ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.4817.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 4817/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobce E. Z. , zastoupeného JUDr. Oldřichem Heinem, bytem v Plzni, Kollárova 6, jako obecným zmocněncem, proti žalovanému Mgr. P. N., zastoupeného Mgr. Lukášem Hegnerem, advokátem, se sídlem v Plzni, Jiráskovo náměstí 816/4, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 19 C 3/2013, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. května 2015, č.j. 3 Co 322/2013-347, takto:
Dovolání žalovaného se odmítá .
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobce (dále též „dovolatel“) se domáhal ochrany osobnosti uveřejněním omluvy v D. l. a finančního zadostiučinění v částce 200.000,- Kč, podle ustanovení §11 a 13 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), účinného do 31. prosince 2013 za tvrzený nepravdivý údaj, který v D. l. uveřejnil žalovaný.
Krajský soud v Plzni (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. července 2013, č.j. 19 C 3/2013-278, ve znění opravného usnesení ze dne 8. srpna 2013, č.j. 19 C 3/2013-286, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že předmětný článek je ve svém jádru pravdivý a kritika je tedy ve své podstatě oprávněná.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze 26. května 2015, č.j. 3 Co 322/2013-347, rozsudek soudu prvního stupně, včetně opravného usnesení, zrušil podle ustanovení §219a odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) pro nedostatek důvodů.
Odvolací soud uvedl, že především pokládá rozsudek soudu prvního stupně za nepřezkoumatelný pro absenci srozumitelného odůvodnění. Za nejasný pokládá závěr obsažený v odůvodnění napadeného rozsudku, že „jádro úvah vyjádřené žalovaným v napadeném článku bylo pravdivé“. Proto, aby odvolací soud mohl tento rozsudek přezkoumat je namístě, aby soud prvního stupně v řízení o ochranu osobnosti uvedl poněkud bližší soudy o tom, že článkem bylo zasaženo do jeho osobnostních práv, či nebylo zasaženo do osobnostních práv žalobce, a od vyřešení této otázky musí soud prvního stupně odvíjet své další úvahy. Odvolací soud dále uvedl, že sám se po přečtení předmětného článku přiklání k závěru, že již údaj, podle kterého „smlouvu s firmou MAO za obvod neoprávněně podepsal tehdejší starosta E. Z.“ je objektivně způsobilý zasáhnout do osobnostních práv žalobce.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dne 7. října 2015 včasné dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení §237 o.s.ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jako dovolací důvod uvádí podle §241a odst. 1 o.s.ř. skutečnost, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Poukazuje na údajný rozpor s judikaturou Nejvyššího soudu, zejména s jeho rozsudkem ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, §213 odst. 2 o.s.ř., kde Nejvyšší soud judikoval, že odvolací soud musí zopakovat v řízení dosud provedené důkazy vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně. Dále nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že rozsudek soudu prvního stupně je nepřezkoumatelný, když jeho odůvodnění obsahuje všechny náležitosti uvedené v §157 odst. 2 o.s.ř. Za nepřezkoumatelné považuje naopak usnesení odvolacího soudu, který podle jeho názoru učinil závěr o nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně toliko na základě jediné věty vytržené z kontextu odůvodnění jako celku, a to že jádro úvah vyjádřené žalovaným v napadeném článku bylo pravdivé. Odkazuje také na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2012, sp. zn. 30 Cdo 1277/2013, podle něhož v odůvodnění rozsudku musí soud při právním posouzení věci poukázat na konkrétní právní předpis. Za nepřípadný považuje požadavek odvolacího soudu, podle něhož měl soud prvního stupně nejprve vyřešit otázku, zda došlo či nedošlo k zásahu do dobré pověsti žalobce, stejně jako požadavek, aby se soud prvního stupně v novém řízení zabýval pasáží o údajně neoprávněném podpisu smlouvy žalobcem. Konečně odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 30 Cdo 2796/2007 týkající se specifik běžného periodického tisku. Navrhuje, aby dovolací soud změnil napadené usnesení tak, že rozsudek i usnesení soudu prvního stupně potvrdí a žalobci uloží uhradit žalovanému náhradu nákladů odvolacího i dovolacího řízení.
Žalobce se k podanému dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, že byly splněny podmínky §241 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě ve smyslu ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Nelze pominout skutečnost, že Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „rozhodovací praxe“ se při řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Tedy musí být vyloženo, v čem se takto dovoláním napadené rozhodnutí od této rozhodovací praxe odchyluje. Těmto zásadám ovšem obsah podaného dovolání v daném případě ve skutečnosti nevyhovuje, a přípustnost podaného dovolání tak nezakládá.
Dovolatel sice ohlašuje rozpor napadeného usnesení odvolacího soudu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, ale fakticky neuvádí takové okolnosti, které by svědčily o rozporu napadeného rozhodnutí s některým z jím uvedených judikátů dovolacího soudu a takovýto případný rozpor by současně konkretizovaly; v podstatě pouze nesouhlasí s názorem odvolacího soudu o nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně a za nepřezkoumatelné naopak pokládá usnesení odvolacího soudu. Tyto výtky však nenaplňují charakteristiku dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř.
Důvodem, který vedl odvolací soud ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně byla jeho nepřezkoumatelnost spočívající jednak v konkrétně uvedené nedostatečné srozumitelnosti odůvodnění, jednak v absenci bližších závěrů o tom, zda předmětným článkem bylo či nebylo zasaženo do osobnostních práv žalobce. K tomu dovolací soud připomíná, že existence zásahu do práv chráněných ustanovením §11 obč. zák., který bude současně shledán protiprávním, je předpokladem odpovědnosti žalovaného podle §13 obč.zák. Pokud dovolatel poukazuje na názor odvolacího soudu vyslovený v odůvodnění napadeného usnesení, totiž, že údaj v předmětném článku je objektivně způsobilý zasáhnout do osobnostních práv žalobce, pak tento názor důvodem pro zrušení rozsudku prvního stupně nebyl. Je tedy zřejmé, že na podkladě žalobcovy dovolací argumentace přípustnost dovolání ve smyslu §237 o.s.ř. založit nelze.
V této souvislosti lze ještě připomenout např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že „úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva“. Zdůraznit je především třeba, že rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno pro nepřezkoumatelnost, přičemž dovolání se ve smyslu předpokladů obsažených v ustanovení §237 o.s.ř. zákonu odpovídajícím způsobem nevymezuje.
Z uvedeného vyplývá, že nebyl naplněn žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) tedy toto dovolání jako nepřípustné odmítl (§243c odst.1 o.s.ř.). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. dubna 2016
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu