ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.550.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 550/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně M. B. , zastoupené Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 51/39, proti žalovanému R. K., zastoupenému JUDr. Martinem Horčicem, advokátem se sídlem v Kolíně IV, Politických vězňů 37, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 11 C 22/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. dubna 2015, č. j. 24 Co 107/2015-209, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Kolíně (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. srpna 2014, č. j. 11 C 22/2012-161, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je vlastnicí označeného nemovitého majetku, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. dubna 2015, č. j. 24 Co 107/2015-209, potvrdil (jako věcně správné rozhodnutí) podle §213 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud své rozhodnutí postavil na závěru, že kupní smlouva s dohodou o převzetí dluhu, uzavřená mezi účastníky dne 30. května 2002, není postižena (absolutní) neplatností, jak namítala žalobkyně v podané žalobě a v proběhnuvším řízení, neboť nebyl u ní zjištěn (stručně vyloženo z obsahu odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) její lichevní charakter, přičemž následně správcem konkursní podstaty učiněné odstoupení od této převodní smlouvy (dopisem ze dne 27. května 2004 s odkazem na §49 obč. zák.) je neplatné, neboť uvedená převodní smlouva nebyla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím své advokátky včasné dovolání, které však Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) nehledal ve smyslu §237 o. s. ř. přípustným.
K dovolací argumentaci žalobkyně pak dovolací soud uvádí následující.
Nedůvodná je jednak dovolací argumentace postavená na tvrzení, že v řešení právní otázky, „zda je kupní smlouva uzavřená v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek smlouvou absolutně neplatnou“ , se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, což žalobkyně podkládá odkazem např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2013, sp. zn. 30 Cdo 670/2013. Jak je ovšem zřejmé z odůvodnění (písemného vyhotovení) napadeného rozsudku, odvolací soud z relevantní judikatury dovolacího soudu vycházel, byť v rozhodnutí neprovádí (co do označení spisových značek) výčet příslušných rozhodnutí dovolacího soudu. Podstatné ovšem je, že se odvolací soud při verifikaci právně rozhodných okolností z hlediska posuzování absolutní neplatnosti převodní smlouvy, jež podle žalobního tvrzení vykazuje prvky lichevní smlouvy, neodklonil od relevantní judikatury dovolacího soudu řešící danou materii; k tomu srov. mj. závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. března 2016, sp. zn. 30 Cdo 5322/2015:
„Nejvyšší soud např. ve svém rozsudku ze dne 26. ledna 2010, sp. zn. 30 Cdo 4665/2009, vyložil rozsah právně významných okolností, které by soudy při posuzování, zda předmětná smlouva je či není lichevního charakteru, měly verifikovat. Je třeba si také uvědomit, že uvedené rozhodnutí, respektive v něm obsažené právní názory, nelze čistě mechanicky aplikovat na každý skutkově obdobně vyzařující případ, nýbrž že je zapotřebí při analogickém použití tohoto či podobného rozhodnutí dovolacího soudu vždy velmi pečlivě přihlížet k jedinečným skutkovým okolnostem daného případu, a tedy ve světle těchto okolností dosazovat již dovolacím soudem vyložené právní závěry ve skutkově i právně obdobné věci.
Jestliže se v rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 30 Cdo 4665/2009, také uvádí, že mezi subjektivní znaky lichevní smlouvy náleží např. rozumová slabost, tíseň, lehkomyslnost, stav rozrušení nebo nezkušenost převodce, je nasnadě, že pokud v posuzovaném případě ‚poškozenou‘ stranou smlouvy má být podnikatelem, je zapotřebí pečlivě zjišťovat všechny právně významné okolnosti, jež se vztahují k této otázce, a to ve vazbě na stimul či důvody, proč takto jednající podnikatel právně jednal a proč by se měl ocitnout v postavení ‚slabší‘ strany vůči tvrzenému lichváři. Obecně totiž je ustálen právní názor, že u podnikatelů lze presumovat vyšší míru právního vědomí a flexibilitu při řešení různých situací souvisejících (povětšinou nejen spojených) s jejich podnikatelkou činností. Lze uzavřít, že v převážně většině případů nebude možné dovozovat, že by podnikatel v popsaných okolnostech mohl být poměřován jako ‚slabší‘ smluvní strana při jím realizovaném majetkoprávním jednání, neboť vlastní převod nemovitého majetku zpravidla (nejde-li o nějaké rozsáhlé majetkové transfery provázené dalšími smluvnímu ujednání atd.) nebude (nemůže být) o nic složitější, než situace, v nichž tentýž podnikatel přistupuje k celé materii různých právních jednání, též při esenciálním vědomí, že v těch právních jednáních, která vyžadují součinnost s osobou znalou práva, podnikatelé pochopitelně využívají předmětných právních služeb.“
Jak se podává z odůvodnění napadeného rozsudku, odvolací soud se zabýval okolnostmi uzavření předmětné převodní smlouvy, při rozhodování zohlednil žalobkyní tvrzené skutečnosti, jimž však (na podkladě zhodnocení důkazů a všeho, co vyšlo v řízení najevo) nepřiznal relevanci, a své závěry zcela jasně, srozumitelně a podle názoru dovolacího soudu i přesvědčivě vyložil v důvodech svého rozhodnutí. Z uvedeného je tedy zřejmé, že prostřednictvím této dovolací argumentace se dovolatelce nepodařilo přípustnost jejího dovolání založit.
Dovolatelka dále v dovolání namítá, že „právní otázka, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, je otázka, zda může správce konkurzní podstaty uzavřít s třetí osobou dohodu o narovnání ohledně práv a povinností z kupní smlouvy, od které v minulosti sám platně odstoupil bez toho, aby byl současně řešen zpětný přechod nemovitosti na třetí osobu.“ Na řešení této právní otázky ovšem rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, neboť odvolací soud své rozhodnutí založil na závěrech, že a) předmětná převodní smlouva uzavřená mezi účastníky řízení není postižena absolutní neplatností ve smyslu §39 obč. zák., a dále, že b) odstoupení od uvedené smlouvy správcem konkursní podstaty bylo neplatné a tudíž nepřivodilo (hmotněprávní) účinky ve smyslu §48 odst. 2 obč. zák., v důsledku čehož „dohoda o narovnání, tak jak byla uzavřena mezi správcem konkursní podstaty a žalovaným, nemá žádné právní účinky ve vztahu k vlastnictví nemovitostí, které jsou předmětem tohoto sporu, neboť nedošlo k obnovení vlastnictví žalobkyně.“
Jestliže v další části svého dovolání dovolatelka polemizuje se skutkovými zjištěními, z nichž při rozhodování vycházel odvolací soud, upřednostňuje svou skutkovou verzi případu, na jejímž základě dospívá k odlišnému právnímu závěru, než který v napadeném rozhodnutí učinil odvolací soud, pak je třeba uvést, že prostřednictvím této dovolací argumentace přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit nelze.
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
I když v případě odmítacího usnesení není zapotřebí nákladový výrok odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.), přesto je vhodné uvést, že žalovanému nebylo možné náhradu nákladů dovolacího řízení přiznat, neboť jeho písemné vyjádření k dovolání v zásadě pominulo důvody, pro které nakonec bylo dovolání žalobkyně odmítnuto (žalovaný vede s žalobkyní skutkovou a právní polemiku, aniž by své vyjádření zaměřil na vytěsnění dovolací argumentace z hlediska posouzení přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., tedy s alespoň stručnou reflexí judikatury dovolacího soudu ve vztahu k uplatněné dovolací argumentaci či nedůvodné právní argumentaci o důsledcích odstoupení od smlouvy, nezbytnosti zpětného převodu vlastnictví atd.), takže z uvedeného hlediska nelze hovořit o účelně vynaložených výdajích žalovaného v souvislosti s jeho zastoupením advokátem v tomto dovolacím řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. srpna 2016
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu