ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.4555.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 4555/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Vrchou, v právní věci žalobce K. U. , zastoupeného Mgr. Pavlem Pospíšilem, advokátem se sídlem v Mohelnici, Okružní 591/10, proti žalované České republice – Ministerstvu zemědělství , se sídlem v Praze 1, Těšnov 17, o 107.351.680,- Kč, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 15 C 22/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. května 2015, č. j. 69 Co 136/2015-91, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Šumperku (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. října 2014, č. j. 15 C 22/2012-68, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 107.351.680,- Kč z titulu náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem. Soud prvního stupně dále rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. května 2015, č. j. 69 Co 136/2015-91, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když shledal, že „požadavek žalobce na zaplacení náhrady škody a nemajetkové újmy není důvodný, neboť není dána příčinná souvislost mezi tvrzeným pochybením … a tvrzenou újmou.“ Odvolací soud dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud uvedl, že žalobcem vymezený skutek nelze právně kvalifikovat jako nesprávný úřední postup ve smyslu §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále již „OdpŠk“), jelikož „za nesprávný úřední postup totiž nelze pokládat postup orgánu státu představující činnost přímo směřující k vydání rozhodnutí, v němž se projeví, a není jím tedy ani posuzování podmínek účastenství v řízení, neboť eventuální pochybení v tomto směru (kdo je účastníkem řízení) se projeví v rozhodnutí samém, totiž v tom, o čích právech a povinnostech je jím rozhodováno a pro koho je závazné.“ Odvolací soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ze dne 15. září 2008, sp. zn. 25 Cdo 40/2005 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz , a rozhodnutí Ústavního soudu České republiky /dále již „Ústavní soud“/na internetových stránkách http://nalus.usoud.cz ). Odvolací soud nad rámec tohoto zjištění uvedl, že v úvahu přichází posoudit vymezený skutek toliko jako škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím (zrušenými rozhodnutími Okresního soudu úřadu v Šumperku ze dne 15. března 1999, č. j. 467/R-107/99-Kl-231/2, a ze dne 7. února 2002, č. j. 76/R-42/2002-KI-231/2, která byla zrušena dne 7. června 2007 Krajským úřadem Olomouckého kraje s tím, že nebyl správně stanoven okruh účastníků řízení o nakládání s vodami) ve smyslu §7 odst. 2 OdpŠk, podle kterého má právo na náhradu škody i ten, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ač s ním tak jednáno být mělo. Odvolací soud však mezi zrušenými rozhodnutími a tvrzenou škodou ve výši 8.351.680,- Kč příčinnou souvislost, která je jedním z nutných předpokladů odpovědnosti státu za škodu, neshledal.
Odvolací soud dále uvedl, že nelze dovodit ani vznik tvrzené nemajetkové újmy žalobce ve výši 99.000.000,- Kč, a to s ohledem na skutečnost, že „z tvrzení žalobce nevyplývá, že by u žalobce nastala závažná újma v příčinné souvislosti s vydáním zrušených rozhodnutí, kterou by bylo třeba nahradit přiměřeným zadostiučiněním.“ Odvolací soud dovodil, že újma žalobci vůbec nevznikla, a tak se blíže nezabýval tím, kdy měla tvrzená újma vznikat.
Žalobce (dále též „dovolatel“) podal prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu. Dovolatel v úvodu svého podání uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu a dále, že vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak. Dovolatel dále shrnuje řízení před odvolacím soudem a dochází k závěru, že „pokud by odvolací soud řádně hodnotil jednotlivé důkazy v souladu s ust. §132 o. s. ř., nemohl by k takovému závěru dospět.“ Dovolatel uvádí, že podle jeho názoru není správný závěr odvolacího soudu, že mezi zrušenými rozhodnutími a tvrzenou škodou není příčinná souvislost. Dále má dovolatel za to, že odvolací soud pochybil, když žalobcem vymezený skutek nedefinoval jako nesprávný úřední postup ve smyslu §13 odst. 1 OdpŠk. Dále dovolatel polemizuje se závěry odvolacího soudu týkajícími se zásahu do jeho vlastnického práva. V závěru dovolatel opět poukazuje na to, že pokud by „obecné soudy postupovaly v souladu s ust. §132 o. s. ř., tj. hodnotily by provedené důkazy každý jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti a přitom pečlivě přihlížely ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci, nemohly by dospět k výše uvedeným závěrům.“
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu odmítl.
Dovolání dovolatele je právní polemikou s rozhodnutím odvolacího soudu. Ač v úvodu dovolání dovolatel uvádí, že hledisko přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu a dále, že vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak, tak blíže nevymezil, od které „ustálené rozhodovací praxe“ se při řešení této otázky odvolací soud odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013), respektive nevymezil, která konkrétní právní otázka má být posouzena jinak a jakým způsobem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 30 Cdo 1870/2014). Řádné vymezení přípustnosti dovolání (a s tím související požadavek na vymezení ustálené rozhodovací praxe, od níž se měl odvolací soud odchýlit, resp. požadavek na vymezení toho, jak má být právní otázka posouzena jinak) je obligatorní náležitostí dovolání. V této souvislosti lze rovněž připomenout např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že: „úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, ‚naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.‘“
Ústavní soud k otázce vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ve svém usnesení ze dne 26. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, uvedl, že: „novelizace občanského soudního řádu (zákon č. 404/2012 Sb., kterým zavedl nově povinnost pro dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění přípustnosti dovolání) řešila přetížení Nejvyššího soudu neúměrným množstvím podaných dovolání v občanskoprávních a obchodních věcech, které Nejvyšší soud nestíhal v přiměřené lhůtě vyřizovat. Novela chtěla reagovat i na to, že ‚velmi často se objevují případy, kdy kvalita dovolání, v nichž advokáti zaměňují ustanovení občanského soudního řád o přípustnosti dovolání s dovolacími důvody...‘ (viz důvodová zpráva k zákonu č. 404/2012 Sb.). Z toho plyne, že záměrem novely (v podobě vytvoření příslušné nové náležitosti dovolání) byla regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potencionálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá. To v konečném důsledku může snížit finanční náklady potencionálních dovolatelů za dovolací řízení. Konečně smyslem zakotvení této nové obligatorní náležitosti může být i urychlení dovolacího řízení, protože důsledně vzato je Nejvyšší soud advokátem dovolatele interpretována jeho vlastní judikatura, což může Nejvyššímu soudu práci ulehčit (byť tím nebude vázán).“
Nad rámec výše uvedeného nedostatku dovolání Nejvyšší soud poukazuje i na to, že argumentace dovolatele se vztahuje výhradně k otázkám skutkovým, tj. k hodnocení důkazů, respektive k problematice příčinné souvislosti. V této souvislosti lze zmínit např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2015, sp. zn. 30 Cdo 2143/2015, v němž dovolací soud mimo jiné uvedl: „Příčinná souvislost, respektive její hodnocení byla v judikatuře dovolacího soudu považována za otázku skutkovou. Např. v usnesení ze dne 25. září 2014, sp. zn. 25 Cdo 2836/2013, Nejvyšší soud připomenul, že Otázka existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, nikoli právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1025), neboť v řízení se zjišťuje, zda protiprávní úkon či škodná událost a vznik škody jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Skutkové námitky však přípustnost dovolání, podmíněnou zásadním právním významem napadeného rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., založit nemohou. I když tato rozhodovací praxe dovolacího soudu byla do jisté míry korigována nálezem Ústavního soudu ze dne 17. prosince 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nelze ztrácet ze zřetele, že je to právě dovolatel, na němž závisí uplatnění dovolacího důvodu a právně relevantní vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Z obsahu dovolání v tomto případě lze vyvodit, že dovolatel polemizuje se skutkovými zjištěními a následným právním posouzením věci, domáhá se zohlednění dalších okolností jeho případu, což ovšem souvisí s jeho výtkou směřující proti skutkovému stavu, který jak již bylo uvedeno shora nelze v dovolacím řízení revidovat (např. ve smyslu, že skutková zjištění, z nichž při rozhodování vycházel odvolací soud, měla a mohla být odvolacím soudem, respektive soudem prvního stupně zjištěna /ještě/ v tom či onom rozsahu, respektive, že odvolací soud mohl a měl přihlédnout ještě k těm či oněm skutkovým okolnostem, jež by získal, přistoupil-li by v tom či onom rozsahu k příslušnému dokazování atd.).“ I v tomto případě dovolatel polemizuje se skutkovým stavem, z nějž při rozhodování vycházel odvolací soud, přičemž na podkladě své skutkové verze dovozuje příčinnou souvislost. V dovolacím řízení ovšem nelze revidovat skutková zjištění, z nichž vycházel při rozhodování odvolací soud (ledaže by byla pro meritorní rozhodnutí neúplná, nesrozumitelná či neurčitá, k čemuž v tomto případě nedošlo), přičemž z obsahu dovolání nebylo možné ani vyvodit, že by na tomto úseku dovolatel formuloval právní otázku týkající se aplikace procesního práva, která by mohla – z hlediska jejího řešení odvolacím soudem v napadeném rozhodnutí – zakládat přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.. Z odůvodnění písemného vyhotovení napadeného rozsudku odvolacího soudu nelze ani dovodit, že by jím mělo být porušeno některé ze základních práv dovolatele.
Jelikož dovolání postrádá obligatorní náležitost spočívající v absenci právně relevantního vymezení předpokladu přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., trpí dovolání vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat a dovolání věcně projednat.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. března 2016
JUDr. Pavel V r c h a
předseda senátu