ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.5013.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 5013/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobců a) BLAŽEK PRAHA a.s. , se sídlem v Praze 10–Hostivaři, U Továren 261/27, IČ 25624407 a b) BF shops, s.r.o, se sídlem v Českém Krumlově, náměstí Svornosti 2, IČ 26115883, obou zastoupených JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 705/16, proti žalované Prabos plus a.s., se sídlem ve Slavičíně, Komenského 9, IČ 26272857, zastoupené JUDr. Borisem Vágnerem, advokátem, se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše 1936/19, o určení neexistence autorského práva k podešvi obuvi, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 23 C 198/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. června 2015, č.j. 7 Co 15/2015-56, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na náhradu nákladů dovolacího řízení 5.566,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich právního zástupce JUDr. Pavla Sedláčka, advokáta se sídlem v Praze 1, Dlouhá 705/16.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Krajský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem pro uznání ze dne 23. prosince 2014, č.j. 23 C 198/2014-24, určil, že žalovaná není držitelem autorského práva ke vzhledu (designu) podešve obuvi zapsaného jako průmyslový vzor (výrok I.), že žalovaná nemá právo vykonávat svým jménem a na svůj účet žádná autorská majetková práva k tomuto designu (výrok II.) a že dodávka obuvi na základě kupní smlouvy mezi žalobcem a) a Českou republikou-Ministerstvem vnitra neporušuje autorská práva žalované (výrok III.). Rozhodl též o povinnosti žalované uhradit žalobci a) a žalobci b) náklady řízení o předběžném opatření (výrok IV.) a žalované uložil uhradit žalobci a) a žalobci b) náklady řízení ve věci samé (výrok V.).
Vrchní soud v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 16. června 2015, č.j. 7 Co 15/2015-56, rozsudek soudu prvního stupně podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) ve výrocích I., II., III. a V. potvrdil, ve výroku IV. ho podle §219a o.s.ř. zrušil. Rozhodl také o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že ve vztahu k žalované byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání podle ustanovení §153a o.s.ř. ve spojení s ustanovením §114b odst. 1 a 5 o.s.ř. Jestliže se žalovaná ve stanovené lhůtě na řádně doručenou výzvu soudu prvního stupně podle ustanovení §114b odst. 1 o.s.ř. k žalobě nevyjádřila, ani nesdělila důvod, který by jí bránil ve vyjádření, ač byla o důsledcích nevyjádření se poučena, rozhodl soud prvního stupně v souladu s procesním právem, pokud žalobě vyhověl. Neshledal též překážku litispendence, kterou žalovaná namítala v odvolání.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dne 18. září 2015 dovolání žalovaná (dále též „dovolatelka“). Nejprve obsáhle rekapituluje průběh řízení před soudem prvního stupně i odvolacího řízení a poté uvádí, že napadené rozhodnutí záviselo na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (a v neposlední řadě i od právního názoru jiného soudu – Městského soudu v Praze – vysloveného ve věci s totožným základem). Domnívá se, že odvolací soud měl shledat překážku litispendence, která představovala neodstranitelný nedostatek podmínky řízení. Z toho důvodu měl odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušit a řízení zastavit. Navrhuje proto, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání žalované se vyjádřili prostřednictvím svého právního zástupce oba žalobci. Dovolání považují za nepřípustné pro vady, které podrobně specifikují. Domnívají se proto, že Nejvyšší soud by dovolání žalované měl jako nepřípustné odmítnout. Jinak je podle jejich názoru dovolání také nedůvodné a pro případ, že by je dovolací soud neodmítl, navrhují jeho zamítnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, že byly splněny podmínky §241 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě ve smyslu ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Nelze pominout skutečnost, že Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „rozhodovací praxe“ se při řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Tedy musí být vyloženo, v čem se takto dovoláním napadené rozhodnutí od této rozhodovací praxe odchyluje. Těmto zásadám ovšem obsah podaného dovolání v daném případě ve skutečnosti nevyhovuje, a přípustnost podaného dovolání tak nezakládá.
Dovolatelka sice tvrdí, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, ale žádný judikát Nejvyššího soudu, od něhož by se napadené rozhodnutí mělo odchylovat, neuvádí; v podstatě pouze nesouhlasí s názorem odvolacího soudu o neexistenci překážky litispendence v dané věci. Tato výtka však nenaplňuje charakteristiku dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř.
V případě zrušujícího výroku o náhradě nákladů řízení o předběžném opatření, potvrzujícího výroku o nákladech řízení ve věci samé, stejně jako ve vztahu k výroku o nákladech odvolacího řízení, dovolání žalované neobsahuje jakékoliv zdůvodnění, a tedy nevyhovuje požadavkům na formulaci dovolání obsaženým ve zmíněném §241a o.s.ř. V posuzovaném případě navíc není žalovaná k dovolání proti zrušujícímu výroku subjektivně legitimována, když tímto rozhodnutím nebyla způsobena žádná újma na jejích právech. Dovolání proti těmto výrokům ostatně není ani objektivně přípustné vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o.s.ř., protože jimi bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč; ani součet náhrad nákladů řízení za zastupování advokátem před soudem prvního stupně a soudem odvolacím včetně náhrady za daň z přidané hodnoty by částku 50.000,- Kč nepřevýšil.
Z uvedeného vyplývá, že nebyl naplněn žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) tedy toto dovolání jako nepřípustné odmítl (§243c odst.1 o.s.ř.). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. Žalobci mají právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem v dovolacím řízení. Výši mimosmluvní odměny dovolací soud určil podle ustanovení §1 odst. 1, 2, §2, §6 odst. 1, §7 bodu 5, §9 odst. 3 písm. a), §11 odst. 1 písm. k) a §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“), tj. částkou 4.000,- Kč. Součástí nákladů je paušální částka náhrady za společný úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 600,- Kč (§13 odst. 1, 3 advokátního tarifu) a částka 966,- Kč odpovídající 21% dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3, §151 odst. 2 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. dubna 2016
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu