ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.492.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 492/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce V. H., zastoupeného JUDr. Milošem Červinkou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Haštalská 27, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 470 313 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 215/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2015, č. j. 69 Co 266/2015-87, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 470 313 Kč s příslušenstvím a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Současně odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Takto soudy rozhodly o žalobě na náhradu nemajetkové újmy podle §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále jen „OdpŠk“, která měla žalobci jako obviněnému (obžalovanému) vzniknout v důsledku nepřiměřené délky trestního stíhání vedeného (posléze) u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 24 T 169/2002, zahájeného sdělením obvinění ze dne 24. 7. 1999 a skončeného usnesením o zastavení trestního stíhání ze dne 10. 1. 2013 v důsledku amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013. Žalobce sice prohlásil, že na projednání věci trvá, avšak dne 8. 2. 2013 vzal toto své prohlášení zpět.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně konstatoval vznik nemajetkové újmy žalobci v důsledku nepřiměřené délky trestního řízení, nicméně při úvaze o přiměřeném zadostiučinění ve smyslu §31a OdpŠk dospěl k závěru, že „tato vznikající újma byla odčiněna přímo v samotném trestním řízení, které bylo zastaveno na základě článku II. amnestie prezidenta republiky explicitně z důvodu (nepřiměřené) délky trestního řízení.“ Dále poukázal, že žalobci bylo žalovanou poskytnuto odškodnění i ve formě konstatování porušení práva. Takto poskytnutou nápravu a kompenzaci shledal jako dostatečnou. Současně uvedl, že „nejde o diskriminaci žalobce, jestliže žalovaný poskytl spoluobžalovaným žalobce odškodnění za nepřiměřenou délku trestního řízení na základě jimi dříve podaných žádostí předtím, než trestní řízení bylo zastaveno na základě amnestie prezidenta republiky z důvodu nepřiměřené délky trestního řízení.“
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátem, v celém rozsahu včasným dovoláním.
Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dovolání odmítl dílem jako nepřípustné, dílem pro vady.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Napadené rozhodnutí ve věci samé záviselo na vyřešení právní otázky, zda v případě nemajetkové újmy způsobené žalobci nepřiměřenou délkou trestního stíhání lze považovat za přiměřené zadostiučinění zastavení trestního stíhání žalobce z důvodu amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013, udělené právě kvůli jeho délce. Dovolání proti výroku ve věci samé nemůže být ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, neboť vyřešení uvedené otázky odvolacím soudem je plně v souladu s právním názorem vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 785/2015 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ), v němž dovolací soud dospěl k závěru, že „ze znění čl. II rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 2013 (1/2013 Sb.) nezpochybnitelně vyplývá, že trestní stíhání bylo zastaveno právě z důvodu jeho délky přesahující osm let. S přihlédnutím k výše uvedenému a k závěrům učiněným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1273/2014, zastavení trestního stíhání pro jeho nepřiměřenou délku z důvodu amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 představuje zásadně pro poškozené způsobilé, účinné a dostatečné zadostiučinění za délkou trestního stíhání způsobenou nemajetkovou újmu (tento způsob zadostiučinění je možné podřadit pod ‚jiné formy zadostiučinění’).”
Dovolací soud na podkladě podaného dovolání neshledává důvod, aby uvedená právní otázka byla vyřešena jinak.
Důvodem pro odlišné řešení nemůže být celková délka trestního stíhání žalobce. Považuje-li jej dovolatel za „extrémně dlouze vedené“, je nutno toto hodnocení posuzovat v souvislosti se samotným amnestijním rozhodnutím, kdy předpokladem pro zastavení trestního stíhání byla právě ta skutečnost, že od zahájení trestního stíhání uplynulo více než 8 let. Z tohoto hlediska tak samotná celková délka trestního stíhání žalobce důvod pro jinou formu zadostiučinění bez dalšího nezakládá.
Z dovolatelem citované judikatury (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2310/2012, uveřejněný pod číslem 60/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek) vyplývá, že obecně je přípustné odškodnění nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou trestního stíhání (jako výjimka z pravidla, že toto se má primárně poskytnout v samotném trestním řízení) ještě před skončením trestního řízení tam, kde okolnosti subjektivní povahy, např. vysoký věk či vážná nemoc poškozeného, snižují reálnou možnost jeho kompenzace, anebo v případě, kdy se jeví konec extrémně dlouze vedeného trestního řízení jako nedohledný, a to bez možnosti uplatnění preventivních prostředků nápravy. To ovšem není případ dovolatele, jemuž se již kompenzace nepřiměřené délky trestního řízení dostalo jeho zastavením.
Konečně důvodem pro odlišné řešení nemůže být ani skutečnost, že žalovaná měla na základě dříve podaných žádostí spoluobžalovaným dovolatele zadostiučinění v penězích poskytnout. Soudy nejsou vázány posouzením nároku žalovanou v rámci předběžného projednání (navíc v jiné věci), zvláště ne v případě, kdy je její právní názor v rozporu s řešením právní otázky přijatým v rozhodovací praxi dovolacího soudu (srov. dovolatelem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2310/2012). Takový právní názor žalované, který se odrazí v jejím stanovisku podle §15 OdpŠk, nemůže založit legitimní očekávání dalších poškozených, že soudy vůči nim budou postupovat obdobně.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. 4. 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu