ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.480.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 480/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl pověřeným členem senátu Mgr. Vítem Bičákem v právní věci žalobce Ing. Bc. J. P. , zastoupeného JUDr. Pavlou Plašilovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Rooseveltova 9, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 120/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2015, č. j. 16 Co 280/2015 – 53, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který zamítl žalobu o zaplacení částky 1 696,551 EUR a 2,741 EUR denně za dobu od 14. 11. 2012 do 28. 4. 2014 a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Současně odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Takto soudy rozhodly o žalobě na náhradu nemajetkové újmy podle §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), která měla žalobci vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 21 C 84/2011.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že v posuzovaném řízení „nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, který by spočíval v nepřiměřené délce řízení, neboť přestože v posuzovaném řízení došlo k průtahu přičitatelnému žalovanému v období od 18. 4. 2012 do 8. 4. 2013, je tento průtah vzhledem k celkové délce řízení (dva roky a sedm měsíců) tolerovatelný. Lze-li celkovou dobu řízení před soudy obou stupňů považovat za přiměřenou…, není splněn předpoklad existence nesprávného úředního postupu, a tedy ani základní zákonný předpoklad vzniku odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu…“ Podle odvolacího soudu „neobstojí ani námitka žalobce, že v řízení došlo k excesu spočívajícímu v průtahu v délce jednoho roku, který je přičitatelný státu, a proto celková délka řízení nebyla přiměřená. Při posuzovaní přiměřenosti délky řízení je nutno vzít v úvahu dvě složky práva na spravedlivý proces, totiž právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době a zároveň obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana práv účastníka. Již z tohoto důvodu není možné vycházet z nějaké abstraktní, předem dané doby řízení, která by mohla být pokládána za přiměřenou. Je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu. Jinak je vždy nutno přihlédnout ke složitosti případu, chování poškozeného, postupu příslušných orgánů a k významu předmětu řízení pro poškozeného. Posuzované řízení bylo standardně skutkově a právně složité, probíhalo na dvou stupních soudní soustavy, přičemž žalobce nepřispěl k průtahům v řízení. Původní řízení pro žalobce nemělo zásadní význam (požadoval zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou mu v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v porušování čl. 3 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách – důvodem byl výkon trestu odnětí svobody v celách nevyhovujících výkonu trestu). …základním předpokladem pro posouzení, zda došlo v konkrétním případě k porušení povinnosti soudu vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, je stanovit celkovou délku řízení. Za celkovou délku řízení je třeba považovat dobu od zahájení řízení do jeho skončení ve smyslu nabytí právní moci posledního rozhodnutí. Dojde-li v řízení k delším obdobím nečinnosti, nemusí se vždy jednat o porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení jako celek odpovídá dobou svého trvání času, v němž je možné uzavření řízení zpravidla očekávat, jako tomu bylo i v posuzovaném případě.“
Rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, napadl žalobce, zastoupený advokátkou, včasným dovoláním.
Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dovolání pro vady odmítl.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).
Dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť dovolatel především nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, pouze odcitoval část ustanovení §237 o. s. ř. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. nepostačuje.
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ). Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 29 NSCR 36/2014). Tyto zákonné požadavky podané dovolání nesplňuje.
Účelem povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních odvolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali“ (usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz). „Náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou … v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky neplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Nadto i vymezení dovolacího důvodu (§241a odst. 3 o. s. ř.) je na samé hranici srozumitelnosti a není zcela zřetelná souvislost s důvody napadeného rozhodnutí, podle kterých k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení nedošlo, když dílčí průtah lze tolerovat, není-li celková délka řízení nepřiměřená.
K případným vadám řízení dovolací soud přihlíží dle §242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, pokud je dovolání přípustné.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání ani v tomto rozsahu pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. dubna 2016
Mgr. Vít Bičák
pověřený člen senátu