ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.4448.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 4448/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a Mgr. Víta Bičáka, ve věci žalobkyně CF FLOP s.r.o. , IČ 64608565, se sídlem v Brně, Nejedlého 383/11, zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Moravské Ostravě, Masná 8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.zn. 19 C 195/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. dubna 2015, č.j. 23 Co 444/2013-245, ve znění opravného usnesení ze dne 8. dubna 2015, č.j. 23 Co 444/2013-251, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o.s.ř.) :
Žalobkyně (dále též „dovolatelka“) uplatnila nárok na zaplacení částky 600.000,- Kč s příslušenstvím podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen „OdpŠk“), jako náhrady nemateriální újmy, kterou měla utrpět tím, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 35 C 52/2001 (dále jen „původní řízení“) mělo být porušeno její právo na projednání věci v přiměřené lhůtě. Vzhledem k tomu, že žalovaná jí později, a to 11. května 2012, dobrovolně uhradila 109.375,- Kč, bylo řízení co do této částky zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. července 2013, č.j. 19 C 195/2006-155 (v pořadí druhým poté, co jeho rozsudek ze dne 27. června 2007, č.j. 19 C 195/2006-32, byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2012, sp. zn. 30 Cdo 3753/2011) výrokem I. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci ve výroku blíže specifikované úroky z prodlení z částky 109.375,- Kč za období od 25. října 2006 do 31. května 2012, výrokem II. zamítl „žalobu ohledně částky 490.625,- Kč s příslušenstvím a výrokem III. přiznal žalobci náhradu nákladů řízení.
K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. dubna 2015, č.j. 23 Co 444/2013-245, ve znění opravného usnesení ze dne 8. dubna 2015, č.j. 23 Co 444/2013-251, poté co jeho předchozí rozsudek ze dne 12. února 2014, č.j. 23 Co 444/2013-203, byl částečně zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2014, č.j. 30 Cdo 3019/2014-224, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 43.167,46 Kč s příslušenstvím, ve zbývající části ohledně částky 335.457,54 Kč ho potvrdil a ve výroku o náhradě nákladů řízení ho zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že původní řízení bylo postiženo nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení, v jejímž důsledku vznikl žalobkyni nárok na zadostiučinění v penězích. Konstat o val, že původní řízení bylo komplikované, jak po stránce skutkové, tak i z hlediska procesního, žalobkyně přispěla k jeho délce opakovanými změnami žaloby a význam řízení pro žalobkyni byl vyšší než standardní. Vyšel ze základní částky peněžního zadostiučinění 18.000,- Kč za každý rok prodlení. Při jejím stanovení vzal v úvahu jednak délku původního řízení, jednak i to, že samotné současné odškodňovací řízení trvá bez několika měsíců devět let, a proto ji stanovil v horní polovině základního rozpětí ve výši 15.000,- až 20.000,- Kč. Tuto základní částku za první dva roky snížil na polovinu, dále pak (shodně se soudem prvního stupně) snížil o 30 % za složitost původního řízení, dále ji snížil o dalších 30 % za podíl žalobkyně na délce původního řízení, navýšil ji o 30 % s ohledem na zvýšený význam pro žalobkyni a o dalších 40 % vzhledem k postupu soudů v původním řízení. Vypočetl tak celkovou částku odškodnění za dobu od dojití žaloby v původním řízení (7. listopadu 2000) do dne vydání zamítavého usnesení Ústavního soudu (17. března 2015), tedy za 14 let, 4 měsíce a 10 dnů, na 264.542,46 Kč. Od ní pak odečetl částku 109.375,- Kč, kterou žalovaná žalobci dobrovolně zaplatila, a částku 112.000,- Kč, která byla žalobkyni přisouzena výrokem II. rozsudku odvolacího soudu ze dne 12. února 2014, č.j. 23 Co 444/2013-203 (který zůstal beze změny i po zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu), a proto uložil žalované zaplatit žalobkyni ještě dalších 43.167,46 Kč s příslušenstvím.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dne 29. června 2015 dovolání. Domnívá se, že dovolání je přípustné podle ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), protože napadené rozhodnutí záviselo na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a také na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Za dosud neřešenou otázku považuje výpočet délky původního řízení, protože usnesení Ústavního soudu ze dne 17. března 2015 jí bylo doručeno až 27. března 2015, takže správná základní částka odškodnění měla činit nikoli 240.493,15 Kč, ale 240.986,30 Kč. Od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se odvolací soud podle názoru dovolatelky odchýlil, když vyšel ze základní částky 18.000,- Kč a nevzal v úvahu, aniž by vysvětlil proč, návrh žalobce na základní částku ve výši 25.000,- Kč s ohledem na délku původního řízení, jakož i extrémní délku dosud neskončeného současného odškodňovacího řízení. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadené části zrušil a věc vrátil soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále jen „o.s.ř.“), a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Poté se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že
- napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen.zn. 29 NSCR 55/2013). Z dovolání musí být také patrno, které otázky hmotného nebo procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí závisí, nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud řešeny (má-li je dovolatel za dosud neřešené), případně, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Žalobkyně napadá svým dovoláním rozsudek odvolacího soudu, aniž by uvedla v jakém rozsahu, ale v závěru navrhuje jeho zrušení v blíže nespecifikované napadené části. Z kontextu pak lze dovodit, že aktuální dovolání směřuje proti výroku ve věci samé, tedy proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, a to proti jeho měnící i potvrzující části.
Ve vztahu k té části uvedeného výroku, jíž byl změněn zamítavý výrok II. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci 43.167,46 Kč s příslušenstvím není dovolání žalobkyně subjektivně přípustné, neboť k podání dovolání je oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod č. 28). Změnou rozsudku soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla žaloba zamítnuta, nebyla způsobena žádná újma na právech žalobkyně, odstranitelná odklizením uvedeného výroku, když uvedený výrok je naopak v její prospěch . Protože dovolání žalobkyně v tomto případě směřuje proti výroku rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, dovolací soud je podle §243c odst. 3 věty první a §218 písm. b) o.s.ř. v této části odmítl.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání žalobkyně proti potvrzující části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, ohledně částky 335.457,54 Kč a dospěl k závěru, že rovněž není přípustné.
Pokud žalobkyně namítá, že odvolací soud vyšel z toho, že původní řízení bylo skončeno dnem vydání usnesení Ústavního soudu, nikoli dnem, kdy jí toto usnesení bylo doručeno, pak se její výhrady míjejí s odůvodněním rozsudku odvolacího soudu, že ke svému tvrzení o tom, kdy jí zmíněné usnesení bylo doručeno neoznačila žádný důkaz, tudíž ani posouzení této otázky přípustnost dovolání založit nemůže.
Otázka přihlédnutí k extrémní délce řízení při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění byla vyřešena již ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, podle kterého je pro poměry České republiky přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15.000,- Kč až 20.000,- Kč za jeden rok řízení. Při stanovení základní částky hraje roli zejména celková doba řízení. Bylo-li řízení celkově extrémně dlouhé (byla-li jeho délka násobně delší, než by bylo možno vzhledem k okolnostem případu očekávat), blíží se přiznaná částka za příslušný časový úsek horní hranici výše uvedeného intervalu.
Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 17. prosince 2014, č.j. 30 Cdo 3019/2014-224, jímž byl částečně zrušen předchozí rozsudek odvolacího soudu, poukázal na to, „že podle jeho judikatury i Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek „odůvodnění výše přiznaného zadostiučinění musí obsahovat hodnocení, v němž se vychází ze základní částky stanovené násobkem celkové doby řízení v letech či měsících a částky přiznávané za jednotku času řízení s následným připočtením či odečtením vlivu skutečností vyplývajících z kritérií obsažených v §31a odst. 3 písm. b) až e) zákona“ (viz jeho 9. právní věta a následující odůvodnění). Odůvodnění výše přiměřeného zadostiučinění musí obsahovat hodnocení toho, jak soud k výsledné částce dospěl, neboť pouze tak budou rozhodnutí nižších stupňů o přiznání přiměřeného zadostiučinění reálně přezkoumatelná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. března 2011, sp. zn. I. ÚS 192/11, bod. 20., nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. července 2011, sp. zn. I. ÚS 1938/11)“.
Dále Nejvyšší soud uvedl např. v usnesení ze dne 17. února 2015, sp. zn. 30 Cdo 3453/2014, že „stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %)“. Shora uvedeným zásadám nyní napadený rozsudek zcela vyhovuje.
To se týká i námitky žalobkyně, že soud dostatečně nevzal v úvahu to, že se jedná o reparační řízení a nezvýšil základní částku na 25.000,- Kč. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že odvolací soud při hodnocení závažnosti vzniklé újmy a okolností, za nichž ke způsobení újmy došlo, vzal na zřetel i tuto skutečnost, která byla spolu s dalšími okolnostmi důvodem pro stanovení základní částky při horní hranici intervalu 15.000,- až 20.000,- Kč.
S ohledem na uvedené skutečnosti proto nelze dovodit, že by byly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání v této věci tak, jak je má na mysli již zmíněné ustanovení §237 o.s.ř.
Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
U výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení se odkazuje na ustanovení §243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. března 2016
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu