198/1993 Sb., žádal dále o rehabilitaci podle zákona č. 87/1991 Sb. a vyhlášky MŠM-ČR č.j. 1665/91, ale jeho žádost dosud nebyla vyřízena. Nebyl vyřízen ani jeho protest u Městské prokuratury v Praze proti opatření ředitele školy, jímž bylo žalobci sděleno, že byl ve školním roce 1986/1987 klasifikován v matematice prospěchem nedostatečným. Proti tomuto opatření podala protest Městská prokuratura v Praze, které však rozhodnutím Školského úřadu hl.m. Prahy ze dne 29. dubna 1992 nebylo vyhověno. Proti citovanému rozhodnutí školského úřadu podal žalobce odvolání, o kterém žalovaná protiprávně nerozhodla.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. května 2011, č. j. 23 C 32/2007-176, oba požadavky žalobce zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce nebyl připuštěn ke složení maturitní zkoušky, protože neprospěl z předmětu matematika, nikoliv v důsledku politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva podle §18 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. O studijní rehabilitaci rozhoduje ředitel školy. Žalovaná jako organizační složka státu není a nebyla orgánem příslušným rozhodovat o odvolání žalobce. Žalobce neprokázal, že k ukončení jeho studia došlo z politických důvodů, nikoliv z důvodu špatného prospěchu a neprokázal ani, že žalovaná by za této situace měla jakoukoliv právní povinnost, kterou by nesplnila. Žalobci tak nesvědčí právo z odpovědnosti za škodu, a to ani podle §18 zákona č. 58/1969 Sb., platného v době tvrzené diskriminace, ani podle zákona č. 82/1998 Sb.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. června 2012, č.j. 28 Co 462/2011-235, rozsudek soudu prvního stupně podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s právním posouzením věci.
Dne 12. září 2012 žalobce (dále též „dovolatel“) podal vlastnoručně sepsané dovolání, které bylo dne 19. prosince 2012 doplněno jeho soudem ustanoveným právním zástupcem. Uvedeným dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu a výslovně i zamítavé výroky rozsudku soudu prvního stupně. Přípustnost dovolání odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam a dovolání podává z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tedy nesprávného právního posouzení věci. Zásadní právní význam dovolatel spatřuje v otázce týkající se tohoto rozhodnutí ve věci samé pouze s odkazem na jiná soudní rozhodnutí. Podává výčet ustanovení občanského soudního řádu, Ústavy České republiky a Listiny základních práv a svobod, která podle jeho názoru byla porušena a obsáhle popisuje průběh událostí. Přitom zdůrazňuje, že Gymnázium v Kutné Hoře záměrně zničilo, popřípadě zfalšovalo důležité písemné materiály a gymnázium v Praze pokračovalo v represi a příkoří činěným žalobci. Dále odkazuje na konkrétní podání učiněná na soud v průběhu řízení a navrhuje provedení dalších důkazů. Závěrem navrhuje zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci k dalšímu řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 1 a odložení vykonatelnosti obou rozsudků.
K dovolání žalobce se vyjádřila žalovaná, která se ztotožnila se závěry soudů obou stupňů, vyslovila názor, že dovolání není přípustné a navrhla proto jeho odmítnutí.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012 (viz čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy pokud dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o.s.ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací přezkum je zde přitom předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu je možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné.
Dovolatel ve svém dovolání sice odkazuje na dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., t.j. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, s tím, že za právní otázku, jež by měla být v dané věci zásadně významnou, považuje, zda lze rozhodnout ve věci samé pouze s odkazem na jiná soudní rozhodnutí, ale ve vztahu k napadenému rozhodnutí ji dále nijak nekonkretizuje. Z obsahu dovolání se podává, že dovolatel výslovně nesouhlasí s tím, jak byl zjištěn skutkový stav a hodnoceny provedené důkazy; v tomto směru polemizuje se závěry soudů obou stupňů a předkládá vlastní verzi jimi zhodnocených důkazů. Přitom ovšem přehlíží, že uplatnění dovolacího důvodu mířícího proti skutkovým zjištěním je ve smyslu §241a odst. 3 o.s.ř. vyloučeno. Pokud tedy dovolatel odvozuje zásadní právní význam napadeného rozsudku od vlastní skutkové verze, k níž dovolací soud nepřihlížel, a na ní dovolatel buduje námitku nesprávného právního posouzení svého nároku, je zřejmé, že se jeho dovolací námitka míjí s důvody, na nichž odvolací soud své rozhodnutí založil. To ji ovšem diskvalifikuje z úvahy o jeho zásadním právním významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 1999, 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, resp. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, III.ÚS 10/06).
K žalobcovu odkazu na jeho předešlá podání v řízení učiněná, Nejvyšší soud při přezkumu přípustnosti dovolání nepřihlížel (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008, uveřejněné pod č. 30/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle ustanovení §241a odst. 4 o.s.ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé. V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci samé neprovádí (srovnej §243a odst. 2 o.s.ř.); nelze proto v něm ani úspěšně uplatňovat nové skutečnosti nebo nové důkazy (tj. skutečnosti a důkazy, které nebyly uvedeny v řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení).
Dovolání do výroku o náhradě nákladů řízení je zcela nepřípustné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek civilních nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2001, sp. zn. 22 Cdo 231/2000, publikovaný v časopise Soudní rozhledy, č. 1, ročník 2002, str. 10).
Protože tedy nelze napadené rozhodnutí klasifikovat jako rozhodnutí mající po právní stránce zásadní význam, proti němuž by z tohoto důvodu bylo dovolání přípustné, dovolací soud toto dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl pro jeho nepřípustnost.
Bylo již uvedeno, že žalobce dovoláním výslovně napadá i rozhodnutí soudu prvního stupně vydané v této věci. Možnost dovolání je však ve stanovených případech vyhrazena procesním předpisem jen případům rozhodnutí odvolacího soudu. Proto není dána ani funkční příslušnost dovolacího soudu pro projednání takového „dovolání“ proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nejvyšší soud jako vrcholný článek v soustavě obecných soudů proto řízení v tomto rozsahu ve smyslu ustanovení §104 odst. 1 o.s.ř. a §243c odst. 1 o.s.ř., zastavil (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o.s.ř., když žalobce neměl v dovolacím řízení se svým dovoláním úspěch, avšak žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. července 2016
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu