ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.4749.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 4749/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce L. V. , zastoupeného Mgr. Janem Vargou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 156/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2015, č. j. 12 Co 498/2014-120, takto:
I. Řízení o dovolání žalobce proti výroku II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 7. 2014, č. j. 23 C 156/2014 – 78, se zastavuje.
II. Dovolání se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem odvolací soud výrokem I. zastavil odvolací řízení ohledně odvolání žalované, výrokem II. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o zamítnutí žaloby co do částky 1 220 000,- Kč (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně) a o náhradě nákladů řízení (výrok III. rozsudku soudu prvního stupně) a výrokem III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Takto rozhodl ve věci žaloby původně o zaplacení částky 2 000 000,- Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která měla být žalobci způsobena omezením osobní svobody zadržením a vazbou v období od 8. 10. 2008 do 23. 6. 2010, tj. celkem 624 dnů, v rámci trestního stíhání žalobce pro trestné činy loupeže dle §234 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. (zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů), braní rukojmí dle §234a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. a poškozování cizí věci dle §257 odst. 1 tr. zák. spáchané ve formě účastenství dle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. s dalšími pěti obviněnými, vedeného posléze u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 2 T 6/2009, když žalobce byl dle §226 písm. c) tr. řádu (zákona č. 141/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů) obžaloby zproštěn. V průběhu řízení soud prvního stupně z důvodu částečného zpětvzetí žaloby zastavil řízení co do částky 468 000,- Kč, kterou žalovaná žalobci plnila. Soud prvního stupně poté rozsudkem žalobě vyhověl co do částky 312 000,- Kč, když jako přiměřené shledal zadostiučinění odpovídající částce 1 250,- Kč za každý den omezení osobní svobody, přičemž i odvolací soud takto stanovenou částku 780 000,- Kč na odškodnění žalobcovy nemajetkové újmy shledal jako přiměřenou všem rozhodným okolnostem případu.
Žalobce, zastoupený advokátem, včasným dovoláním napadl rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu zamítavého výroku II. ve spojení s částí výroku II. rozsudku odvolacího soudu, v níž byl potvrzen výrok II. soudu prvního stupně, a ve spojení s výrokem III. rozsudku odvolacího soudu.
Nejvyšší soud projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jímž lze napadnout výhradně rozhodnutí odvolacího soudu. Občanský soudní řád tudíž ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je takovým nedostatkem podmínky řízení, který nelze odstranit. Dovolací soud proto podle §104 odst. 1 věty první o. s. ř. řízení o dovolání směřujícímu proti rozhodnutí soudu prvního stupně zastavil, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek; rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedená v tomto usnesení jsou dostupná na www.nsoud.cz ).
V rozsahu, v jakém dovolání napadá rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud postupem podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl dílem jako nepřípustné, dílem pro vady.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatel nesouhlasí s výší přiznaného zadostiučinění, které nepovažuje za spravedlivou náhradu. Žalobce nicméně ve smyslu §237 o. s. ř. neformuluje konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení mělo napadené rozhodnutí odvolacího soudu záviset. Dovolatel převážně opakuje skutečnosti, které soudy již hodnotily. Dovolatel ani nenamítá, že by soudy v řízení prokázané skutečnosti nehodnotily, pouze na základě těchto skutečností požaduje přiznání vyšší částky zadostiučinění. Přípustnost dovolání ovšem nemůže založit pouhý nesouhlas dovolatele s výší přisouzeného zadostiučinění podle §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).
Dovolatel sice nesouhlasí s tím, že spoluobviněným v jiném řízení byla přiznána vyšší částka zadostiučinění za každý den omezení osobní svobody (2 000,- Kč a 1 400,- Kč), neformuluje však v této souvislosti žádnou právní otázku ve smyslu §237 o. s. ř., ani nevymezuje podstatné shody a rozdíly jednotlivých případů a nespojuje s těmito žádnou argumentaci, proč svůj případ považuje za stejně závažný nebo horší. Existenci rozdílných okolností u každého z obviněných uznává, nicméně tyto neuvádí. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí přezkoumával rozsudek soudu prvního stupně toliko ve věci žalobce. Uváděné rozdíly v částkách za jeden den omezení osobní svobody přitom nejsou tak zásadní, aby bez dalšího mohly zpochybnit volnou úvahu soudu (§136 o. s. ř.) vycházející z konkrétních okolností případu.
Poukazuje-li dovolatel na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 2. 2013, č. j. 10 C 45/2012 – 50, ve věci žalobce J. Š., pomíjí, že se jednalo o skutkově zásadně odlišný případ, který navíc nebyl podroben přezkumné činnosti vyšších soudů. Rozhodnutí ve věci dovolatele nemůže být překvapivé jenom proto, že se dovolateli dostalo nižšího zadostiučinění v penězích než panu Š. či než sám dovolatel požadoval, zvláště je-li přiznané zadostiučinění v horní polovině judikatorně nastaveného orientačního rozmezí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, uveřejněný pod číslem 52/2012 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). V souladu s judikatorně nastavenými pravidly soudy stanovily celkovou částku zadostiučinění součinem počtu dní omezení osobní svobody a částky za každý takový den, tudíž přiznané zadostiučinění nepochybně odráží celkovou dobu vazby i v její mimořádné délce.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. březen 2016
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu