ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.5403.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 5403/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka ve věci žalobce Mgr. R. V. , právně zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 63 100 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2, pod sp. zn. 21 C 21/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2015, č. j. 17 Co 157/2015-78, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 17. 2. 2015, č. j. 21 C 21/2012-47, konstatoval, že nepřiměřenou délkou řízení o kárné žalobě projednávané exekutorskou komorou České republiky pod sp. zn. KŽ 23/07 a následně Nejvyšším správním soudem České republiky pod sp. zn. 13 Kseo 3/2009 došlo k porušení práva žalobce na rozhodnutí jeho věci v přiměřené lhůtě (výrok I), a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení (výrok II). Odvolací soud k odvolání žalované v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 63 100 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I), a přiznal žalované náhradu nákladů řízení ve výši 600 Kč za řízení před soudy obou stupňů (výrok II).
Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Dne 14. 12. 2007 podal ministr spravedlnosti kárnou žalobu, na jejímž základě bylo proti žalobci u Exekutorské komory (dále jen „Komora“) zahájeno kárné řízení. Oznámení o tom bylo žalobci doručeno dne 2. 1. 2008. Po zasedání kárné komise Komora vydala zprošťující rozhodnutí ve prospěch žalobce. Proti tomuto rozhodnutí podal ministr spravedlnosti dne 8. 12. 2008 odvolání. S ohledem na tehdejší změnu právní úpravy zákonem č. 183/2009 Sb. o podaném odvolání následně nerozhodovala Komora, nýbrž Nejvyšší správní soud. K předání spisu mezi institucemi došlo dne 14. 7. 2009. Nejvyšší správní soud dne 10. 12. 2009 rozhodl o přerušení řízení z důvodu, že jiná obdobná věc byla předložena Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení příslušných přechodných ustanovení výše uvedeného zákona. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 14. 1. 2010. Ústavní soud neshledal nesoulad mezi napadenými ustanoveními a ústavním pořádkem. Nejvyšší správní soud proto dne 12. 10. 2011 rozhodl o pokračování v řízení o kárné žalobě a zároveň rozhodl o zastavení posuzovaného řízení, jelikož žalobce již byl z funkce soudního exekutora pravomocně odvolán v důsledku rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 51 T 61/2009, jež nabylo právní moci dne 23. 2. 2011.
Po právní stránce odvolací soud určil počátek posuzovaného řízení dnem 2. 1. 2008, kdy žalobci bylo doručeno stanovisko o zahájení kárného řízení. Ve vztahu k přerušení řízení v době od 14. 1. 2010 do 12. 10. 2011 odvolací soud uvedl, že tato doba byla zcela přiměřenou, a tudíž se v tomto případě dle konstantní judikatury do celkové délky posuzovaného řízení nezapočítává a nepřihlíží se k ní, jelikož nelze učinit závěr o tom, že by z důvodu vedlejšího řízení byla délka původního řízení nepřiměřená. Ani v případě, že by se však k tomuto přihlíželo, by nebylo možno považovat za konec řízení z hlediska vzniku imateriální újmy den 12. 10. 2011, kdy řízení skončilo jeho zastavením, neboť již dne 23. 2. 2011 (tedy v době, kdy posuzované řízení bylo přerušeno) byl žalobce zproštěn funkce soudního exekutora a po tomto datu mu již tedy zjevně žádná újma v tomto směru vzniknout nemohla. Odvolací soud tudíž ohraničil posuzované řízení dny 2. 1. 2008 a 14. 1. 2010. Řízení tak trvalo dva roky a dvanáct dní, přičemž takto určenou délku řízení odvolací soud považoval přiměřenou jeho složitosti, když ještě navíc z obsahu spisu vyplynulo, že kárných řízení proti žalobci bylo vedeno několik.
Rozsudek odvolacího soudu v jeho prvním výroku napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to zda se započítává délka, po kterou bylo řízení soudem přerušeno pro jiné probíhající řízení, do celkové délky posuzovaného řízení. Dále dovolatel považuje dovolání za přípustné pro řešení procesní otázky doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešené, a to zda odvolací soud svým rozhodnutím může změnit rozsudek soudu prvního stupně tak, jak původně žádáno žalobou, i když soud vyhověl žalobci jen co do části (v daném případě co do konstatování porušení práva). Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Ve vztahu k první otázce dovolatel odkazuje na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), které odvolací soud nesprávné vyložil, neboť ze Stanoviska naopak plyne, že doba, po kterou bylo řízení přerušeno, se do celkové délky řízení započítává. Dále odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4923/2009. Ve vztahu k druhé otázce dovolatel uvádí, že soud prvního stupně svým rozsudkem konstatoval porušení práva dovolatele, přičemž nerozhodl o zadostiučinění v penězích, jež dovolatel žalobou požadoval. Účastníci nepožádali o doplnění rozsudku, čímž bylo fakticky umožněno na rozsudek pohlížet jako na bezvadný s tím, že předmět odvolacího řízení již byl omezen jen na rozhodnutí, zda vyhovění žalobě v podobě konstatování porušení práva je na místě. Odvolací soud, jenž k odvolání žalované změnil výrok o konstatování porušení práva tak, že žalobu o zaplacení 63 100 Kč zamítl, tímto postupem překročil předmět řízení. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Ve vztahu k druhé dovolatelem uvedené otázce dovolací soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, že rozhodování o nároku v dané věci se řídí ustanovením §153 odst. 2 o. s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 401/2010), z čehož ovšem neplyne, že by nebylo nutno vypořádat se s předmětem řízení. Ve vztahu k nárokům na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu není soud podle ustáleného rozhodování Nejvyššího soudu do jisté míry ve smyslu §31a odst. 2 věta první zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), při stanovení formy zadostiučinění (ovšem za předpokladu důvodného uplatnění nároku vůbec) vázán tím, čeho se žalobce žalobním návrhem domáhá (totiž tím, že neshledá-li požadavek na poskytnutí zadostiučinění v penězích přiměřeným, vysloví i bez žalobcova požadavku konstatování porušení práva), to však neznamená, že se výrokově s požadavkem na zaplacení peněžité satisfakce nemá vypořádat, takový návrh by měl zamítnout přinejmenším pro potřeby vymezení rozsahu případného odvolání či dovolání (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1081/2012). V rozsudku ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, uveřejněném pod číslem 37/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že „může samostatně nabýt právní moci zamítavý výrok o zaplacení peněžité částky, pokud soud prvního stupně současně vyhověl žalobě konstatováním porušení práva, uložením omluvy či přiznáním části požadované peněžité satisfakce, a to za situace, kdy odvolání podá pouze žalovaná.“ V dané věci se tak dovolací soud ztotožňuje s námitkou dovolatele, že předmětem odvolacího řízení již bylo pouze soudem prvního stupně přiznané konstatování porušení práva, nikoliv zadostiučinění v penězích, byť o tomto soud prvního stupně ve výroku svého rozhodnutí nerozhodl.
I přesto však dovolací soud dovolání pro řešení druhé předestřené otázky přípustným neshledal. Jak vyplývá z judikatury Nejvyššího soudu, např. z usnesení ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura 3/1998 pod č. 28, oprávnění podat dovolaní (subjektivní přípustnost) svědčí účastníku, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, která je odstranitelná tím, že dovolací soud takové rozhodnutí zruší. V daném případě rozhodnutím odvolacího soudu, jenž změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu v celém rozsahu, a nikoliv jen co do přiznaného konstatování porušení práva, nemohlo v poměrech dovolatele způsobit žádnou újmu, a to ani co do nákladového výroku, když žalovanou v dané věci je Česká republika.
Ve vztahu k první dovolatelem vymezené otázce Nejvyšší soud ve Stanovisku uvedl: „Do doby řízení je v zásadě třeba započítávat i dobu, po níž bylo řízení přerušeno. Bude tedy zpravidla započitatelná doba, po níž bylo řízení přerušeno proto, že soud podal návrh Ústavnímu soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy,…“ Dále ve Stanovisku odkázal na svůj dřívější rozsudek ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4923/2009, v němž uvedl: „[P]ro účely posouzení, zda v řízení, které bylo přerušeno nebo ve kterém nebylo možno z jiného důvodu pokračovat, došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu §13 odst. 1 věta druhá a třetí zákona, je třeba zkoumat, zda ve vedlejším řízení, které si nečinnost v původním řízení vynutilo, byla věc projednána v přiměřené lhůtě. Pokud tomu tak je, nelze učinit závěr o tom, že by z důvodu jeho nepokračování byla délka původního řízení nepřiměřená. Jestliže však délka vedlejšího řízení přiměřená není, a to z důvodů přičitatelných státu, tj. došlo-li ve smyslu §13 odst. 1 věta druhá a třetí zákona k porušení práva účastníků vedlejšího řízení na projednání věci v přiměřené lhůtě, promítá se tato skutečnost i do závěru o nepřiměřené délce původního řízení.“ V rozsudku ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010, pak dovolací soud upozornil, že i když je délka vedlejšího řízení shledána přiměřenou, a tudíž nelze učinit závěr o tom, že by z důvodu nepokračování původního řízení byla jeho délka nepřiměřená, může být nepřiměřená z jiných důvodů.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí plyne, že odvolací soud si byl vědom toho, že je třeba se zabývat rovněž délkou vedlejšího řízení, které nepřiměřeně dlouhým neshledal. Pokud se odvolací soud délkou vedlejšího řízení zabýval a následně nezahrnul dobu, po niž bylo posuzované řízení přerušeno, do jeho celkové délky, jde ve výsledku o totožný závěr, při kterém by odvolací soud přerušení řízení do jeho celkové délky zahrnul, avšak prodloužení posuzovaného řízení o tuto délku by nezohlednil (resp. zohlednil je z hlediska složitosti řízení). Dovolací soud tak neshledal dovolání přípustným ani pro řešení první dovolatelem vymezené otázky, neboť vzhledem k výše uvedenému by ani odlišné posouzení této otázky nemohlo vést k příznivějšímu výsledku pro dovolatele.
Dovolací soud proto dovolání žalobce podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 8. 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu