ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.597.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 597/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobce DIAMO, státní podnik , se sídlem ve Stráži pod Ralskem, Máchova 201, identifikační číslo osoby 000 02 739, zastoupeného JUDr. Vladimírem Kyselákem, advokátem se sídlem v Příbrami, Zahradnická 140, proti žalovanému STAVIS, stavby, investice, služby, spol. s r. o. , se sídlem v Kutné Hoře, Želivského 672, identifikační číslo osoby 475 34 150, zastoupenému JUDr. Tomášem Těmínem, advokátem se sídlem v Praze, Karlovo náměstí 28, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 3 C 16/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2015, č. j. 21 Co 220/2014-283, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Vladimíra Kyseláka, advokáta se sídlem v Příbrami, Zahradnická 140.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kutné Hoře (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. srpna 2014, č. j. 3 C 16/2010-244, určil, že vlastníkem pozemku p. č. 680/4 v katastrální území Sedlec (dále již „předmětný pozemek“) je Česká republika s právem hospodaření pro žalobce, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Podle soudu prvního stupně rozhodujícím pro rozsouzení dané věci bylo, zda předmětný pozemek byl ke dni 24. června 1991 [tj. k datu účinnosti zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v rozhodném znění (dále též „zákon o půdě“)] součástí zemědělského půdního fondu a přešel ve smyslu zákona o půdě na (tehdejší) Pozemkový fond České republiky (dále již „Pozemkový fond“), který s ním mohl disponovat a platně ho převést na žalovaného, anebo zda měl k tomuto datu charakter „ostatní plocha“ a nemohl tak na Pozemkový fond přejít.
Na základě provedeného dokazování soud prvního stupně vzal za prokázané, že předmětný pozemek byl od roku 1982 do roku 1994 veden v operátu (tehdejší) evidence nemovitostí a v katastrálním operátu evidován jako manipulační plocha a nebyl součástí zemědělského půdního fondu; proto ke dni 24. června 1991 (ke dni účinnosti zákona o půdě) nemohl přejít na Pozemkový fond a ten následně ve smyslu zákona o půdě nemohl ohledně tohoto pozemku (platně) uzavřít smlouvu s žalovaným. Z těchto důvodů proto soud prvního stupně podané určovací žalobě vyhověl.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. ledna 2015, č. j. 21 Co 220/2014-283, rozsudek soudu prvního stupně (jako věcně správné rozhodnutí) podle §219 o. s. ř. v meritu věci potvrdil, změnil jej pouze v nákladovém výroku, a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými zjištěními, jakož i s právním posouzením věci soudem prvního stupně. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že ke dni účinnosti zákona o půdě předmětný pozemek nebyl součástí zemědělského půdního fondu, nemohl proto přejít na Pozemkový fond a ten nemohl s žalovaným platně uzavřít předmětnou smlouvu.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. a předpoklady přípustnosti vymezuje s tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení následující právních otázek, z nichž první v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a při řešení druhé právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel přitom formuluje tyto právní otázky:
a) „Zda může být pozemek součástí zemědělského půdního fondu, pokud bylo nejprve rozhodnuto o jeho trvalém vynětí ze zemědělského původního (správně půdního) fondu, avšak následně byl tento pozemek opět do zemědělského původního (správně půdního) fondu zařazen.“
Dovolatel k této formulované právní otázce uvádí, že odvolací soud zde sice postupoval podle správného právního předpisu, ale tento ve vztahu k rozsahu provedeného dokazování nesprávně aplikoval. Nesprávná aplikace zákona č. 53/1966 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, v předmětném znění, spočívá v tom, že podle názoru odvolacího soudu trvalé vynětí pozemku ze zemědělského půdního fondu představuje skutečnost, podle které již v budoucnu nemůže nastat situace, že by se tento pozemek opět stal součástí tohoto půdního fondu. Uvedený zákon ovšem nezakazoval zpětné zapsání pozemku do zemědělského půdního fondu, ale naopak zakotvil mechanismy pro jeho rozšíření, na což pak navázal zákon č. 344/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, v předmětné znění. Odvolací soud ignoroval skutečnost, která vyplynula z dokazování, a to, že sice v roce 1982 došlo k vynětí předmětného pozemku ze zemědělského půdního fondu, avšak následně došlo opět k zařazení tohoto pozemku do tohoto fondu, nicméně už nebylo v rámci dokazování zjištěno, kdy a na základě jakého rozhodnutí se tak stalo. Dovolatel dále popsaným způsobem poukazuje na nedostatečné dokazování před soudy a z toho vyvozuje pochybení odvolacího soudu při právním posouzení věci.
b) „Zda za daného skutkového stavu a provedeného dokazování měl Okresní soud v Kutné Hoře dostatečně objasněn skutkový stav, zejména co do splnění závazného právního názoru krajského soudu v Praze, tj. určení, jaký charakter měl předmětný pozemek k datu 24. 6. 1991 Sb. Tato otázka procesního práva měla podle žalovaného za následek nesprávné právní posouzení věci, protože došlo k aplikaci ustanovení §11 zákona č. 229/1991 Sb. bez toho aniž by bylo prokázáno, že k datu 24. 06. 1991 nebyl předmětný pozemek součástí zemědělského původního (správně půdního) fondu. Vyřešení otázky procesního práva Okresním soudem v Kutné Hoře, respektive Krajským soudem v Praze je v rozporu například s rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 04. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1591/2011.“
Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce prostřednictvím svého advokáta v písemném vyjádření k dovolání navrhl jeho odmítnutí pro nepřípustnost ve smyslu §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání, které bylo podáno k tomu oprávněnou osobou a včas, není – jak bude rozvedeno níže – ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné.
Stěžejní právní otázku, od níž se odvíjelo rozsouzení této věci, totiž, zda předmětný pozemek k datu účinností zákona o půdě byl či nikoliv součástí zemědělského půdního fondu, odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) posoudil tak, že tento pozemek součástí uvedeného fondu nebyl, v důsledku čehož (tehdejší) Pozemkový fond nemohl s žalovaným platně uzavřít předmětnou převodní smlouvu podle zákona o půdě. Uvedený závěr vychází ze skutkových zjištění, které v dovolacím řízení nelze revidovat, přesto je dovolatel v dovolání primárně napadá, byť formálně v rámci vymezené právní otázky, kdy v rámci dovolací argumentace předkládá svou skutkovou verzi případu, kterou – v polemice se závěry odvolacího soudu (resp. obou soudů) – odlišně právně posuzuje. Taková dovolací argumentace ovšem stěží může založit ve smyslu §237 o. s. ř. přípustnost dovolání, neboť v zásadě vychází z jiných skutkových zjištění, než ze kterých při rozhodování vycházel odvolací soud, jež jsou pak dovolatelem podrobeny odlišnému právnímu posouzení. Je tedy zřejmé, že prostřednictvím dovolatelem formulované právní otázky ad a) přípustnost jeho dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nebylo možné dovodit.
Ani dovolatelem formulovaná právní otázka b) nezakládá přípustnost jeho dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., poněvadž je primárně vystavěna na kritice soudu prvního stupně, že ten zcela nerespektoval právní názor odvolacího soudu, jak byl vyjádřen v jeho předchozím kasačním rozhodnutí, což je pro nynější posuzování přípustnosti dovolání argumentace zcela bezcenná. Upíná-li se pak část dovolací argumentace k této otázce na nedostatky dokazování a následného nedostatečného skutkového zjištění pro rozsouzení věci, tak jde rovněž o argumentaci nedůvodnou. Předně skutková zjištění, z nichž při meritorním rozhodování vycházel odvolací soud, umožňovala odvolacímu soudu přistoupit k danému právně kvalifikačnímu závěru; neuplatní se zde tedy závěr, že pro skutkový deficit nebylo možné (vůbec) přistoupit k právnímu posouzení věci. Dále výtky směřující k rozsahu dokazování či zjištěnému skutkovému stavu, z něhož odvolacího soud při rozhodování vycházel, samy o sobě rovněž nemohou přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit, neboť dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Z obsahu dovolání v této části přitom nelze vyvodit, že by dovolatelem učiněná argumentace obsahovala vymezení právní otázky týkající se procesního práva, která by byla podřaditelná pod jednu ze čtyř v úvahu přicházejících variant přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolatel sice odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 32 Cdo 1591/2011, a cituje z něj v dovolání příslušnou právní větu, která se však upíná k postupu soudu ve smyslu §118a o. s. ř. stran nedostatečného skutkového vymezení či absence důkazních návrhů, a to s ohledem na zásadu předvídatelnosti soudního rozhodování. V daném případě ovšem odvolací soud vycházel z právně rozhodných skutečností, které mu umožňovaly přistoupit k uvedenému právnímu posouzení věci. Dovolací soud sice při posuzování přípustnosti dovolání není oprávněn verifikovat skutková zjištění, z nichž při rozhodování odvolací soud vycházel, avšak pokud by naznal, že z odůvodnění písemného vyhotovení dovoláním napadeného rozhodnutí nelze zjistit právně rozhodné skutečnosti, případně tyto jsou (z hlediska učiněných dílčích skutkových zjištění) rozporné, nesrozumitelné či neurčité, pak by – poněvadž by uvedený stav šel na vrub správnosti právního posouzení věci (jelikož takto defektně uvedený skutkový stav z povahy věci by vylučoval, aby odvolací soud na něj aplikoval příslušné pravidlo chování, případně je neaplikoval, ač se jednalo o předčasný závěr právě pro popsané defekty na skutkovém úseku) – musel přistoupit k vydání kasačního rozhodnutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009, který je veřejnosti přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz ). Posledně uvedená varianta ovšem v této věci nenastala (dovolacím soudem zjištěna nebyla), pročež ani z toho důvodu nelze dovolání žalovaného považovat za přípustné.
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. října 2016
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu