ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.4524.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 4524/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce M. M. , zastoupeného Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou se sídlem v Chýni, Západní 449, proti žalovanému D. Z. , zastoupenému JUDr. Věrou Sedloňovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, Letní 69, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 C 49/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. dubna 2015, č. j. 3 Co 374/2013-55, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Městský soud v Praze (dále také „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. srpna 2013, č. j. 31 C 49/2013-29, zamítl žalobu, aby žalovaný byl uznán povinným zveřejnit na svém facebookovém profilu D..Z. na úvodní straně po dobu 48 hodin omluvu ve znění: „Omlouvám se panu M. M. za to, že jsem jej zde na svém profilu urážel vulgárními výrazy a nepravdivými tvrzeními. D. Z.“ Dále soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Městský soud vyšel z tvrzení žalobce, který pokládal za zásah do svých osobnostních práv skutečnost, že jej žalovaný na svém facebookovém profilu dne 12. února 2013 označil za „člověka, který státem uznávaným grázlem není jen náhodou a vinou nedokonalých zákonů“ a tím, že jej rovněž na svém facebookovém profilu dne 22. února 2013 osočil z nevěry a otcovství dítěte právní zástupkyně žalobce Mgr. G. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba nebyla podána důvodně a zejména, že omluva navržená žalobcem, je obecná a neurčitá a není z ní jasné, za které konkrétní výroky se žalovaný omlouvá. Kromě toho považoval soud prvního stupně omluvu nepřiměřenou také proto, že se mělo jednat o omluvu veřejnou, směřující vůči všem osobám mající přístup k facebookovému profilu žalovaného. Dodal, že ohledně znění omluvy nebylo na soudu prvního stupně, aby poskytoval žalobci jakákoliv právní poučení, neboť by zasahoval do hmotného práva.
Vrchní soud v Praze (dále také „odvolací soud“ nebo „soud druhého stupně“) rozsudkem ze dne 14. dubna 2015, č. j. 3 Co 374/2013-55, k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně o nekonkrétnosti navrhované omluvy, když uvedl, že z jejího znění není jasné, za jaké určité výroky žalovaného vůči žalobci se má žalovaný omlouvat, ani kdy vlastně k urážce žalobce mělo dojít. Dále uvedl, že pokud si žalobce zřídil facebookovou stránku na internetu, musí být srozuměn s tím, že ne všichni navštěvovatelé žalobcových facebookových stránek budou o něm hovořit toliko pochvalně a nevyskytne se někdo, kdo má k žalobci ne zcela přátelský vztah a kdo na facebookový profil žalobce umístí o něm nelichotivé údaje.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobci dne 30. června 2015, přičemž právní moci nabylo téhož dne.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 25. srpna 2015 včasné dovolání, ve kterém namítl, že otázka zásahu do práv na ochranu osobnosti na facebookovém profilu a rozsahu požadované satisfakce nebyly dosud dovolacím soudem řešeny. Poukazuje na to, že nelze na daný případ aplikovat judikaturu týkající se tištěných či jiných médií, kde existuje neomezený přístup a neurčitý okruh subjektů, a z tohoto důvodu musí být omluva v těchto případech dostatečně určitá a přesná. V projednávané věci se ale jedná o stejný okruh osob, které jsou seznámeny s důvody podání žaloby i s předmětnými tvrzeními žalovaného a které by byly také seznámeny s požadovanou omluvou. Proto je dovolatel toho názoru, že postačí jím jmenované znění omluvy, které pokládá za zcela dostačující a přiléhavé. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil zpět k dalšímu jednání.
Žalovaný se k podanému dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, že se tak stalo ve lhůtě ve smyslu ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přičemž je charakterizováno formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 2 o.s.ř. Po té se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj. že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem.
Dovolací soud shledal, že dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §11 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále pouze obč. zák.), fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí svého jména a projevů osobní povahy.
Podle ustanovení §13 odst. 1 obč. zák. fyzická osoba má právo zejména se domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění.
Občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby podle ustanovení §11 a následujících obč. zák. přichází v úvahu pouze u zásahů do osobnosti fyzické osoby chráněné všeobecným osobnostním právem, které je třeba kvalifikovat jako neoprávněné (protiprávní), tedy takové, který jsou v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem.
V případě, že se žalobce domáhá přiměřeného zadostiučinění ve formě omluvy, je nezbytné, aby žalobní návrh (petit) omluvy formuloval; taková omluva musí být formulována v souladu s ustanovením §79 odst. 1 o.s.ř., tedy, že omluva musí být dostatečně konkrétní, jasná, určitá a má odpovídat skutečnostem, zjištěných z okolností jednotlivého případu. Jak již Nejvyšší soud judikoval v rozsudku ze dne 30. listopadu 2006, sp. zn. 30 Cdo 2919/2006, tak „pokud však soud shledá, že navržená forma morálního zadostiučinění není přiměřená, a tím z hlediska ustanovení §13 obč. zák. postačující a účinná, pak jestliže není žaloba odpovídajícím způsobem upravena, je na soudu žalobu na přiznání navržené formy morálního zadostiučinění zamítnout.“ Přitom při úvaze, zda je navrhovaná morální satisfakce přiměřená či nikoli, musí vyjít jak z celkové povahy případu, tak z jeho jednotlivých okolností jakou je např. intenzita, povaha, tak i jednotlivé okolnosti konkrétního zásahu, k charakteru a rozsahu zasažené hodnoty osobnosti, k trvání i šíři ohlasu vzniklé nemajetkové újmy pro postavení a uplatnění postižené fyzické osoby ve společnosti apod.
Ačkoliv dovolatel tvrdí, že otázka zásahu do osobnostních práv a podoby a rozsahu morální satisfakce na sociální síti facebook nebyla dosud Nejvyšším soudem řešena, dovolací soud k tomuto uvádí, že procesní předpis i ustálená judikatura tohoto soudu se k otázce určitosti žalobního petitu (v daném případě tedy navrhovaného znění žalující stranou požadované omluvy) obecně vyjadřují zcela jasně a nekompromisně. Proto nutnost respektovat tento požadavek není odvislý od prostředku (v souzeném případě facebooku), který byl žalovanou stranou užit k zásahu do osobnostní sféry žalující strany – v daném případě tedy k šíření osobních názorů, kritiky a případně pomluvy, apod. Nelze proto souhlasit s dovolatelem, že tato právní otázka ještě nebyla dovolacím soudem řešena (viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2013, sp. zn. 30 Cdo 298/2011).
Jelikož dovolatel podal dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v celém jeho rozsahu, dovolací soud konstatuje, že dovolání do výroku II. o náhradě nákladů řízení také nemá zákonem stanovené náležitosti. Dovolatel u tohoto výroku nevymezuje, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 a §237 až §238a o. s. ř.), když rozhodnutí o náhradě nákladů řízení na posouzení dovolatelem nastolených otázek nespočívalo a jinou otázku hmotného nebo procesního práva v dovolání neuvedl.
Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nebyl odůvodněn ve smyslu ustanovení §243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. března 2016
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu