ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.5556.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 5556/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce J. M. , t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Jiřice, zastoupeného JUDr. Petrem Jahelkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Bílkova 132/4, proti žalovaným 1) D. R. , 2) P. R. , oběma zastoupeným JUDr. Janem Vobrem, advokátem se sídlem v Sezimově Ústí, nám. Tomáše Bati 417, a 3) D. M. , o určení vlastnického práva a o určení neplatnosti kupních smluv, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 16 C 19/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře, ze dne 29. dubna 2015, č. j. 15 Co 422/2014-98, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Táboře (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. června 2014, č. j. 16 C 19/2014-53, ve spojení s doplňujícím usnesením téhož soudu ze dne 23. září 2014, č. j. 16 C 19/2014-73, zamítl žaloby žalobce na určení, že žalobce je vlastníkem označených pozemků, a dále na určení neplatnosti označených kupních smluv, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žaloby na určení neplatnosti označených kupních smluv soud prvního stupně zamítl z důvodu nedostatku naléhavého právního zájmu žalobce na takovém určení. Žaloba na určení vlastnictví soud zamítl s odůvodněním, že žalobce v řízení neprokázal svůj vlastnický titul k předmětným pozemkům. Zdůraznil, že „Pokud tímto titulem měla být kupní smlouva ze dne 7. 10. 2002, žalobce krom jejího nepodepsaného vyhotovení č. 1021780247 ze dne 7. 10. 2002 nepředložil žádný důkaz svědčící pro to, že by skutečně byla podepsána oběma účastníky a tím se stala mezi nimi platnou (bez ohledu na to, zda byla následně registrována v příslušné evidenci).“
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. dubna 2015, č. j. 15 Co 422/2014-98, zamítl návrh na přerušení řízení (výrok I.), dále napadený rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s doplňujícím usnesením téhož soudu potvrdil (výrok II.), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.). Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Soud prvního stupně s poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) uzavřel, že na určení neplatnosti smluv označených žalobcem není dán naléhavý právní zájem, neboť posouzení jejich platnosti má povahu předběžné otázky ve vztahu k rozhodnutí o určení samotného vlastnického práva. Nalézací soud nepochybil ani ve výroku o zamítnutí žaloby na určení vlastnického práva žalobce k předmětným pozemkům. Jeho závěr, že nebyla předložena žádná písemná kupní smlouva ze dne 7. října 2002, která by byla podepsána a tedy platně uzavřena žalobcem a (tehdejším) Pozemkovým fondem České republiky, a že existenci takovéto smlouvy nelze dovodit ani z nepřímých důkazů, má oporu v provedeném dokazování.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu, a to do všech jeho výroků, podal žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Dovolací důvod a předpoklady přípustnosti dovolání dovolatel vymezuje následovně:
„Přípustnost dovolání opírá žalobce o ust. §237 o. s. ř., kdy se jedná o otázku hmotného a procesního práva, kdy se žalobce domnívá, že by dovolacím soudem měla být právní otázka rozhodnuta jinak a zároveň se jedná o otázku, která byla řešena v rozhodování dovolacího soudu odlišně...Žalobce si je plně vědom skutečnosti, že za dané situace bude podané dovolání shledáno přípustným pouze tehdy, pokud Nejvyšší soud dospěje k některým z důvodů popsaných v §237 o. s. ř., přičemž žalobce se domnívá, že jde o řešení právní otázky, která má být dovolacím soudem posouzena jinak než byla posouzena odvolacím soudem.
Konkrétní argumentace k přípustnosti dovolání a opodstatněnosti dovolacích důvodů k žalobě:
1) zda odvolací soud pochybil, když nepřihlédl k tomu, že soud prvního stupně nepoučil žalobce v řízení vedeném pod č. j. 16 C 19/2014 OS v Táboře dle §118a odst. 3 o. s. ř. ohledně nutnosti doplnění tvrzení a důkazů s možným následkem neúspěchu ve věci a zejména nutnost vymezení okruhu žalovaných.
2) odvolací soud pochybil, když rozsudek soudu prvního stupně potvrdil bez toho, aby byly provedeny veškeré důkazy ve věci, přestože dovolatel tvrdil, že skutkový stav zjištěn nebyl.
3) žalobce platně uzavřel s Pozemkovým fondem ČR smlouvu o převodu pozemků dle §95/1995, v tehdy platném znění, když mu žalovaný zaslal výzvu k uzavření smlouvy a žalobce jí přijal a podepsal dne 7. 10. 2002.“
Bod 3) dovolání pak dovolatel rozvádíl v tom směru, že „dle názoru dovolatele došlo k úplatnému uzavření smlouvy o koupi předmětných pozemků, a to akceptací návrhu smlouvy Pozemkovým fondem ČR. Tento názor opíráme nejen o §43c obč. zák., ale i o rozsudek Nejvyššího soudu ČR, ze dne 26. 1. 2007, Vznik smlouvy sp. zn. 33 Odo 1520/2005...“ Poté dovolatel cituje závěry z tohoto rozhodnutí a posléze polemizuje s právním závěrem odvolacího soudu s tím, že „předložil veškeré zákonem stanovené podklady, na základě kterých mu byl předložen návrh smlouvy a smlouva sama byla dne 7. 10. 2002 podepsána.“ Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený rozsudek a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se k tomuto dovolání písemně nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání žalobce, pokud se týká bodů 1) a 2), neobsahuje zákonem stanovené náležitosti, konkrétně v něm nejsou vymezeny předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., přičemž ve vztahu k dovolací argumentaci obsažené v rámci bodu 3) není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, neboť z dovolatelem vymezeného předpokladu přípustnosti (jak byl shora zreferován) nelze vyvodit naplnění některé ze čtyř v úvahu přicházejících variant přípustnosti dovolání. Dovolatel v této části dovolací argumentace odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 33 Odo 1520/2005, z nějž cituje právní závěr (o podmínkách uzavření smlouvy), který ovšem nijak nekoliduje s právním posouzením učiněným odvolacím soudem v napadeném rozhodnutí.
Za této procesní situace tudíž Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů řízení dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. dubna 2016
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu