ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.5661.2015.2
sp. zn. 30 Cdo 5661/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka ve věci žalobkyně E. W., zastoupené Mgr. Robertem Cholenským, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Bolzanova 5, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra , se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, o náhradu škody na zdraví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 4 C 269/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2012, č. j. 70 Co 351/2012-139, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 243 000 Kč s příslušenstvím, jíž se žalobkyně domáhala z titulu náhrady škody na zdraví, zrušil rozsudek soudu prvního stupně v nákladovém výroku a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Soud prvního stupně po rozsáhlém dokazování dospěl k následujícím skutkovým závěrům. Žalobkyně se dne 30. 7. 2005 ještě jako čtrnáctiletá dívka (resp. do dovršení 15 let žalobkyni zbývaly 4 dny) zúčastnila taneční párty CzechTek 2005, která se konala na louce k. ú. M. na T. Prostor, kde se měla akce konat, nebyl nijak ohraničen a účastníci akce se pohybovali i na pozemcích, které k této akci nebyly pronajaty. Vlastníci těchto pozemků žádali o zásah, neboť účastníci akce se zdržovali na jejich pozemcích, parkovali tam svá vozidla bez jejich svolení a pozemky i jinak znečišťovali. Na pozemcích se sešlo několik tisíc lidí, aniž byly zajištěny základní hygienické podmínky. Dne 30. 7. 2005 v 16 hodin vozidlo Policie ČR reproduktorem vyzvalo účastníky akce k opuštění obsazeného prostoru. Účastníci reagovali hlasitou odezvou, někteří házeli na vozidlo lahve, kamení a klacky. Jakmile začalo docházet k agresivnímu napadání policistů, byl dán pokyn k použití donucovacích prostředků k vyklizení prostoru. První zásah v 19:30 byl neúspěšný. Policie opět vyzvala účastníky k vyklizení prostoru, což vyvolalo agresivní odezvu ze strany účastníků akce. Při následném pokusu policie vytlačit účastníky došlo k pádu a zranění žalobkyně (vnitrokloubní zlomenině levého lokte).
Po právní stránce soud prvního stupně uvedl, že předpokladem odpovědnosti státu za škodu je dle ustanovení §49 odst. 5 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZoP“), prokázání vzniku samotné škody, jednání policie v souvislosti s plněním jejích úkolů a příčinná souvislost mezi škodou a jednáním policie. Vznik škody považoval soud prvního stupně za nesporný. Dále dospěl k závěru, že v řízení nebylo prokázáno tvrzení žalobkyně, že ji jeden ze zasahujících policistů srazil štítem k zemi. Ve vztahu k námitce žalobkyně, že proti ní neměly být použity žádné donucovací prostředky, když v dané době byla mladší 15 let, soud prvního stupně odkázal na fotodokumentaci, z níž vyplývá, že žalobkyně vzhledem odpovídala věku i vyššímu než 15 let. Vzhledem k charakteru akce nebylo možné předpokládat, že se tam osoby mladší 15 let nacházejí. Účast žalobkyně na dané akci, nevhodné pro osoby mladší 15 let, prokazuje nezodpovědnost žalobkyně, ale především i značnou nezodpovědnost jejích rodičů. Dále soud prvního stupně uvedl, že žalobkyně měla možnost z akce odejít, přičemž o této možnosti dle jejích tvrzení také uvažovala, a to již po prvním odpoledním policejním zákroku, kdy žalobkyni i ostatním účastníkům muselo být zřejmé, že je přítomnost účastníků na uvedených pozemcích nežádoucí. Skutečnost, že žalobkyně na místě akce zůstala a stala se tak součástí masy lidí, kteří neuposlechli výzev policie, pouze dokazuje, že to byla právě žalobkyně, která porušila svou prevenční povinnost dle ustanovení §415 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), a nikoliv policie, jak tvrdí žalobkyně. V daném případě došlo k tak masivnímu útoku na soukromý majetek, tj. k ničení rozsáhlých pozemků, polí, luk a lesa velkým množstvím osob, které odmítaly z místa odejít, že policii nezbylo nic jiného než použít donucovací prostředky a účastníky z místa akce vytlačit násilím. K námitce žalobkyně, že nekladla aktivní odpor, a proto nebyl důvod ze strany policie k zákroku, soud prvního stupně uvedl, že žalobkyně kladla pasivní odpor tím, že na místě přes provádějící zákrok policie v odpoledních hodinách zůstala a z místa zákroku policie neodešla. Pokud již později nedošlo k dalším výzvám policie, bylo to z důvodu na straně účastníků akce, neboť výzvy byly marné. Za situace, kdy je účastníci akce rušili hlukem, bylo vyzývání zbytečné a neúčelné. Soud prvního stupně tak dospěl k závěru, že žalobkyně v řízení neprokázala, že její zranění způsobil policista, případně bylo způsobeno zákrokem policie. Pouhá skutečnost, že činnost policie vyvolala stav, který dle žalobkyně umožnil její zranění, bez ohledu na to, že by bylo prokázáno, zdali byla žalobkyně policistou jakýmkoliv způsobem atakována, k odpovědnosti žalované nestačí. Dále soud dospěl k závěru, že to byla žalobkyně, která spolu s ostatními účastníky akce svým protiprávním jednáním oprávněný a přiměřený služební zákrok vyvolala. Je proto vyloučena odpovědnost státu dle §49 odst. 5 ZoP.
Odvolací soud vyšel ze skutkových závěrů soudu prvního stupně. S ohledem na provedené dokazování však nepovažoval za pravděpodobnou možnost, že by k pádu žalobkyně mohlo dojít zcela mimo souvislost se zásahem policie. Naopak odvolací soud považoval za prokázané, že k pádu žalobkyně, jehož důsledkem byl výše uvedený úraz, došlo v souvislosti se zákrokem policie. Dále se odvolací soud neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně svým setrváním na technoparty porušila svou prevenční povinnost, kterou jí ukládal §415 obč. zák. Odpovědnost za škodu způsobenou při plnění úkolů policie nebo v souvislosti s ním byla v době vzniku škody upravena zákonem o policii, který měl ve vztahu k občanskému zákoníku povahu speciálního předpisu. Použití speciální úpravy vylučuje aplikaci §415 obč. zák. Odpovědnost žalované je tudíž nutné posoudit pouze dle §49 odst. 5 ZoP. V tomto ohledu se již odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že zákrok policie byl oprávněný a přiměřený a že žalobkyně jej vyvolala. Námitku žalobkyně, že žádné výzvy neslyšela, považoval odvolací soud za nevěrohodnou a účelovou. I pokud by tomu tak bylo, nemůže to jít k tíži žalované. K námitce žalobkyně, že jí v době zásahu nebylo 15 let, se odvolací soud rovněž ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, přičemž dále uvedl, že policie neměla možnost jednotlivé účastníky akce legitimovat. Rovněž nepovažoval za důvodnou námitku žalobkyně, že závěr, že měla porušovat právní předpisy, nemá oporu v provedeném dokazování. Argument, že žalobkyně má jako každý právo na volný přístup do krajiny, je zjevně účelový a nepatřičný. Žalobkyně neutrpěla škodu při vycházce krajinou, ale účastnila se spolu s dalšími několika tisíci osob technopárty, pro jejíž konání byla pronajata jen menší část pozemků, jež se posléze staly místem konání akce a které byly již pouhou přítomností účastníků devastovány. Odvolací soud zdůraznil, že policejní zásah, při němž došlo k poranění žalobkyně, nebyl zásahem proti žalobkyni osobně, ale byl zásahem proti těm účastníkům technopárty, kteří místo po výzvě policie neopustili. Bylo-li účelem policejního zásahu vyklizení prostor, nebylo možné a ani nutné zjišťovat, jaká konkrétní porušení právních předpisů padají na bedra jednotlivých konkrétních účastníků párty. Porušení zákona se dopustili všichni účastníci akce, kteří neuposlechli výzvy policie k opuštění prostor, jak jim to ukládalo ustanovení §9 odst. 3 ZoP. Odvolací soud dále nepřisvědčil argumentu žalobkyně, že soud prvního stupně opomenul hodnotit přiměřenost zákroku policie srovnáním zájmu na ochraně majetku a zájmu na ochraně zdraví osob. Zákrok policie s použitím donucovacích prostředků nebyl vyvolán především potřebou chránit pozemky, nýbrž byl reakcí na několik agresivních výpadů vůči policistům, kteří se snažili dosáhnout vyklizení pozemků zpočátku bez použití donucovacích prostředků. Také poukaz žalobkyně na závěry veřejného ochránce práv v této věci nelze považovat za zásadně relevantní, jednak proto, že soud není při rozhodování tímto stanoviskem vázán, jednak se obsah stanoviska týkal obecně posouzení situace na CZECH TEK 2005 a nevyjadřoval se ke konkrétním skutečnostem týkajícím se žalobkyně. I veřejný ochránce práv považoval zásah policie za oprávněný; policii pouze vytkl, že k zákroku přistoupila, aniž vyčerpala všechny možnosti, jak nastalou situaci stabilizovat bez pomoci síly, a navrhoval, jakými prostředky by bylo možno případně situaci řešit z jeho pohledu lépe. V souzené věci žádný exces zjištěn nebyl a ve vztahu k žalobkyni odvolací soud nepřiměřenost zákroku neshledal.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu prvního výroku v části, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a nákladového výroku odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny nebo které mají být dovolacím soudem vyřešeny jinak, resp. otázky mají zásadní právní význam. Dovolatelka formuluje následující otázky:
a) zda je přiměřeným takový zákrok policie, kdy nebyly nejprve vyčerpány mírnější prostředky než použití síly,
b) zda stát prostřednictvím ozbrojeného sboru může provést nepřiměřený zákrok a způsobit jím nezletilé osobě škodu na zdraví (závažné a bolestivé zranění s náročným způsobem léčení a trvalými následky), a to bez jakékoliv následné odpovědnosti,
c) zda v daném případě stát nese alespoň poměrnou část odpovědnosti na vzniku škody, když policie postupovala nepřiměřeně a nebyla dána výzva v souladu se zákonem a policie se nesnažila škodě předejít a použít mírnější prostředky než použití síly,
d) zda byla legitimní a v souladu s právem výzva k opuštění prostoru ze strany policie určená nezletilé osobě, která fakticky neměla možnost sama bez doprovodu dalších osob prostor opustit a byla fakticky závislá na jiných osobách, a následné použití donucovacích prostředků vůči této osobě,
e) zda přítomnost dovolatelky na volném pozemku v krajině bylo automaticky možné chápat jako protiprávní jednání, jaká jsou kritéria toho, že přítomnost určité osoby na volném pozemku je protiprávním jednáním a jakým protiprávním jednáním,
f) zda skutečnost, že určité donucovací prostředky nesmí být použity na osobě mladší 15 let a že u nezletilé nebylo snadné rozpoznat její věk a tyto donucovací prostředky vůči ní byly použity, může být využita ke zproštění odpovědnosti za tento zásah.
Jako dovolací důvod dovolatelka uvádí nesprávné právní posouzení věci. S ohledem na to, že v daném případě došlo ke kolizi se základními lidskými právy dovolatelky a veřejným zájmem na zachování veřejného pořádku, resp. zájmem vlastníků pozemků na ochraně jejich vlastnického práva, dovolatelka odkazuje na test proporcionality, který sleduje vztah mezi použitými prostředky a sledovaným cílem. V tomto dovolatelka poukazuje na závěry veřejného ochránce práv, podle kterého měl být označen prostor, kde se účastníci mohou legálně usazovat, policie měla vyzvat účastníky, aby upustili od konkrétního porušování zákona (např. od obsazování nepronajatých pozemků), a výslovně upozornit, že při neuposlechnutí výzev bude použito síly. Ze strany policie nebyl dodržen zákonný postup, neboť měla být dána srozumitelná výzva s výstrahou a nebyly splněny podmínky pro upuštění od této výzvy. Policie porušila svou povinnost počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám. Pokud by dala dovolatelce srozumitelnou výzvu s výstrahou, dovolatelka by opustila prostor a škoda by nevznikla. Zásah nebyl neodkladný, policie jej měla zahájit až následující den ráno za světla a lepších bezpečnostních podmínek. Pokud šlo o rušení nočního klidu obyvatel okolních obcí, policie mohla zakročit jen vůči provozovatelům zdrojů hluku. Policie si musela být vědoma faktu, že se akce účastní i nezletilé osoby, a to z předchozích zkušeností. Tyto nezletilé osoby nemohou jen tak z vlastního rozhodnutí opustit místo, neboť jsou fakticky závislé na jiných osobách. Nemůže obstát přístup, kdy se jednostranně a neproporcionálně dá přednost ochraně veřejného pořádku a ochraně majetku před právem na zdraví a dalšími ústavně zaručenými právy. I v případě, že by se nezletilá dopouštěla protiprávního jednání, přesto zájem na ochraně pozemků je v porovnání s ochranou zájmu na zachování zdraví nezletilé zjevně nesrovnatelný. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení a přiznal navrhovatelce náhradu nákladů řízení.
Žalovaná se ve svém vyjádření ztotožnila se závěry odvolacího soudu. Otázky, jež dovolatelka formuluje, nejsou otázkami právními, ale dovolatelka jimi ve skutečnosti brojí proti zjištěnému skutkovému stavu. Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve zmíněném skutkovém závěru, musel by návazně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci. Ani pokud by dané otázky byly otázkami právními, nejedná se o otázky po právní stránce zásadního právního významu, neboť jejich význam nepřesahuje rámec nalézacího řízení. Žalovaná navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.) dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
V daném případě by dovolání mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně významné (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, bylo zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012; k tomu viz i nález ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolací soud neshledal dovolání přípustným pro řešení dovolatelkou vymezené otázky výše uvedené pod písm. e), neboť jak již uvedl odvolací soud, dovolatelka se nenacházela na „vycházce krajinou“, ale účastnila se masové akce. Za těchto skutkových okolností napadené rozhodnutí nezávisí na stanovení kritérií, za nichž je přítomnost osoby na volném pozemku protiprávním jednáním, a tudíž nejde o otázku zásadního právního významu.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí však dovolací soud shledal v tom, že doposud se ve své rozhodovací praxi nezabýval otázkou odpovědnosti státu za škodu způsobenou policií v souvislosti s plněním jejích úkolů.
Dovolání není důvodné.
Podle §6 odst. 1 ZoP: „Při provádění služebních zákroků a služebních úkonů je policista povinen dbát cti, vážnosti a důstojnosti osob i své vlastní a nepřipustit, aby osobám v souvislosti s touto činností vznikla bezdůvodná újma a případný zásah do jejich práv a svobod překročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného služebním zákrokem nebo služebním úkonem.“
Podle §7 odst. 1 ZoP: „Policista ve službě je povinen v mezích tohoto zákona provést služební zákrok, služební úkon, popřípadě učinit jiná opatření nezbytná k provedení služebního zákroku nebo služebního úkonu, zejména vyrozumět nejbližší policejní útvar, je-li páchán trestný čin nebo přestupek anebo je-li důvodné podezření z jejich páchání.”
Podle §9 odst. 3 ZoP: „Každý je povinen uposlechnout výzvy zakročujícího policisty.“
Podle §38 ZoP: „(1) Donucovacími prostředky jsou a) hmaty, chvaty, údery a kopy sebeobrany; b) slzotvorné prostředky; c) obušek; d) pouta; e) služební pes; f) vytlačování koňmi; g) technické prostředky k zabránění odjezdu vozidla; h) zastavovací pás a jiné prostředky k násilnému zastavení vozidla; i) vodní stříkač; j) zásahová výbuška; k) úder střelnou zbraní; l) hrozba střelnou zbraní; m) varovný výstřel. (2) Donucovací prostředky je policista oprávněn použít v zájmu ochrany bezpečnosti osob, své vlastní a majetku a ochrany veřejného pořádku, proti osobě, která je ohrožuje. (3) Před použitím donucovacích prostředků je policista povinen vyzvat osobu, proti které zakročuje, aby upustila od protiprávního jednání s výstrahou, že bude použito donucovacích prostředků. To neplatí v případě ustanovení odstavce 1 písm. g). Od výzvy s výstrahou může upustit jen v případě, že je ohrožen jeho život nebo zdraví anebo život nebo zdraví jiné osoby a služební zákrok nesnese odkladu. (4) O tom, který z donucovacích prostředků použije, rozhoduje policista podle konkrétní situace tak, aby dosáhl účelu sledovaného služebním zákrokem; přitom použije takového donucovacího prostředku, který je nezbytně nutný k překonání odporu osoby, která se dopouští protiprávního jednání. (5) Policista je povinen dbát, aby použitím donucovacího prostředku nezpůsobil osobě újmu zřejmě nepřiměřenou povaze a nebezpečnosti jejího protiprávního jednání.“
Podle §41 ZoP: „Při služebním zákroku proti těhotné ženě, osobě vysokého věku, osobě se zjevnou tělesnou vadou nebo chorobou a osobě mladší 15 let nesmí policista použít úderů a kopů sebeobrany, slzotvorných prostředků, zásahové výbušky, obušku, pout, služebního psa, úderu zbraní, hrozby zbraní, varovného výstřelu a zbraně, vyjma případů, kdy útok těchto osob bezprostředně ohrožuje životy a zdraví policisty nebo jiných osob nebo hrozí větší škoda na majetku a nebezpečí nelze odvrátit jinak.“
Podle §49 odst. 5 ZoP: „Stát odpovídá i za škody způsobené policií nebo policistou v souvislosti s plněním jejich úkolů stanovených tímto zákonem; to neplatí, pokud se jedná o škodu způsobenou osobě, která svým protiprávním jednáním oprávněný a přiměřený služební zákrok vyvolala.“
Odpovědnost státu za škodu způsobenou policí nebo policistou v souvislosti s plněním jejich úkolů závisí na naplnění tří podmínek: (1) plnění úkolu policií nebo policistou, (2) vznik škody a (3) příčinná souvislost mezi plněním úkolu a vznikem škody. Odpovědnost státu nezávisí na zavinění, jde tudíž o odpovědnost objektivní, avšak nikoliv absolutní. Ustanovení §49 odst. 5 ZoP obsahuje liberační důvod spočívající v tom, že jde o škodu způsobenou osobě, která svým protiprávním jednáním oprávněný a přiměřený služební zákrok vyvolala.
V dané věci odvolací soud dospěl k závěru, že výše uvedené podmínky odpovědnosti byly naplněny, avšak žalovaná odpovědnost nenese právě z důvodu, že byl naplněn rovněž zmíněný liberační důvod. Dovolatelka se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že zákrok policie byl oprávněný, avšak nikoliv se závěrem, že se jednalo rovněž o zákrok přiměřený.
Činnost policejního sboru je obecně ovládána dvojicí zásad, jimiž jsou zásada přiměřenosti a zdrženlivosti a zásada iniciativy. Tyto dvě zásady typicky působí každá v opačném směru a regulují činnost policejního sboru tak, aby na jedné straně nedocházelo k nečinnosti, a tím absenci ochrany práv osob, ale aby současně také nedocházelo k takovému aktivnímu plnění úkolů policie, které by zasahovalo nad míru nezbytnou do práv či svobod osob. Obě zásady je nutné aplikovat vždy současně (srov. VANGELI, Benedikt. Zákon o Policii České republiky. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2014, s. 64. ISBN 978-80-7400-543-5.).
Nejobecnější vyjádření zásady přiměřenosti obsahuje §6 odst. 1 ZoP, dle nějž je policista při provádění služebních zákroků a služebních úkonů povinen nepřipustit, aby osobám v souvislosti s touto činností vznikla bezdůvodná újma. Za bezdůvodnou újmu nelze považovat takovou újmu, jejíž vznik v důsledku úkonu buď nebyl rozumně předvídatelný, nebo byl nevyhnutelným důsledkem (řádného) provedení úkonu, tak aby byly splněny jeho cíle (smysl), a současně není tato újma zjevně nepřiměřená vzhledem k cíli sledovanému úkonem (srov. výše citované dílo).
Obecným vyjádřením zásady iniciativy je §7 odst. 1 ZoP, jenž policistovi ukládá povinnost v mezích zákona provést služební zákrok, služební úkon, popřípadě učinit jiná opatření nezbytná k provedení služebního zákroku nebo služebního úkonu. Při společné aplikaci zásady iniciativy a zásady přiměřenosti tak policista musí zvažovat nejen újmu, kterou může způsobit svým aktivním jednáním osobě, vůči níž úkon provede, ale také újmu, která hrozí např. osobě ohrožené jednáním jiné osoby či jinou situací z toho, že se zdrží provedení úkonu nebo přijetí jiného opatření. Je tak nutno vyloučit restriktivní pojetí principu přiměřenosti, které odtržené od principu iniciativy (povinnosti jednat) chápe zásadu přiměřenosti pouze jako mantinel pro zásahy do práv osob, vůči nimž jsou konány úkony policie (srov. výše citované dílo, s. 65).
Logickou součástí zásady přiměřenosti je princip subsidiarity. Jde o vztah subsidiarity mezi mírnějšími a razantnějšími prostředky k dosažení účelu úkonu. Zákon však nestanoví obecný princip subsidiarity, tedy povinnost nejprve vyčerpat všechny jiné prostředky než ty, které zasahují do práv a svobod osob (byť třeba složitěji či za vyššího vynaloženého úsilí či nákladů), než přistoupí policista k úkonu, který do práv zasahuje. Policista totiž činí úkony v případě, že jsou pro to splněny podmínky stanovené zákonem a situace si takový úkon vyžaduje, nemá však nikde stanovenu všeobecnou povinnost vyzkoušet vždy nejprve jiné, do práv nezasahující prostředky. Policista je tak v konkrétním případě povinen použít pravomoci, která zasahuje do práv méně, či zasáhnout způsobem, který méně zasahuje do práv osob, protože to plyne z principu přiměřenosti, nikoliv protože by platil obecný princip subsidiarity. Princip subsidiarity se tak projevuje pouze jako součást aplikace principu přiměřenosti (srov. výše citované dílo, s. 66).
Projevem zásady přiměřenosti jsou rovněž podmínky použití donucovacího prostředku zakotvené v §38 odst. 4 ZoP. Z daného ustanovení policistovi plyne oprávnění použít takového donucovacího prostředku, který je ještě reálně schopen umožnit dosažení účelu sledovaného zákrokem, je tedy dostatečně efektivní, účinný (použití zjevně neúčinného donucovacího prostředku by bylo v rozporu se smyslem institutu donucovacího prostředku), současně je však ještě nezbytný k překonání odporu nebo útoku osoby, proti níž policista zakročuje, tedy bez jeho použití by nebylo možné odpor či útok překonat. Z toho vyplývá, že princip přiměřenosti se vztahuje jak na volbu konkrétního donucovacího prostředku, tak na způsob jeho použití. Kterého konkrétního donucovacího prostředku policista užije, musí vždy zhodnotit sám, a to s ohledem na okolnosti dané situace, zejména na účel sledovaný zákrokem, na míru a povahu nebezpečí, ohrožené hodnoty, intenzitu a charakter kladeného odporu, charakter útočníka, aktuální či potenciální nebezpečnost útočníka a v neposlední řadě na celkový charakter situace, popř. další informace. Vychází samozřejmě vždy z informací dostupných v danou chvíli (srov. výše citované dílo, s. 219).
V dané věci je podstatné, že ke zranění dovolatelky došlo až při druhém zákroku policie, tedy za situace, kdy před použitím donucovacích prostředků, při nichž škoda vznikla, již obdobné donucovací prostředky k dosažení téhož účelu použity byly, avšak neúčinně. Právě v tomto světle je nutné zodpovědět otázku dovolatelky výše uvedenou pod písm. a), zda je přiměřeným takový zákrok policie, kdy nebyly nejprve vyčerpány mírnější prostředky než použití síly. Jak již bylo řečeno, nelze vycházet z obecného principu subsidiarity, tedy z nutnosti vždy vyčerpat veškeré mírnější prostředky, ale z principu subsidiarity hodnoceného v rámci zásady přiměřenosti. Z tohoto úhlu pohledu tak za situace, kdy k dosažení sledovaného účelu nevedl dřívější zákrok dosahující téměř téže intenzity jako zákrok aktuální, lze mít za to, že ani mírnější prostředky by k dosažení daného účelu nevedly, a tudíž lze z hlediska volby donucovacího prostředku považovat daný prostředek za přiměřený, když dřívější použití téhož prostředku k překonání odporu nevedlo.
Ustanovení §38 odst. 5 ZoP obsahuje další podmínku přiměřenosti z hlediska vztahu mezi újmou způsobenou osobě použitím donucovacího prostředku a povahou a nebezpečností jejího protiprávního jednání. Zákon policistovi ukládá dbát, aby nezpůsobil osobě újmu zřejmě nepřiměřenou povaze a nebezpečnosti jejího protiprávního jednání. Zákon tedy obdobně jako u obecného institutu nutné obrany nenařizuje přísnou proporcionalitu. Umožňuje způsobit osobě donucovacím prostředkem újmu nepřiměřenou, hranici staví o něco výše až na úroveň zřejmé, tedy zjevné, očividné nepřiměřenosti. Tento přístup vychází jednak z vědomí objektivní složitosti těchto situací, která způsobuje praktickou nenaplnitelnost požadavku přísné proporcionality, a jednak z povahy efektivního zákroku (obrany), kdy empirická zkušenost dokládá, že aby byl zákrok (obrana) účinný, je z povahy věci nezbytné, aby byl o něco razantnější, než je útok či jiné nebezpečné jednání, proti němuž je zakročováno (srov. výše citované dílo, s. 220).
S dovolatelkou lze souhlasit v tom, že ochrana zdraví a osobní bezpečnosti má z hlediska přísné proporcionality vždy přednost před ochranou majetku. V dané věci je však nezbytné vycházet z toho, že donucovací prostředky nebyly použity přímo proti dovolatelce, ale proti davu osob, jenž se dopouštěl protiprávního jednání, v jehož důsledku docházelo k větším škodám na majetku, přičemž dovolatelka byla součástí tohoto davu. Za daných okolností trvání na přísné proporcionalitě z hlediska možných újem by do budoucna zamezilo užití jakéhokoliv efektivního prostředku k překonání odporu. Takový výklad by tak byl v přímém rozporu s výše uvedenou zásadou iniciativy. Rovněž v tomto ohledu tak lze daný zákrok považovat za přiměřený.
Na výše uvedeném nemůže nic změnit ani okolnost, že výzva k upuštění od protiprávního jednání v rozporu s ustanovením §38 odst. 3 ZoP neobsahovala výstrahu, že bude použito donucovacích prostředků. Ač v tomto lze spatřovat porušení zákona ze strany policie, nejde o takové porušení, jež by bylo v příčinné souvislosti se vzniklou škodou, a to z toho důvodu, že donucovací prostředky již dříve použity byly, přičemž dovolatelka od protiprávního jednání neupustila, když z daného místa neodešla. Dovolatelce tak muselo být zřejmé, že v případě neuposlechnutí další výzvy policie užije donucovací prostředky opětovně.
Lze tudíž uzavřít, že ze strany policie v daném konkrétním případě šlo o zákrok přiměřený. Jelikož otázky dovolatelky výše uvedené pod písm. b) a c) vycházejí ze závěru opačného, napadené rozhodnutí na jejich vyřešení nezávisí.
Napadené rozhodnutí nezávisí rovněž na vyřešení otázky uvedené pod písm. d) zda byla legitimní a v souladu s právem výzva k opuštění prostoru ze strany policie určená nezletilé osobě, která fakticky neměla možnost sama bez doprovodu dalších osob prostor opustit a byla fakticky závislá na jiných osobách, a následné použití donucovacích prostředků vůči této osobě. Byl-li naplněn výše uvedený liberační důvod, nemůže na závěru, že žalovaná za vzniklou škodu neodpovídá, nic změnit ani okolnost, že žalobkyně, jakožto nezletilá, nemohla sama místo zásahu opustit, když byla závislá na doprovodu jiných osob. Příčinnou souvislost za těchto okolností by bylo případně možné shledávat s jednáním právě těchto osob, jež protiprávně s nezletilou na místě zásahu setrvaly.
Ustanovení §41 ZoP vyjmenovává donucovací prostředky, které nelze použít proti osobě mladší 15 let. Z dikce daného ustanovení je zřejmé, že daná výjimka se týká pouze přímého použití donucovacích prostředků proti této osobě. Extenzivní výklad daného ustanovení, jenž by vylučoval použití donucovacích prostředků také proti davu osob, jehož součástí by potenciálně mohly být i osoby mladší 15 let, by opět vylučoval jakýkoliv efektivní zákrok policie proti davu osob. Šlo by tak o výklad v přímém rozporu se zásadou iniciativy. Aktuálně účinný zákon č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (jenž ratione temporis aplikovat nelze) v §58 odst. 2 již výslovně vylučuje dané omezení užití vyjmenovaných donucovacích prostředků, pokud jsou užity proti skupině osob. Lze se rovněž ztotožnit se závěrem soudů nižších stupňů, že s ohledem na charakter akce ani nebylo možné předpokládat, že se dané akce budou účastnit osoby mladší 15 let.
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání důvodným, postupoval podle ustanovení
§243d písm. a) o. s. ř. a dovolání zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo zamítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle §151 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů (viz čl. II bod 1. ve spojení s čl. VI. zákona č. 139/2015 Sb.), ve výši 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
V Brně dne 5. 10. 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu