ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.496.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 496/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně Ing. J. S., zastoupené Mgr. Andreou Žatkovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě – Přívozu, Teslova 1125, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 75 000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 195/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2014, č. j. 28 Co 259/2014-129, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který zamítl žalobu o zaplacení částky 75 000 Kč a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Současně odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Zaplacení uvedené částky se žalobkyně domáhala jako náhrady nemajetkové újmy, která jí jako žalobkyni měla vzniknout nepřiměřenou délkou soudního řízení vedeného u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 29 C 117/2007 o její žalobě na obnovu řízení, v němž byla žalována o zaplacení částky 16 441 Kč za provedené úpravy balkonu u jejího bytu. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že celková délka řízení, které trvalo od podání žaloby dne 19. 4. 2007 do právní moci usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku dne 21. 10. 2011, byla nepřiměřená. Odvolací soud přihlédl k tomu, že soudy rozhodovaly o opakovaných žádostech žalobkyně o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce (poukázal i na procesní postup žalobkyně v nynějším řízení), že žalobkyně nezaplatila soudní poplatek za žalobu, ačkoliv si musela být vědoma zastavení řízení, a že se nejednalo o řízení s presumovaným zvýšeným významem. Na tomto základě dospěl k závěru, že posuzované řízení nemohlo nikterak závažněji negativně zasáhnout psychickou sféru žalobkyně a že nemajetkovou újmu, způsobenou žalobkyni nepřiměřenou délkou řízení, lze v tomto konkrétním případě považovat za malou. Vzhledem k tomu, že místopředseda Okresního soudu v Ostravě se žalobkyni za průtahy písemně omluvil, žalovaná se k této omluvě připojila a vedle toho ve svém stanovisku konstatovala porušení práva žalobkyně na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené době, odvolací soud po zhodnocení vzniklé nemajetkové újmy a specifických okolností posuzovaného řízení uzavřel, že přiměřeným a spravedlivým zadostiučiněním je konstatování porušení práva, kterého se žalobkyni, spolu s omluvou, dostalo již před zahájením řízení.
Rozsudek odvolacího soudu, a to v celém rozsahu, napadla žalobkyně včasným dovoláním, které bylo posléze ustanovenou advokátkou doplněno ve lhůtě podle §241b odst. 3 o. s. ř.
Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dovolání dílem jako nepřípustné a dílem pro vady odmítl.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelka, kromě vytýkaných vad řízení, především nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že konstatování porušení práva, spolu s omluvou, představuje přiměřené a spravedlivé zadostiučinění.
Stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího, a proto obecný nesouhlas s přiznanou formou či výší zadostiučinění přípustnost dovolání nezakládá. Dovolací soud při přezkumu zvolené formy a výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále jen „OdpŠk“, přičemž zvolenou formou a případně výší zadostiučinění se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1121/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2852/2013; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ), což s ohledem na skutková zjištění v dané věci není případ žalobkyně.
Přípustnost dovolání nezakládá ani odvolacím soudem s odkazem na citovanou komentářovou literaturu podaný výklad ustanovení §31a odst. 2 OdpŠk, že „peněžitá kompenzace je v citovaném ustanovení označena za způsob zásadně subsidiární, nastupující tehdy, není-li možno vzniklou nemajetkovou újmu nahradit jinak, přičemž dostačujícím prostředkem nápravy by se nejevilo pouhé konstatování porušení práva.“ Odvolací soud jednak vyšel z doslovné dikce ustanovení §31a odst. 2 věty první OdpŠk, jednak i Nejvyšší soud konstatoval, že nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu §13 odst. 1 věty třetí a §22 odst. 1 věty třetí OdpŠk je třeba tvrdit a není-li úspěšně popřena anebo nepostačuje-li konstatování porušení práva, přizná se za ni zadostiučinění v penězích (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek; dále jen „Stanovisko“). Odvolací soud přitom nepochybně respektoval pravidlo, podle kterého se v případě nepřiměřené délky řízení zpravidla poskytuje zadostiučinění v penězích, a proto poukázal právě na konkrétní okolnosti případu, na základě kterých dospěl k závěru o malé nemajetkové újmě žalobkyně.
Ze strany odvolacího soudu ani soudu prvního stupně se přitom nejednalo o nepřípustný aktivismus, neboť argumentaci nízkou nemajetkovou újmou žalobkyně s poukazem na průběh a výsledek posuzovaného řízení uplatnila žalovaná již ve vyjádření k žalobě. Soudy tak rozhodně nezjišťovaly okolnosti rozhodné pro posouzení významu předmětu řízení pro poškozeného nad rámec tvrzení účastníků. Nadto uvedený závěr dovodily na základě skutkových zjištění, která soud prvního stupně učinil z obsahu spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 29 C 117/2007, jejž obě strany označily k důkazu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1597/2014).
Přípustnost dovolání nemůže založit ani nesouhlas dovolatelky s hodnocením kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného [§31a odst. 3 písm. e) OdpŠk]. Zohlednění skutečnosti, že žalobkyně v posuzovaném řízení nezaplatila soudní poplatek za žalobu, „ačkoliv si musela být vědoma toho, že nezaplatí-li tento poplatek, bude řízení zastaveno,“ není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle které i jen pozdní úhrady poplatku účastníkem mohou svědčit o nižším významu předmětu řízení pro jeho osobu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1042/2013, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1661/2013).
Nesprávné není ani posouzení věku žalobkyně a jejího zdravotního stavu ze strany odvolacího soudu. V otázce zohlednění věku dovolatelky v rámci kriteria významu předmětu řízení pro poškozenou postupoval odvolací soud rovněž zcela v souladu s názory zastávanými Nejvyšším soudem, jestliže tuto okolnost nezohlednil. Osobami v pokročilejším věku ve smyslu Stanoviska není myšleno osoby starší 60 let. Období věku od 60 do 74 let je považováno za rané stáří, zatímco věk nad 75 let za vlastní stáří. Osobami v pokročilejším věku je tedy myšleno osoby starší minimálně 75 let, vždy s ohledem na konkrétní okolnosti případu a zejména zdravotní stav konkrétního člověka. Ani žádné zdravotní problémy, jimiž by trpěla, dovolatelka netvrdila, pouze uvedla, že nemá dobré zdraví, a to nadto až v odvolacím řízení, když v žalobě neuvedla ani svůj věk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4318/2013, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1476/2012).
S odůvodněním napadeného rozsudku se míjí námitka dovolatelky, že odvolací soud „nezohlednil, že přestože se v daném případě jednalo o po právní, skutkové i procesní stránce jednoduché řízení, slovy soudu prvního stupně banální věc, její projednání trvalo 4 roky a 6 měsíců.“ Odvolací soud totiž stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru o nepřiměřené délce posuzovaného řízení a vzniku nemajetkové újmy.
Námitky žalobkyně vytýkající odvolacímu soudu vady řízení (projednání věci soudem prvního stupně v nepřítomnosti žalobkyně a neprovedení poučení žalobkyně ve smyslu §118a odst. 1 a 3 o. s. ř.) nemohou založit přípustnost dovolání, neboť k takto namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží dle §242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, pokud je dovolání přípustné. V daném případě se totiž nejedná o otázky procesního práva, na jejichž vyřešení záviselo rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, nýbrž o případ, kdy by tvrzený postup soudu mohl mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení a v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. dubna 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu