ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.4783.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 4783/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce Mgr. R. Š. , zastoupeného JUDr. Františkem Vyskočilem, Ph.D, advokátem se sídlem v Praze l, Voršilská 10, proti žalované GE Money Bank, a.s., se sídlem v Praze 4-Michle, Vyskočilova 1422/1a, IČ 25672720, zastoupené Mgr. Lucií Tonikovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Haštalská 27, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze, pod sp. zn. 37 C 136/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. dubna 2014, č.j. 1 Co 309/2013-218, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. února 2013, č.j. 37 C 136/2011-183, výrokem I. zamítl žalobu na ochranu osobnosti ve smyslu ustanovení §13 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ve znění pozdějších změn a doplňků (dále jen „obč. zák.“), aby žalovaná zaslala žalobci prostřednictvím držitele poštovní licence doporučený dopis podepsaný osobou oprávněnou za žalovanou jednat a podepisovat, obsahující písemnou omluvu ve znění uvedeném ve výroku. Výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 1. dubna 2014, č.j. 1 Co 309/2013-218, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., v níž se žalobce domáhá, aby znění omluvy obsahovalo text: „Ve skutečnosti Váš přínos pro naši společnost byl až do posledního dne velmi pozitivní. Vaše chování bylo vždy příkladné a Vaše bezúhonnost a poctivost nebyla nikdy zpochybněna.“, zrušil a řízení v tomto rozsahu zatavil. Výrokem II. ve zbývajícím rozsahu výroku I. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, ve výroku II. týkajícího se nákladů řízení jej změnil. Výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními a právním závěrem soudu prvního stupně, že v postupu žalované nelze dovozovat neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce. V reakci na námitku žalobce, že postup žalované se negativně promítl na jeho osobě v bankovním světě, uvedl soud, že to byl sám žalobce, kdo informaci o ukončení svého pracovního poměru se žalovanou rozšířil na veřejnosti uveřejněním článku v časopisu Ekonom.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dne 6. června 2014 dovolání. Jeho přípustnost dovodil z ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) s tím, že se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení následující otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena: „Zda neobvyklý a nerovný (nepředvídatelný a do té doby nepoužitý) postup při předávání pracoviště, vyklízení osobních věcí z pracovního místa, opouštění prostor zaměstnavatele a zamezení možnosti užití osobních dat v elektronických prostředcích zaměstnavatele, prováděný ihned po ukončení pracovního poměru veřejně (před jinými zaměstnanci majícími srovnávání s předchozími postupy následujícími po ukončení pracovního poměru), je způsobilý zasáhnout do práva na ochranu osobnosti osoby, se kterou byl pracovní poměr ukončen, především pak do jejího práva na ochranu cti, důstojnosti a dobré pověsti.“
Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. února 2015, č.j. 30 Cdo 3871/2014-240, toto dovolání odmítl a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení. Dovolací soud především zdůraznil, že pokud by dovolání v projednávané věci mělo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj.,
že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud učinil závěr, že v posuzované věci dovolání žalobce fakticky nenastoluje takovou z uvedených alternativ, které by charakterizovaly napadené rozhodnutí ve smyslu výše vymezených hledisek, které jsou jedině způsobilé založit pozitivní úvahu o přípustnosti dovolání proti němu. Přes relativní obsáhlost dovolání neformuloval žalobce takovou právní otázku, která by dosud nebyla podřaditelná pod řešení, která dosavadní judikatura dovolacího soudu nabízí při řešení sporů podle ustanovení §13 obč. zák. Proto dovolatelem uvažovaný předpoklad přípustnosti dovolání v souzené věci nebyl podle dovolacího soud naplněn.
Ústavní soud nálezem ze dne 1. října 2015, sp.zn. II. ÚS 1257/15, vyslovil, že usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2015, č.j. 30 Cdo 3871/2014-240, bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, toto usnesení zrušil a ve zbývající části ústavní stížnost odmítl. Ústavní soud uvedl, že Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím porušil stěžovatelovo právo na soudní ochranu, a to způsobem posouzení jeho dovolacích námitek. V předmětném dovolání stěžovatel konkrétně vymezil právní otázku, která dle jeho názoru doposud nebyla v soudní praxi Nejvyššího soudu řešena, a to, zda postup zaměstnavatele při ukončení pracovního poměru může zasáhnout též do práva na ochranu osobnosti dotčeného zaměstnance. Nejvyšší soud však v odůvodnění napadeného usnesení na tuto vznesenou právní otázku vůbec nezareagoval. V odůvodnění napadeného rozhodnutí jen ocitoval dotčená ustanovení občanského soudního řádu (§236 odst. 1, §237 a §241a) a uvedl, že dovolání stěžovatele v posuzované věci není způsobilé založit pozitivní úvahu o přípustnosti dovolání, neboť i „přes relativní obsáhlost dovolání neformuluje takovou právní otázku, která by nebyla podřaditelná pod řešení, která dosavadní judikatura dovolacího soudu nabízí při řešení sporů podle ustanovení §13 občanského zákoníku.“ Toto obecné konstatování však nikterak nereagovalo na specificky vymezenou právní otázku, která podle názoru stěžovatele ještě nebyla v praxi dovolacího soudu samostatně řešena a kdy ani Nejvyšší soud nepodepřel svůj právní názor o žádnou vlastní judikaturu, ačkoliv dovolatel výslovně uváděl i s odkazem na absenci citace judikatury Nejvyššího soudu v rozhodnutí nižších instancí), že žádná takováto judikatura neexistuje. Dále Ústavní soud konstatoval, že Nejvyšší soud tímto postupem nedostál své roli dovolacího soudu, neboť navzdory tomu, že stěžovatel zjevně splnil požadavky kladené na právní argumentaci dovolání vymezené judikaturou Nejvyššího soudu, nedostalo se mu náležitého a konkrétního zdůvodnění, proč není jím podané dovolání přípustné. Podle ústavního soudu z a situace, kdy v napadeném usnesení (respektive v jeho odůvodnění) nelze nalézt žádnou skutečnou reakci na jednotlivé dovolací námitky, je toto rozhodnutí odůvodněno nesrozumitelným a nedostatečným způsobem, čímž dochází k zásahu do základního práva zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny. V závěru Ústavní soud uložil dovolacímu soudu posoudit daný případ opětovně s tím, že musí znovu posoudit stěžovatelem podané dovolání a náležitě se vypořádat s jeho argumentací.
Za popsaného stavu Nejvyšší soud jako soud dovolací vázán právním názorem Ústavního soudu (srov. nález II. ÚS 156/95, Sbírka nálezů a usnesení sv. 5, č.9) uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Po té se v souladu s uvedeným názorem Ústavního soudu opět zabýval otázkou přípustnosti předmětného dovolání ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. Současně jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlížel k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, takže vychází ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Bylo již uvedeno, že dovolatel své dovolání, resp. úvahu o jím předpokládané přípustnosti tohoto dovolání zbudoval na otázce „Zda neobvyklý a nerovný (nepředvídatelný a do té doby nepoužitý) postup při předávání pracoviště, vyklízení osobních věcí z pracovního místa, opouštění prostor zaměstnavatele a zamezení možnosti užití osobních dat v elektronických prostředcích zaměstnavatele, prováděný ihned po ukončení pracovního poměru veřejně (před jinými zaměstnanci majícími srovnávání s předchozími postupy následujícími po ukončení pracovního poměru), je způsobilý zasáhnout do práva na ochranu osobnosti osoby, se kterou byl pracovní poměr ukončen, především pak do jejího práva na ochranu cti, důstojnosti a dobré pověsti.“
Podle ustanovení §11 obč. zák., má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Požadavek zajištění účinné občanskoprávní ochrany vyžaduje, aby neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby, který má za následek vznik nemajetkové újmy, spočívající v porušení či již v pouhém ohrožení osobnosti dotčené fyzické osoby, byl pro původce neoprávněného zásahu spojen s nepříznivými právními následky ve formě zvláštních občanskoprávních sankcí. Ty mohou podle okolností konkrétního případu spočívat v nové povinnosti původce neoprávněného zásahu buď upustit od tohoto zásahu, či odstranit následky neoprávněného zásahu, anebo poskytnout přiměřené zadostiučinění.
Podle ustanovení §13 odst. 2 obč. zák. pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle ustanovení §13 odst. 1 obč. zák. zejména pro to, že byla ve značené míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích.
Je třeba uvážit (v souladu s obecnou judikatorní praxí dovolacího soudu), že podle ustanovení §13 obč. zák. ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické osoby. Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, t.j. s právním řádem.
Tam, kde v důsledku neoprávněného zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo k jejímu porušení, resp., případně „jen“ k pouhému ohrožení – tedy ke vzniku nemajetkové újmy, pak ustanovení §13 odst. 1 obč. zák. určuje, že fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění. (rozsudek NS ze dne 19. února 2014 sp.zn. 30 Cdo 2683/2013). To pak v neztenčené míře platí i v případě úpravy obsažené v ustanovení §13 odst. 2 obč. zák.
Neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti je tedy jednání, které zasahuje do práv chráněných ustanovením §11 obč. zák. a je v rozporu s právy a povinnostmi původce zásahu stanovenými právním řádem. Neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti je jednání neoprávněně směřující proti osobní i mravní integritě fyzické osoby, které je objektivně způsobilé snížit její důstojnost, vážnost a čest a které ohrožuje její postavení, resp. uplatnění ve společnosti (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. října 2002, sp.zn. 28 Cdo 983/2002). Pro úspěšné uplatnění práva na ochranu osobnosti není vyžadováno vyvolání konkrétních následků zásahu proti tomuto chráněnému statku, ale postačuje, že zásah byl objektivně způsobilý narušit nebo alespoň ohrozit práva chráněná ustanovením §11 obč. zák. (analogicky srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. května 2002, sp.zn. 28 Cdo 662/2002).
Uplatnění konkrétního a diferencovaného a diferencovaného objektivního hodnocení v těchto případech znamená, že o snížení důstojnosti postižené fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné míře půjde pouze tam, kde za konkrétní situace, za které k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo, jakož i s přihlédnutím k dotčené fyzické osobě, lze spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku spočívajícího ve snížení její důstojnosti či vážnosti ve společnosti, pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba nacházející se na místě a v postavení postižené fyzické osoby.
V posuzovaném případě je možno analogicky poukázat na to, že právo a svoboda jsou obsahově omezeny právy jiných, ať již tato práva plynou jako ústavně zaručená z ústavního pořádku republiky či z jiných zábran daných zákonem chránících celospolečenské zájmy či hodnoty. Tak např. právo vyjadřovat názory mohou zbavit právní ochrany nejen obsahová omezení, ale i forma, jíž se názory navenek vyjadřují. Vybočí-li tak publikovaný názor z mezí obecně uznávaných pravidel slušnosti v demokratické společnosti, ztrácí tím charakter korektního úsudku (zprávy, komentáře) a jako takový se zpravidla ocitá již mimo meze právní ochrany (obdobně srovnej nález sp. zn. III. ÚS 359/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, C.H. Beck, 1998, str. 367). Právo podle čl. 17 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) je zásadně rovno základnímu právu podle čl. 10 Listiny (srovnej nález sp. zn. II. ÚS 357/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 9, C.H. Beck, 1998, str. 355), přičemž je třeba dbát na to, aby s přihlédnutím k okolnostem každého případu jednomu z těchto práv nebyla bezdůvodně dána přednost před právem druhým (obdobně srovnej nález sp. zn. IV. ÚS 154/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 10, C.H. Beck, 1998, str. 113).
S přihlédnutím k úvaze dovolatele o jím předpokládané přípustnosti tohoto dovolání je třeba poukázat na skutečnost, že ustanovení §13 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tedy k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného, okruhu okolností. Pro posouzení, zda fyzické osobě vzniká právo na přiměřené zadostiučinění, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. Z kritérií uvedených v ustanovení §13 odst. 3 obč. zák. však vyplývá, že např. při stanovení výše náhrady nemajetkové újmy v penězích je třeba přihlédnout k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, který při zkoumání míry případného snížení důstojnosti a vážnosti fyzické osoby ve společnosti přihlíží v prvé řadě k charakteru zásahu do osobnostních práv fyzické osoby, k jeho formě, způsobu prezentování na veřejnosti, době trvání zásahu, k postavení osoby ve společnosti i v soukromí, k době a situaci, v níž došlo k protiprávnímu zásahu, v neposlední řadě také k důsledkům, které protiprávní zásah vyvolal v osobnostní sféře fyzické osoby s přihlédnutím k tomu, která z dílčích složek osobnostních práv byla ohrožena či poškozena, případně k dalším okolnostem případu, které jsou pro hodnocení závažnosti zásahu významné.
Pokud tedy dovolatel má za to, že v souzené věci je dovolání přípustné ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. pro to, že dovolací soud v rámci své rozhodovací praxe dosud neřešil právní otázku, „zda neobvyklý a nerovný (nepředvídatelný a do té doby nepoužitý) postup při předávání pracoviště, vyklízení osobních věcí z pracovního místa, opouštění prostor zaměstnavatele a zamezení možnosti užití osobních dat v elektronických prostředcích zaměstnavatele, prováděný ihned po ukončení pracovního poměru veřejně (před jinými zaměstnanci majícími srovnávání s předchozími postupy následujícími po ukončení pracovního poměru), je způsobilý zasáhnout do práva na ochranu osobnosti osoby, se kterou byl pracovní poměr ukončen, především pak do jejího práva na ochranu cti, důstojnosti a dobré pověsti.“, pak jde pouze o otázku podmíněnou konkrétními skutkovými zjištěními učiněnými odvolacím soudem v této konkrétní projednávané věci. Akceptace vymezení přípustnosti dovolání uplatněné žalobcem, by tak vedla nepřijatelně k tomu, že dovolání by bylo vždy přípustné, pokud by v rozhodnutí odvolacího soudu byla aplikována právní norma s relativně neurčitou hypotézou – jak tomu je i v souzeném případě (obdobně viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2016, sp. zn. 33 Cdo 3693/2015). Ostatně, jak vyplývá z napadeného rozhodnutí, odvolací soud za skutkový základ rozhodnutí vzal mimo jiné zjištění, že pracovní poměr žalobce u žalované skončil dohodou, přičemž součástí této dohody byl závazek žalované k vyplacení odstupného ve výši 1.900.000,- Kč. Dále tehdy účastníci podepsali „Oznámení o vypořádání“, v němž se mimo jiné dohodli, že žalobci ve dnech 30. a 31. 8. 2011 nebude přidělována práce pro jiné překážky v práci na straně žalované, a že žalobce odevzdá žalované veškeré v dokumentu vyjmenované pracovní pomůcky. Odvolací soud též při svém rozhodování přihlížel ke zjištění, že to byl sám žalobce, kdo informaci o ukončení pracovního poměru se žalovanou rozšířil na veřejnosti uveřejněním článku v časopisu Ekonom .
Za popsaného stavu proto nelze pokládat důvody o žalobcem tvrzené přípustnosti dovolání za dané. V této souvislosti lze ještě připomenout např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že „úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva“.
Protože tedy nebyl v posuzované věci naplněn žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) je jako nepřípustné odmítl (§243c odst.1 o.s.ř.). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není odůvodňován s přihlédnutím k ustanovení §243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. října 2016
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu