ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.5545.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 5545/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Vrchou v právní věci žalobce P. Š. , zastoupeného JUDr. Otakarem Pazdziorou, advokátem se sídlem v Děčíně I., Řetězová 2, proti žalovaným 1) B. K. , a 2) M. K. , oběma zastoupeným JUDr. Josefem Kolkou, advokátem se sídlem ve Varnsdorfu, Palackého 2760, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 11 C 40/2006, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 28. dubna 2014, č. j. 29 Co 41/2014-330, takto:
I. Dovolání žalovaných se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Děčíně (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. srpna 2013, č. j. 11 C 40/2006-288, určil, že žalobce je výlučným vlastníkem označených nemovitostí, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání všech účastníků Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále již „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že předmětnou určovací žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali oba žalovaní (dále též „dovolatelé“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž uplatňují dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. s tím, že „V podrobnostech odkazujeme na všechna naše vyjádření a podání, která jsou v soudním spise prvoinstančního soudu založena.“ V další části svého dovolání dovolatelé popisují procesní genezi dané věci a poté uzavírají, že „Z uvedeného přehledu vyplývá, že předmětná věc je věcně i procesně složitá, a to nejenom pro účastníky řízení, ale i pro prvoinstanční a odvolací soud. Je proto žádoucí, aby věc přezkoumal, a poté vydal závazné stanovisko, a to v rámci mimořádného opravného prostředku – dovolání, Nejvyšší soud ČR v Brně. Především ale vytýkáme odvolacímu soudu, že nejprve ve věci vyslovil svůj právní názor, kterým je prvoinstanční soud vázán. Když prvoinstanční soud rozhodl, dle právního názoru odvolacího soudu, změnil po odchodu do důchodu, bývalé předsedkyně senátu, svůj názor tak, jak je v napadeném rozsudku uvedeno.“ Na podkladě této dovolací argumentace pak dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce v písemném vyjádření k dovolání uvedl, že se ztotožňuje s odůvodněním rozsudku odvolacího soudu, přičemž neshledává v postojích odvolacího soudu žádnou změnu právního názoru. Žalobce rovněž nesdílí názor dovolatelů, že dovolání je přípustné. Odvolací soud se totiž nijak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jedná se o běžnou určovací žalobu, kdy bylo potřeba zjistit, zdali předmět sporu je ve společném jmění manželů a zda platí překážka věci rozhodnuté. Žalobce navrhl, aby odvolací soud dovolání žalovaných odmítl, případně je zamítl z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné a žalobci přiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání žalovaných není ve smyslu §237 o. s. ř. – jak bude rozvedeno níže – přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.).
Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že dovolatelé v něm nevymezili žádný z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., tj. neuvedli v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak). Přitom pouhá právní polemika dovolatelů s právním posouzením věci odvolacím soudem přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá.
Dovolatelé rovněž (v přímém rozporu s §241a odst. 4 o. s. ř.) odkazují na svá předchozí podání učiněná v řízení před soudem prvního stupně či odvolacím soudem, k nimž ovšem dovolací soud – v souvislosti s posuzováním otázky, zda dovolání obsahuje zákonem stanovené náležitosti – přihlížet nemůže.
Jelikož dovolání postrádá obligatorní náležitost a uvedený nedostatek nebyl v průběhu dovolací lhůty odstraněn (§241b odst. 3 o. s. ř.), trpí dovolání vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat a dovolání věcně projednat.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaných podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
I když v případě odmítacího usnesení není zapotřebí nákladový výrok odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.), přesto je vhodné uvést, že žalobci nebylo možné náhradu nákladů dovolacího řízení přiznat, neboť jeho písemné vyjádření k dovolání zcela pominulo důvod, pro který nakonec bylo toto dovolání odmítnuto (pro absenci vymezení předpokladů přípustnosti dovolání), takže z uvedeného hlediska nelze hovořit o účelně vynaložených výdajích žalobce v souvislosti s jeho zastoupením advokátem v tomto dovolacím řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. března 2016
JUDr. Pavel V r c h a
předseda senátu