Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.03.2016, sp. zn. 30 Cdo 4512/2015 [ usnesení / výz-E ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.4512.2015.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.4512.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 4512/2015 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D, LL.M, ve věci žalobce A. Ž., toho času Mírov - PS 1/9, zastoupeného Mgr. Terezou Coufalovou, advokátkou se sídlem v Praze 10-Strašnicích, Jevanská 2423/10, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 115.625,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 139/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. října 2014, č. j. 58 Co 239/2014-96, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o.s.ř.): Žalobce se domáhal zaplacení částky 115.625,- Kč jako zadostiučinění nemajetkové újmy, která mu měla být způsobena tvrzeným nesprávným úředním postupem Městského soudu v Praze spočívajícím v nepředložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen „SDEU“) v rámci odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 20. ledna 2012, č.j. 30 C 178/2009-98. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. února 2014, č.j. 15 C 139/2013-68, žalobu zamítl. Soud prvního stupně při rozhodování podle §1, §5 písm. a) a b), §7 odst. 1, §8 odst. 1, §13 odst. 1 a §26 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jenOdpŠk“) a s přihlédnutím k §109 odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu (dále jeno.s.ř.“) zdůraznil, že Soudní dvůr Evropských společenství může v rámci řízení o předběžné otázce přezkoumávat pouze normy práva Společenství, z čehož jasně vyplývá, že není oprávněn vykládat a tím méně aplikovat právo vnitrostátní. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2012, č.j. 68 Co 276/2012-116, kterým byl zamítnut návrh žalobce na předložení předběžné otázky SDEU, nabylo právní moci a nebylo zrušeno pro nezákonnost, takže se nejedná o nezákonné rozhodnutí. Soud prvního stupně neshledal v původním řízení ani nesprávný úřední postup. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 2. října 2014, č. j. 58 Co 239/2014-96, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v původním řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, ani nebylo vydáno nezákonné rozhodnutí a žalobci navíc nemohla být způsobena žádná škoda, resp. nemajetková újma, a to ani podle komunitárního práva, ani podle OdpŠk. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce (dále též „dovolatel“) vlastnoručně sepsaným dovoláním ze dne 8. prosince 2014. Předseda České advokátní komory dne 23. dubna 2015 rozhodl s přihlédnutím k §45 odst. 2 písm. a) zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, že určuje advokátku Mgr. Terezu Coufalovou k poskytnutí právní služby dovolateli (§18 cit, zákona). Podáním ze dne 12. června 2015 se jmenovaná advokátka s podaným dovoláním žalobce výslovně ztotožnila. Dovolatel formuluje následující jím uvažované právní otázky: - Byl či nikoliv Městský soud v Praze v řízení 68 Co 276/2012 soudem, na který se vztahuje čl. 267 odst. 3 SFEU ? - Vypořádal se Městský soud v Praze v původním řízení s existujícím procesním problémem v souladu s CILFIT či nikoliv ? - Aplikace práva EU EX OFFO. - Absurdita vnucování překážky „REI IUDICATAE“. Dovolatel pak navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od. 1. ledna 2014. Uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř. a stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou přípustnosti podaného dovolání. Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.). Podle §241a odst. 2 o.s.ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.). Aby dovolání v projednávané věci mohlo být klasifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, - při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo - která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo - je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo - má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (byť ani jen např.) pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř. , či jeho části (srovnej obdobně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013). Je možno současně též připomenout například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srovnej například usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak například v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“ S ohledem na vyložené skutečnosti je možno uzavřít, že k projednání dovolání nepostačuje (jak již bylo uvedeno) např. pouhá citace části znění ustanovení §237 o.s.ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil (a v jakém smyslu), nebo která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení téhož soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), přičemž k tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je nezbytné, aby kromě jiného obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Vyloženým zásadám obsah podaného dovolání v daném případě nevyhovuje, neboť dovolatelem (respektive ani jeho zástupkyní z řad advokátů) nebylo zákonu odpovídajícím způsobem označeno a současně též zdůvodněno, z jakého případu přípustnosti dovolání v označené věci vychází. Je tak zřejmé, že dovolání žalobce nenaplňuje předpoklady stanovené pro něj procesním předpisem (dovolání sice formuluje několik právních otázek , aniž by ovšem konkrétně uvádělo, kterému z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. tyto otázky podřazuje). Nejvyšší soud proto předmětné dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věta první o.s.ř. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není ve smyslu ustanovení 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř. odůvodňován. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 30. března 2016 JUDr. Pavel Pavlík předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03/30/2016
Spisová značka:30 Cdo 4512/2015
ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.4512.2015.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Odpovědnost státu za škodu
Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§237 o. s. ř.
§8 předpisu č. 82/1998Sb.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost sp. zn. II. ÚS 2981/16
Staženo pro jurilogie.cz:2016-06-14