ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.4750.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 4750/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Františkem Ištvánkem ve věci žalobce B. K. , zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 28, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 549 886 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 105/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2015, č. j. 18 Co 199/2015-174, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 2. 2. 2015, č. j. 12 C 105/2013-134, zastavil řízení co do částky 24 886 Kč (výrok I.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 7,05% úrok z prodlení ročně z částky 6 500 Kč od 10. 5. 2013 do 16. 12. 2014 (výrok II.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 19 125 Kč s 7,05% úrokem z prodlení ročně z této částky od 10. 5. 2013 do zaplacení (výrok III.), zamítl žalobu co do částky 505 875 Kč s 7,05% úrokem z prodlení ročně z této částky od 10. 5. 2013 do zaplacení (výrok IV.) a přiznal žalobci náklady řízení ve výši 53 966 Kč (výrok V.).
Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil ve výrocích II. a IV. rozsudek soudu prvního stupně, ve výroku III. jej změnil tak, že se žaloba zamítá rovněž v rozsahu nároku na zaplacení 19 125 Kč s příslušenstvím (výrok I). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 600 Kč (výrok III).
Žalobce se žalobou domáhal jednak zaplacení částky 24 886 Kč odpovídající tzv. obhájenému, jednak částky 525 000 Kč představující zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným vedením trestního stíhání žalobce, které bylo zahájeno záznamem policie České republiky o sdělení podezření ze dne 2. 12. 2010. Okresní soud v Břeclavi žalobce rozsudkem ze dne 3. 5. 2012, č. j. 1 T 151/2011-144, zprostil obžaloby podle §226 písm. c) trestního řádu, neboť nebylo prokázáno, že skutek, pro který byl žalobce trestně stíhán, spáchal on. V průběhu tohoto řízení žalovaná žalobci uhradila škodu ve výši 24 886 Kč a konstatovala porušení práva žalobce. Soud prvního stupně ve vztahu k nemajetkové újmě dospěl k závěru, že konstatování porušení práva není dostačujícím zadostiučiněním a přiznal žalobci zadostiučinění v penězích ve výši 19 125 Kč. Odvolací soud se s tímto závěrem soudu prvního stupně neztotožnil. Aplikoval kritéria stanovená v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněném pod číslem 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přičemž dospěl k závěru, že dostačujícím zadostiučiněním je žalobkyní učiněné konstatování porušení práva.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel formuluje následující otázky:
1) Zda v případě nemajetkové újmy způsobené nedůvodným trestním stíháním pro trestný čin s trestní sazbou až 2 roky odnětí svobody, trvajícím přibližně 1 a půl roku, které si stíhaná osoba sama nikterak nezavinila, lze zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva považovat za přiměřenou náhradu vzniklé nemajetkové újmy.
2) Zda žalovaná měla ve věci samé úspěch ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř. i v případě, že sice žaloba na zaplacení peněžité náhrady za nemajetkovou újmu byla soudem zamítnuta, avšak soud ve svém meritorním rozhodnutí konstatoval, že v důsledku nedůvodně vedeného trestního stíhání žalobci skutečně vnikla nemajetková újma, za kterou mu přísluší zadostiučinění, soud však na základě vlastní úvahy rozhodl tak, že žalobci postačuje zadostiučinění formou konstatování porušení práva (i když mohl stejně tak na základě své vlastní úvahy rozhodnout, že žalobci přísluší peněžitá náhrada).
Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání žalobce Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, neboť neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. Dle tohoto ustanovení: „V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).“
Dovolatel přípustnost dovolání vymezil tak, že odvolací soud se při řešení dovolatelem vymezených otázek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uvedl: „Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ‚ustálené rozhodovací praxe‘ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje.“ Dovolatel v dovolání nepoukazuje na žádné konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, a tudíž nijak nekonkretizuje, od jaké ustálené rozhodovací praxe se měl odvolací soud při řešení daných otázek odchýlit.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvádí, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké konkrétní ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz , usnesení Ústavního soudu je dostupné na http://nalus.usoud.cz ).
Rovněž Ústavní soud ve zmíněném usnesení sp. zn. I. ÚS 3524/13 potvrdil, že „[k] tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je třeba, aby kromě jiného obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř.).“
Ústavní soud se dále k otázce vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil, že: „…novelizace občanského soudního řádu (zákon č. 404/2012 Sb., který zavedl nově povinnost pro dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění přípustnosti dovolání) řešila přetížení Nejvyššího soudu neúměrným množstvím podaných dovolání v občanskoprávních a obchodních věcech, které Nejvyšší soud nestíhal v přiměřené lhůtě vyřizovat. Novela chtěla reagovat i na to, že ‚velmi často se objevují případy, kdy kvalita dovolání sepisovaných advokáty je na opravdu nízké úrovni. Nejčastěji se jedná o dovolání, v nichž advokáti zaměňují ustanovení občanského soudního řádu o přípustnosti dovolání s dovolacími důvody...‘ (viz důvodová zpráva k zákonu č. 404/2012 Sb.). Z toho plyne, že záměrem novely (v podobě vytvoření příslušné nové náležitosti dovolání) byla regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá. To v konečném důsledku může snížit finanční náklady potenciálních dovolatelů za dovolací řízení. Konečně smyslem zakotvení této nové obligatorní náležitosti může být i urychlení dovolacího řízení, protože důsledně vzato je Nejvyššímu soudu advokátem dovolatele interpretována jeho vlastní judikatura, což může Nejvyššímu soudu práci ulehčit (byť tím nebude vázán).“
Právě uvedeného cíle by v nyní posuzované věci bylo dosaženo, pokud by se dovolatel důsledně přípustností dovolání zabýval. Dovolatelem vymezená první otázka totiž již byla vyřešena v odvolacím soudem aplikovaném rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, v němž Nejvyšší soud výslovně uvedl: „Přitom je třeba vycházet z toho, že forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat.“
Ani ve vztahu k druhé otázce dovolatel nekonkretizuje, od jaké ustálené rozhodovací praxe se měl odvolací soud odchýlit. Nutno však uvést, že judikaturu, podle které výsledek řízení projevující se tím, že poškozenému je přiznáno zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva, lze hodnotit ve smyslu zásad úspěchu ve věci obdobně jako plný úspěch (§142 odst. 1 o. s. ř.), byť poškozenému výrokově nebylo přiznáno jím požadované plnění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5210/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2707/2013, uveřejněné pod číslem 40/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nelze na případ žalobce aplikovat pro skutkovou odlišnost nyní posuzované věci. Podle skutkových zjištění bylo žalobci zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva poskytnuto ze strany žalované dobrovolně (byť až v průběhu soudního řízení), žalobce se s tím však nespokojil a v řízení se nadále domáhal přiznání zadostiučinění v penězích, avšak neúspěšně (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015).
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř. a §243b o. s. ř.). Nutno upozornit, že §43 o. s. ř. pro dovolací řízení neplatí (§243b o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 8. 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu