ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.4367.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 4367/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobkyně České protipirátské unie , IČ 45768706 se sídlem v Praze 8 - Karlín, Sokolovská 24, zastoupené Mgr. Petrem Ostrouchovem, advokátem se sídlem v Praze 1, Voršilská 10, proti žalované STAFOR INTERNET PROJECTS s.r.o. v likvidaci, se sídlem v Ústí nad Labem, Kořenského 905/4, Střekov, IČO: 257 29 055, zastoupené Mgr. Janem Krabcem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1 – Malá Strana, Újezd 450/40, o 148.145,77 Kč s příslušenstvím a o 4.602,68 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp.zn. 20 C 301/2014, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. května 2015, č.j. 69 Co 93/2015-200, takto:
Dovolání žalobkyně se zamítá.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále též „dovolatelka“), na niž byla postoupena pohledávka společností BIO ILUSION, s.r.o., BLUE SKY FILM DISTRIBUTION, a.s., BONTONFILM, a.s., HOLLYWOOD C.E., s.r.o., AQS, a.s., MOVIE, s.r.o. a INTERSONIC, spol. s r.o., se domáhala proti žalované vydání bezdůvodného obohacení, které žalované mělo vzniknout v souvislosti s tím, že umožnila L. H., P. M. a S. M. protiprávní umisťování audiovizuálních děl chráněných autorským zákonem na doméně www.uloz.to.cz . Za tuto činnost také byli všichni tři jmenovaní pravomocně odsouzeni. Žalovaná pak získávala příjmy od uživatelů internetu za stažení uvedených děl a dále příjmy za reklamu, dosáhla tedy prospěchu získaného z nepoctivých zdrojů.
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 7. ledna 2015, č.j. 20 C 301/2014-169, žalobě vyhověl a uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 152.748,45 Kč s příslušenstvím. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) usnesením ze dne 5. května 2015, č.j. 69 Co 93/2015-200, rozsudek soudu prvního stupně podle §219a odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) zrušil a podle ustanovení §221 odst. 1 písm. b) o.s.ř. věc postoupil Městskému soudu v Praze jako soudu věcně příslušnému k projednání a rozhodnutí této věci v prvním stupni. Konstatoval, že v daném případě je zřejmé, že jde o spor, který vyplývá z práva duševního vlastnictví, pod nějž lze subsumovat i spory ohledně nároků vyplývajících z autorského zákona (včetně nároků na vydání bezdůvodného obohacení), ve kterém ve smyslu ustanovení §9 odst. 2 písm. g) o.s.ř. rozhoduje jako soud prvního stupně krajský soud, a proto je věcně a místně příslušný Městský soud v Praze. Uvedl, že se při svém rozhodování přiklonil k totožnému názoru Vrchního soudu v Praze v jeho rozhodnutí ze dne 1. dubna 2015, č.j. Ncp 3674/2014-78, v obdobné věci.
Proti usnesení odvolacího soudu podala dne 31. července 2015 dovolání žalobkyně. Předpoklady přípustnosti dovolání spatřuje v ustanovení §237 o.s.ř., konkrétně pak v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Poukazuje na to, že ustanovení §9 odst. 2 písm. g) je účinné od 1. ledna 2014 a dosud neexistuje rozhodnutí Nejvyššího soudu řešící obdobnou otázku. Nevyřešenou právní otázkou je, „ zda jsou k projednání žaloby na vydání bezdůvodného obohacení podílníkem (v občanskoprávním smyslu) na deliktu jiné osoby příslušné soudy okresní či krajské, a to i v situaci, kdy delikt třetí osoby spočívá v porušení práva autorského (v tomto případě v trestném činu)“. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu v trestních věcech dovozuje, že byť objektem podílnictví žalované byla autorským zákonem chráněná majetková hodnota, nejedná se o právní vztah vzniklý z předpisů na ochranu práva duševního vlastnictví , ale vzniklý ryze na základě obecné úpravy, §451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), účinného do 31. prosince 2013. Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání vyjádřila tak, že se zcela ztotožňuje se závěrem Městského soudu v Praze vysloveným v napadeném rozhodnutí a navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Dovolací soud konstatuje, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle §241 odst. 1 o.s.ř. a splňuje zákonem vyžadované náležitosti (§241a odst. 2 o.s.ř.). Proto se dovolací soud dále zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle §241a odst. 2 o.s.ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Jak již bylo uvedeno shora, dovolatelka se domnívá, že dovolání je přípustné podle §237 o.s.ř., protože napadené rozhodnutí má záviset na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu neměla být dosud vyřešena. Přes ne zcela jasné vymezení této otázky, zejména pak nepřiléhavé přirovnání žalované k podílníkovi, směřuje dovolání k otázce, zda posuzovaný případ, kdy žalovaná sama přímo neporušila práva vyplývající z duševního vlastnictví, ale toto porušování umožnila jiným osobám, lze podřadit pod případy, které má na mysli ustanovení §9 odst. 2 písm. g) o.s.ř. Na rozdíl od odvolacího soudu se dovolatelka domnívá, že tomu tak není, protože nejde o spor o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého na straně toho, kdo neoprávněně nakládal s dílem, aniž by k tomu získal potřebnou licenci, ale o vydání obecného majetkového prospěchu z nepoctivých zdrojů, který má původ v trestné činnosti uživatelů služby, kterou provozuje žalovaná, nejedná se tedy o spor vyplývající z práva duševního vlastnictví, ale o bezdůvodné obohacení podle ustanovení §451 odst. 2 obč. zák., takže je k projednání věci v prvním stupni příslušný okresní soud.
Nejvyšší soud konstatoval, že dovolání je přípustné, neboť uvedená otázka procesního práva v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Základem rozhodnutí odvolacího soudu v nyní posuzované věci byla její klasifikace jako sporu, který vyplývá z práva duševního vlastnictví, pod něž lze subsumovat i spory ohledně nároků vyplývajících z autorského zákona, včetně nároků na vydání bezdůvodného obohacení. Poukázal při tom na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. dubna 2015, č.j. Ncp 3674/2014-78, v obdobné věci.
Naproti tomu Vrchní soud v Praze při rozhodování podle §9 odst. 9 písm. b) o.s.ř. ve znění účinném do 31. prosince 2013, usnesením ze dne 18. prosince 2014, č.j. Ncp 1304/2014-272, rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 160/99 jsou v prvním stupni příslušné okresní soudy. Takto rozhodl za situace, kdy předmětem žaloby byl nárok plynoucí z tvrzeného porušení smlouvy mezi stěžovatelem a žalovaným o zastupování autorských práv, konkrétně nevyplacení odměny za užití stěžovatelových děl ve vysílání České televize. Vrchní soud dospěl k závěru, že nejde o spor o nárocích vycházejících z autorského zákona ve smyslu §9 odst. 2 písm. b) o.s.ř., v tehdy účinném znění, a v prvním stupni je proto podle §9 odst. 1 o.s.ř. dána příslušnost okresních soudů. Ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud usnesením ze dne 26. května 2015, sp.zn. I.ÚS 1055/15, odmítl. Poukázal na své předchozí rozhodnutí, konkrétně na usnesení ze dne 13. července 1999, sp.zn. III. ÚS 211/99 , kterým odmítl stížnost stěžovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. ledna 1999 č.j. 3 Co 33/98-52, jímž byla věc obdobného druhu namísto Městského soudu v Praze, který o ní původně rozhodoval, postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 6 jako soudu věcně příslušnému. V tomto usnesení uvedl že „jako soudy I. stupně rozhodují krajské soudy (v dané věci Městský soud v Praze), jestliže jde o nároky z autorského zákona; takovými nároky i podle přesvědčení Ústavního soudu však nejsou ty, které, jak ve shodě se zákonem dovodil vrchní soud, nemají svůj původ v autorském zákoně, ale odvíjejí se, byť z autorského zákona odvozeně, od jiných skutečností, pokud se týkají jiných právních vztahů. V posuzované věci nejde ani o výši autorského honoráře od uživatelů stěžovatelových děl, ani o otázky původcovství k nim apod., ale jde - v podstatě o právně jednoduché posouzení - řádného a včasného výběru honorářů od subjektů, které povinnost úhrady autorského honoráře ve prospěch stěžovatele stíhá." Obdobně také Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 31. srpna 2006, sp. zn. 30 Cdo 2409/2005, zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci i rozsudek Krajského soudu v Brně s odůvodněním, že „nejde o nárok vycházející z autorského zákona, když tento zákon neupravuje případný nárok na penále uživatele výkonu výkonného umělce, pokud výkonný umělec umělecký výkon neprovede. Ač odvolací soud správně připomněl, že v tomto případě k projednání nároku, který nevychází z autorského zákona, by byl věcně příslušný okresní soud, sám na tuto skutečnost procesně nikterak nereagoval. Přitom, jestliže odvolací soud zjistí, že ve věci rozhodoval věcně nepříslušný soud, pak jen tato vada sama o sobě vede neodvratně k tomu, že odvolací soud odvoláním napadené rozhodnutí zruší a věc postoupí přímo soudu věcně příslušnému ve smyslu ustanovení §221 odst. 2 písm. b) o.s.ř.“ Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 30. března 1993, sp.zn. 7 Co 21/92, konstatoval, že za nárok vycházející z autorského zákona (§9 odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) nelze považovat nárok na náhradu škody, způsobené zničením modelu vytvořeného autorem, ani nárok na přiměřené zadostiučinění autorovi vzniklé závažné újmy, jestliže je požadováno jeho poskytnutí v penězích. Bez ohledu na okolnost, zda funkční model samohybného pluhu je či není autorským dílem, je pro posouzení věcné příslušnosti soudu rozhodující, zda jsou uplatňovány nároky vycházející z autorského zákona. K projednání těchto nároků uplatněných autorem proti právnické i fyzické osobě je věcně příslušný okresní (obvodní) soud.
Shora uvedená rozhodnutí vycházejí z právní úpravy účinné do 31. prosince 2013, kdy byla ustanovením §9 odst. 2 písm. b) o.s.ř. svěřena krajským soudům příslušnost k projednání a rozhodnutí v prvním stupni nároků vycházejících z autorského zákona. Tedy jednak nároků autorů a výkonných umělců, jednak nároků výrobců zvukových záznamů a rozhlasových a televizních organizací, a to včetně nároků na náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení, bez ohledu na to, že předpoklady odpovědnosti a podmínky bezdůvodného obohacení stanoví občanský zákoník. Uvedené ustanovení tak připínalo věcnou příslušnost krajského soudu pouze ke sporům o nároky z konkrétního (autorského) zákona. To současně znamená, že spory o nároky, které by podle právní teorie nebo soudní praxe sice bylo možné označit jako nároky vzešlé z autorského práva, které však nevycházejí z autorského zákona, ke sporům podle §9 odst. 2 písm. b) přiřadit nelze (srovnej Drápal, Bureš a kolektiv: Občanský soudní řád I, II, 1.vydání: Praha, C.H. Beck 2009, str. 46-47).
Zákonem č. 293/2013 Sb., byla počínaje od 1. ledna 2014 vytvořena obecná skupina věcné příslušnosti pro spory vyplývající z práva duševního vlastnictví. Do této skupiny lze zařadit i věci, které byly dříve upraveny v §9 odst. 2 písm. b), tedy spory o nárocích vycházejících z autorského zákona, včetně sporů o nárocích z ohrožení a porušení práv podle autorského zákona a o nárocích na vydání bezdůvodného obohacení získaného na úkor toho, komu svědčí právo podle autorského zákona. Protože však nová definice pravidla pro určení věcné příslušnosti je formulována obecným, širším způsobem, je nutné dovodit, že se jedná o všechny nároky vyplývající z autorského práva (srovnej Svoboda, Smolík a kolektiv: Občanský soudní řád, Komentář, 1. vydání, Praha: C.H. Beck 2013, str. 25). Je tedy zřejmé, že při posouzení věcné příslušnosti (okresního nebo krajského) soudu je zapotřebí použít stejná kritéria jako za předchozího znění §9 o.s.ř. Obecné soudy v dříve citovaných rozhodnutích použily pro posouzení, zda věcně příslušným je v prvním stupni krajský nebo okresní soud kritéria, která zřetelně vymezil Ústavní soud, tedy zda konkrétní spor má svůj původ v autorském zákoně nebo se odvíjí, byť z autorského zákona odvozeně, od jiných skutečností, pokud se týká jiných právních vztahů.
Vycházeje z výše naznačených hledisek konstatuje Nejvyšší soud, že nyní posuzovaná věc má původ v porušení autorských práv protiprávním umisťováním audiovizuálních děl chráněných autorským zákonem na internetu. Jde o autorskoprávní nárok ve smyslu ustanovení §40 odst. 4 autorského zákona, který na ochranu autora, do jehož práva bylo neoprávněně zasaženo nebo jehož právu hrozí neoprávněný zásah stanoví, že právo na náhradu škody a na vydání bezdůvodného obohacení podle zvláštních právních předpisů zůstává nedotčeno. Podstatné pro posouzení věcné příslušnosti krajského soudu k rozhodování v prvním stupni ve smyslu §9 odst. 2 písm. g) o.s.ř. je, že konkrétní spor vyplývá z práva duševního vlastnictví, nikoli okolnost, zda do práva duševního vlastnictví neoprávněně zasáhla aktivně sama žalovaná nebo jiný subjekt. Uvedená otázka by případně mohla mít význam při posuzování její pasivní legitimace.
Z uvedeného vyplývá, že z hlediska uplatněného dovolacího důvodu, kterým byla zpochybněna věcná příslušnost krajského soudu v prvním stupni, je usnesení odvolacího soudu správné. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle ustanovení §243d písm. a) o.s.ř. zamítl.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. března 2016
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu