ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.4715.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 4715/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka ve věci žalobkyně M. P. , zastoupené JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou se sídlem v Brně, Pellicova 8a, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o náhradu nemajetkové újmy ve výši 1 330 266 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 68/2013, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2015, č. j. 30 Co 157/2015-136, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 5. 11. 2014, č. j. 25 C 68/2013-76, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala přiznání náhrady nemajetkové újmy (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Náhrady nemajetkové újmy se žalobkyně domáhala z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení při vyřizování žádosti Ing. J. a I. P. (rodičů manžela žalobkyně) o náhradu za majetek jimi zanechaný na území Zakarpatské Ukrajiny dne 8. 11. 1938 po okupaci území Maďarskem v důsledku tzv. Vídeňské arbitráže. Nemajetkové újmy se žalobkyně domáhala za celou délku řízení, které dle tvrzení žalobkyně bylo zahájeno již dne 10. 3. 1947 podáním přihlášky k soupisu majetku a doposud neskončilo. Soud prvního stupně však za počátek řízení určil až den 12. 5. 2005, kdy manžel žalobkyně podal u Ministerstva financí žádost o vydání rozhodnutí o náhradě. Řízení ke dni rozhodování soudu prvního stupně trvající 9,5 roku tento soud nepřiměřeně dlouhým vzhledem k okolnostem případu neshledal.
Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně v záhlaví uvedeným usnesením rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Učinil tak z toho důvodu, že žalobu neshledal projednatelnou. Dospěl k závěru, že žalobkyně se podanou žalobou fakticky domáhá náhrady nemajetkové újmy nikoli za jedno nadále trvající řízení, ale za tři samostatná řízení, přičemž v žalobě není jednoznačně specifikováno, jaké konkrétní výše náhrady se žalobkyně domáhá za to které řízení. Za první řízení odvolací soud považoval řízení zahájené na základě přihlášky k soupisu majetku podané dne 10. 3. 1947, jež bylo, byť nikoliv formálně správně, ukončeno na základě dopisu Ministerstva financí – Ústředního likvidátora peněžních ústavů a podniků ze dne 14. 2. 1962. Druhým řízením pak bylo řízení zahájené u Ministerstva financí dne 12. 5. 2005 na základě žádosti o vydání rozhodnutí o náhradě. Toto řízení odvolací soud považoval za skončené ke dni 1. 8. 2006, kdy nabylo právní moci rozhodnutí ministra financí o rozkladu. Třetí řízení pak bylo zahájeno správní žalobou podanou manželem žalobkyně u Městského soudu v Praze dne 17. 8. 2006, jež sice byla odmítnuta, nicméně manžel žalobkyně na základě rozhodnutí Městského soudu v Praze podal dne 3. 11. 2006 k Okresnímu soudu Praha-západ žalobu podle části páté o. s. ř. Toto řízení ke dni rozhodování odvolacího soudu neskončilo.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež však Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, neboť dovolatelka není k podání dovolání oprávněna (subjektivně legitimována), protože napadeným rozhodnutím bylo odvolatelce plně vyhověno a nevznikla jí ani jiná újma, kterou by bylo možné odčinit zrušením rozhodnutí odvolacího soudu.
Nejvyšší soud setrvává na závěru, že k podání dovolání je účastník řízení oprávněn jen tehdy, vznikla-li mu rozhodnutím odvolacího soudu procesní újma, která může být zrušením rozhodnutí odvolacího soudu napravena. Dovolání tudíž může podat jen účastník, jehož nároku nebylo zcela vyhověno nebo jemuž byla naopak soudem uložena povinnost – tzv. subjektivní přípustnost dovolání (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. SJ 3/1998, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Odo 2357/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, svazek 2, pod č. C 154).
Jelikož se žalobkyně v odvolacím řízení domáhala zrušení rozsudku soudu prvního stupně a jejímu odvolacímu návrhu bylo plně vyhověno, nemohlo by odklizení dovoláním napadeného rozhodnutí přivodit pro dovolatelku příznivější následek než ten, jenž plyne z rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolání pouze proti důvodům rozhodnutí dle §236 odst. 2 o. s. ř. není přípustné. S ohledem na výše uvedené je zde dána subjektivní nepřípustnost dovolání.
Nad rámec výše uvedeného však dovolací soud s ohledem na další průběh řízení poukazuje jednak na svou předcházející judikaturu vztahující se k otázce jednotnosti správních a soudních řízení z hlediska posuzování jejich délky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 968/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1876/2014), jednak na své rozhodnutí vztahující se k jinému obdobnému řízení, kde se již částečně vyjádřil k problematice posuzování jeho délky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 243/2015).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 9. 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu