ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.4691.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 4691/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobců 1) J. D. , a 2) M. D. , právně zastoupených Mgr. Štěpánem Janáčem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí č. 12, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská č. 424/12, o 946 374 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 256/2012, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2014, č. j. 72 Co 251/2014-84, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 13. 1. 2014, č. j. 10 C 256/2012-69, zamítl žalobu, aby žalované byla stanovena povinnost zaplatit žalobcům částku 946 374 Kč s příslušenstvím, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Rozhodnutí soudu prvního stupně odvolací soud v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Zaplacení částky 946 374 Kč s příslušenstvím se žalobci po žalované domáhali jako náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím o prohlášení konkursu a rovněž i nesprávným úředním postupem soudu i správce konkursní podstaty, který při prodeji nemovitostí nerespektoval pokyn soudu tykající se způsobu prodeje nemovitostí v konkursní podstatě.
Žalobci na základě kupní smlouvy ze dne 20. 6. 2006 uzavřené mezi nimi a JUDr. Pavlem Valouškem, správcem konkursní podstaty úpadce M. M. (dále jen „kupní smlouva“), nabyli spoluvlastnický podíl o velikosti 7/8 na nemovitých věcech, které byly součástí majetku M. M., na jehož majetek byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. 5. 1997, č. j. K 39/90-60, prohlášen konkurs. Usnesením ze dne 16. 4. 2007, č. j. K 39/95-715, schválil Městský soud v Praze konečnou zprávu a vyúčtování odměny a výdajů správce (dále jen „usnesení o schválení konečné zprávy“). Poté bylo usnesení o prohlášení konkursu rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 6. 2008 změněno tak, že se zamítá návrh na prohlášení konkursu na majetek M. M.. Okresní soud v Kutné Hoře rozsudkem ze dne 12. 3. 2009, č. j. 7 C 111/2006-261 rozhodl, že vlastníkem 7/8 podílu na předmětných nemovitých věcech je M. M., neboť kupní smlouva je absolutně neplatná, když byla uzavřena v rozporu s podmínkami prodeje stanovenými konkursním soudem, což rozsudkem ze dne 13. 10. 2009, č. j. 22 Co 309/2009-294, potvrdil Krajský soud v Praze. Žalobci proto vyzvali správce konkursní podstaty JUDr. Pavla Valouška k vrácení kupní ceny. Ten jim však sdělil, že všechny peníze již vyplatil M. M.. Žalobcům tak vznikla škoda ve výši 946 374 Kč, jež představuje kupní cenu a další náklady související s uzavřením kupní smlouvy.
Ve vztahu k nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci nebyli účastníky předmětného konkursního řízení a ani s nimi jako s účastníky nemělo být jednáno, proto nejsou ve smyslu §7 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), aktivně legitimováni k uplatnění nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím. Pro úplnost pak soud prvního stupně uzavřel, že k tvrzené škodě došlo výhradně nesprávným úředním postupem správce konkursní podstaty a za takto způsobenou škodu odpovídá konkursní správce výlučně sám, když stát v daném případě nezanedbal svou dohledovou činnost.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně výlučné odpovědnosti správce konkursní podstaty za porušení svých povinností v rámci konkursního řízení. Dále shodně se soudem prvního stupně konstatoval nedostatek aktivní legitimace k uplatnění nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, když žalobci nebyli účastníky řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda, ani s nimi jako s účastníky řízení jednáno být nemělo. Ve vztahu k tvrzenému nesprávnému úřednímu postupu konkursního soudu odvolací soud zdůraznil, že námitky proti postupu soudu směřujícího k vydání rozhodnutí, mohou být zvažovány pouze z hlediska odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí, a to zvláště za situace, kdy se namítaný nesprávný postup bezprostředně promítnul do usnesení o schválení konečné zprávy. Nadto odvolací soud uzavřel, že vůči státu by žalobcům vznikl nárok na náhradu újmy až tehdy, pokud by nebylo možné dosáhnout uspokojení pohledávky vzniklé z bezdůvodného obohacení plnění od osoby, které v důsledku výkonu veřejné moci toto bezdůvodné obohacení vzniklo.
Žalobci napadli rozsudek soudu dovoláním v celém jeho rozsahu. Přípustnost dovolání spatřují v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Dovolatelé pak předkládají následující otázky:
1) Zda je schválení konečné zprávy o zpeněžení majetku z podstaty a o vyúčtování odměny a výdajů nesprávným úředním postupem ve smysl §5 písm. b) OdpŠk, když součástí zprávy je výtěžek z prodeje nemovitostí, které jsou předmětem soudního řízení o určení vlastnického práva, přičemž tato skutečnost je soudu známa.
2) Zda v případě kumulace příčin vedoucích ke vzniku nároku na náhradu škody (nezákonné rozhodnutí o prohlášení konkursu, nesprávný úřední postup soudu a porušení povinností správce konkursní podstaty) může dojít k liberaci odpovědnosti státu za škodu na straně státu.
3) Zda osobě, na jejíž majetek byl prohlášen konkurs, vzniká bezdůvodné obohacení, pokud je jí v rámci konkursního řízení vyplacen výtěžek zpeněžení jejího nemovitého majetku, ale konkurs je v důsledku opravného prostředku proti usnesení o prohlášení konkursu zrušen.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání v této věci je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., když otázkou, zda je schválení konečné zprávy o zpeněžení majetku z podstaty a o vyúčtování odměny a výdajů nesprávným úředním postupem ve smysl §5 písm. b) OdpŠk, když součástí zprávy je výtěžek z prodeje nemovitostí, které jsou předmětem soudního řízení o určení vlastnického práva, a tato skutečnost je soudu známa, se Nejvyšší soud prozatím ve své rozhodovací činnosti nezabýval. Dovolání však není důvodné.
Podle ustanovení §7 odst. 1 OdpŠk mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.
Podle ustanovení §13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
Podle ustanovení §29 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZKV“), soud přezkoumá konečnou zprávu o zpeněžení majetku z podstaty a o vyúčtování odměny a výdajů, odstraní po slyšení správce shledané chyby anebo nejasnosti a uvědomí o konečné zprávě a vyúčtování úpadce a konkursní věřitele. Upozorní přitom, že do 15 dnů ode dne, kdy konečná zpráva a vyúčtování byly vyvěšeny na úřední desce soudu, mohou proti nim podat námitky.
Konečná zpráva včetně vyúčtování odměny a výdajů správce podléhající schvalovací činnosti soudu má charakter souhrnného dokumentu, z něhož lze zjistit výnosy dosažené při zpeněžení konkursní podstaty, způsob jejich užití, jakož i rozsah, v jakém jsou v této fázi k dispozici prostředky k uspokojení pohledávek v konkursu. Její význam spočívá v tom, že postupem podle ustanovení §29 ZKV je definitivně přezkoumán postup správce při provádění soupisu podstaty, zpeněžování podstaty a při vynakládání prostředků z konkursní podstaty (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 2. 2002, sp. zn. 1 Ko 552/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 224/2004).
Dovolatelé mají za to, že příčinou tvrzené škody nebylo pouze nezákonné rozhodnutí o prohlášení konkursu, ale též nesprávný úřední postup, který spatřují zejména ve vydání usnesení o schválení konečné zprávy a v zanedbání dohledu. Skutečnost, že byla soudem schválena závěrečná zpráva, považují za důsledek zanedbání povinného dohledu soudu.
Nejvyšší soud konstantně uvádí, že nesprávným úředním postupem je porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti; zpravidla jde o postup, který s rozhodovací činností nesouvisí. Ačkoliv není vyloučeno, aby škoda, za kterou stát podle uvedeného ustanovení odpovídá, byla způsobena i nesprávným úředním postupem prováděným v rámci činnosti rozhodovací, je pro tuto formu odpovědnosti určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 335/2013).
Dovolateli napadaná činnost konkursního soudu nebyla nesprávným úředním postupem, neboť se jednalo o postup, který s rozhodovací činností přímo souvisel, když bezprostředně směřoval k vydání rozhodnutí a do tohoto rozhodnutí se přímo promítnul (v dané věci se konkursní soud v usnesení o schválení konkursní zprávy vyjádřil k námitkám uplatněným M. M., které nyní akcentují i dovolatelé). Dovolací soud se tedy ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že námitky žalobců (dovolatelů) proti postupu soudu směřujícího k vydání rozhodnutí, mohou být posuzovány pouze z hlediska odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí, a to zvláště za situace, kdy se namítaný nesprávný postup bezprostředně promítnul do usnesení ze dne 16. 4. 2007, č. j. K 39/95-715, kterým byla schválena konečná zpráva a vyúčtování odměny a výdajů správce.
Za situace, kdy je správný závěr odvolacího soudu, že uplatněný nárok dovolatelů je nezbytné posoudit z hlediska odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí a dovolatelé tedy nejsou vůči státu aktivně legitimováni k uplatnění nároku na náhradu škody, je nadbytečné zabývat se dalšími dovolacími námitkami, neboť se jejich projednání dovolacím soudem nemůže v poměrech žalobců projevit příznivějším rozhodnutím.
Pro úplnost pak dovolací soud upozorňuje na své dřívější závěry, že za škodu vzniklou účastníkům konkursního řízení nebo třetím osobám v důsledku porušení povinnosti uložené správci konkursní podstaty zákonem nebo soudem v souvislosti s výkonem této funkce odpovídá zásadně správce konkursní podstaty sám (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2123/2001, uveřejněný pod číslem 88/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). K otázce možné společné odpovědnosti státu a správce konkursní podstaty za škodu se již vyjádřil v rozsudku ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2656/2010, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2014, pod číslem 114. V něm vysvětlil, že obecně se nepředpokládá, že by se odpovědnost správce konkursní podstaty za škodu způsobenou tím, že při výkonu funkce nepostupoval s odbornou péčí a porušil povinnosti, které mu ukládá zákon nebo mu uloží soud (§8 odst. 2 ZKV), překrývala s odpovědností státu za škodu způsobenou konkursním soudem způsobem, jenž by dovoloval uzavřít, že tyto subjekty způsobily škodu společně.
Ze všech výše uvedených důvodů je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný; Nejvyšší soud proto dovolání žalobců podle ustanovení §243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle §243b, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §142 odst. 1 o. s. ř. Dovolatelé, jejichž dovolání bylo zamítnuto, nemají na náhradu nákladů řízení právo, a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. října 2016
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu