ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.5202.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 5202/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobců a) T. B. , zemřelé dne 13. července 2010, b) nezl. N. B. , c) nezl. A. B. , d) D. B. , e) D. B. , všech zastoupených JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem v Praze 2, Francouzská 171/28, proti žalované Nemocnici Rudolfa a Stefanie Benešov, a.s., nemocnici Středočeského kraje , IČ 27253236, se sídlem v Benešově, Máchova 400, zastoupené JUDr. Michaelou Burdovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova 33, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované, Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, IČ 47116617, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, o ochranu osobnosti , vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 36 C 148/2010, o dovolání žalobkyň b) a c) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. března 2015, č.j. 3 Co 35/2014-198, ve znění opravného usnesení ze dne 31. července 2015, č.j. 3 Co 35/2014-210, takto:
I. Dovolání žalobkyň b) a c) se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobci, konkrétně žalobkyně a), která však v průběhu řízení dne 13. července 2010 zemřela, b) a c) jako dcery žalobkyně a), žalobce d) jako druh žalobkyně a) a žalobkyně e) jako její matka, spatřovali neoprávněný zásah do osobnostních práv v tom, že žalovaná při ošetřování žalobkyně a) T. B. nepostupovala lege artis , když neurčila správně a včas diagnózu zhoubného nádoru (s pozdějším následkem její smrti v průběhu soudního řízení). Domáhali se proto zadostiučinění v penězích ve smyslu ustanovení §13 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. účinného do 31.prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“), a to v částce 1.000.000,- Kč pro žalobkyni a), 500.000,- Kč pro žalobkyně b) a c), pro každou z nich a 100.000,- Kč pro žalobce d) a žalobkyni e), pro každého z nich.
Krajský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. října 2013, č.j. 36 C 148/2010-153, řízení o nároku žalobkyně a) zastavil, žalované pak uložil povinnost zaplatit žalobkyním b) a c) každé částku 75.000,- Kč a co do částky 425.000,- Kč jejich žalobu zamítl. Dále žalované uložil zaplatit žalobci d) a žalobkyni e) každému částku 100.000,- Kč a rozhodl též o nákladech řízení. Dospěl k závěru, že pracovníci žalované se dopustili jednání non lege artis formou opomenutí, a tento zásah sice neměl za následek smrt pacientky, ale zkrátil její život řádově o několik měsíců. Uvedl, že s ohledem na závažnost zásahu není jiné vhodné řešení, než zadostiučinění v penězích. Při stanovení jeho výše pak vyšel z požadavku žalobce d) D. B., jehož výší byl prakticky limitován. Stejné následky jako u druha zemřelé T. B. shledal soud prvního stupně i u žalobkyně e) jako její matky, a proto i jí přiznal zadostiučinění v požadované částce 100.000,- Kč. U nezletilých dětí, žalobců b) a c) se soudu prvního stupně jevila situace jako méně problematická s ohledem na vlastní soukromý život, protože větší část času, který mohly trávit s matkou, by si zřejmě stejně ve vyšším věku obtížně pamatovaly vzhledem k nízkému věku v době událostí. Proto soud prvního stupně snížil výši jejich zadostiučinění oproti požadavku na 75.000,- Kč.
K odvolání nezletilých žalobkyň b) a c), a k odvolání žalované, Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 31. března 2015, č.j. 3 Co 35/2014-198, ve znění opravného usnesení ze dne 31. července 2015, č.j. 3 Co 35/2014-210, rozsudek soudu prvního stupně podle §220 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) změnil jen tak, že žalované uložil každé z nezletilých žalobkyň b) a c) zaplatit ještě 25.000,- Kč, jinak ho podle §219 o.s.ř. potvrdil, nově rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodl také o nákladech odvolacího řízení. Na rozdíl od soudu prvního stupně měl za to, že ztrátu biologické matky pociťují děti mnohem hlouběji, než manžel či druh, a proto by satisfakce pro nezletilé žalobkyně měla být vyšší.
Proti rozsudku odvolacího soudu, konkrétně proti výrokům, jimiž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavé části, podaly žalobkyně b) a c) (dále jen „dovolatelky“) dne 3. srpna 2015 dovolání. Domnívají se, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a o.s.ř. a splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřují v tom, že ve smyslu §237 o.s.ř. napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního a hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Tyto otázky formulují takto: 1) Vztahuje se zásada přiměřenosti a proporcionality i na rozhodování soudu o výši náhrady nemajetkové újmy vzniklé v důsledku úmrtí blízkého člověka ?
2) Vztahuje se povinnost dostatečného a srozumitelného odůvodnění rozhodnutí i na rozhodování soudu o výši náhrady nemajetkové újmy vzniklé v důsledku úmrtí blízkého člověka ?
Ve vztahu k prvé otázce dovolatelky konstatují, že Nejvyšší soud se již v řadě svých předchozích rozhodnutí (např. ve věci sp.zn. 25 Cdo 1106/2008 či 25 Cdo 1223/2008) přihlásil k zásadě přiměřenosti a proporcionality. Dále poukazují na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie, který za zpoždění letadla přiznal paušální náhradu škody ve výši 600,- Euro a na rozhodnutí českých soudů (Krajského soudu v Plzni, Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Vrchního soudu v Olomouci), které v případech typově shodných s posuzovanou věcí přiznaly podstatně vyšší náhradu nemajetkové újmy. Na základě toho se domnívají, že výše finanční satisfakce přiznané jim odvolacím soudem zásadě přiměřenosti a proporcionality neodpovídá.
Ve vztahu ke druhé otázce připomínají konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, podle nichž odůvodnění rozhodnutí musí být dostatečné a srozumitelné tak, aby závěry soudu byly přezkoumatelné. Speciálně pak ve vztahu ke stanovení výše náhrady nemajetkové újmy v penězích ve smyslu §13 odst. 2 a 3 obč. zák. poukazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 4312/2011. Jsou přesvědčeny, že pouhé dvacetiřádkové odůvodnění přiznané náhrady odvolacím soudem tomuto požadavku neodpovídá. Navrhují proto, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadené části zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k jejich dovolání podáno nebylo.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Nelze pominout skutečnost, že Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „rozhodovací praxe“ se při řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Tedy musí být vyloženo, v čem se takto dovoláním napadené rozhodnutí od této rozhodovací praxe odchyluje. Těmto zásadám ovšem obsah podaného dovolání v daném případě ve skutečnosti nevyhovuje, a přípustnost podaného dovolání tak nezakládá.
Dovolatelky sice ohlašují rozpor napadeného usnesení odvolacího soudu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, ale fakticky neuvádí takové okolnosti, které by svědčily o rozporu napadeného rozhodnutí s některým z jimi uvedených judikátů dovolacího soudu a takovýto případný rozpor by současně konkretizovaly, nehledě k tomu, že obsah dovolání nekoresponduje s otázkami, které v jeho úvodu kladou. Poukaz na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie, resp. českých soudů nižších stupňů nenaplňuje předpoklad odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a nedostatečné zhodnocení všech okolností rozhodných pro stanovení výše náhrady dovolatelky zdůvodňují v zásadě jen podle jejich názoru krátkým, dvacetiřádkovým odůvodněním. Tyto výtky však nenaplňují charakteristiku dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř.
V této souvislosti lze ještě připomenout např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že „úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva“.
Protože nebyl naplněn žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) je jako nepřípustné odmítl (§243c odst.1 o.s.ř.). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není odůvodňován s přihlédnutím k ustanovení §243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. května 2016
JUDr. Pavel Pavlík předseda senátu