ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.5214.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 5214/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Vrchou v právní věci České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Rašínovo nábřeží 390/4, identifikační číslo osoby 697 97 111, proti žalovaným 1) A. V. S. , a 2) M. S. , zastoupeným JUDr. Rostislavem Sochorem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Klíšská 18, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 25 C 398/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. dubna 2015, č. j. 11 Co 432/2014-106, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Děčíně (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. dubna 2013, č. j. 25 C 398/2010-69, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 19. února 2014, č. j. 25 C 398/2010-79, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení, že je vlastnicí označených pozemků, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 28. dubna 2015, č. j. 11 Co 432/2014-106, rozsudek soudu prvního stupně v meritorním výroku I. a v nákladovém výroku II. potvrdil, změnil jej zčásti v nákladovém výroku II. a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) včasné dovolání, v němž ovšem nevymezila předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. a své dovolání vystavěla na skutkové a právní polemice s rozhodnutím odvolacího soudu.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Z obsahu podaných dovolání je zřejmé, že dovolatelka v něm nevymezila předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., tj. neuvedla v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak). Přitom pouhá skutková či právní polemika dovolatelky s právním posouzením věci odvolacím soudem přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá.
Jelikož dovolání žalobkyně postrádá obligatorní náležitosti a uvedený nedostatek nebyl v průběhu dovolací lhůty dovolatelkou odstraněn (§241b odst. 3 o. s. ř.), trpí dovolání vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat a dovolání věcně projednat.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
I když v případě odmítacího usnesení není zapotřebí nákladový výrok odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.), přesto je vhodné uvést, že žalovaným nebylo možné náhradu nákladů dovolacího řízení přiznat, neboť jejich písemné vyjádření k dovolání zcela pominulo důvod, pro který bylo nakonec dovolání žalobkyně odmítnuto (pro absenci vymezení předpokladů přípustnosti dovolání), takže z uvedeného hlediska nelze hovořit o účelně vynaložených výdajích žalovaných v souvislosti s jejich zastoupením advokátem v tomto dovolacím řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. května 2016
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu