ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.632.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 632/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., ve věci O. M., zastoupené opatrovnicí JUDr. Vladimírou Odehnalovou, advokátkou se sídlem v Brně, Masarykova 398/2, o návrhu P. B., zastoupeného Mgr. Monikou Coufalovou (dříve Tesařovou), advokátkou se sídlem v Brně, Bohunická 517/55, na omezení svéprávnosti, o dovolání Ing. Z. K., zastoupeného JUDr. Ilonou Schöberovou, advokátkou se sídlem v Břeclavi, 17. listopadu 2964/1, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. října 2015, č. j. 38 Co 197/2015-64, takto:
Dovolání Ing. Z. K. se odmítá .
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Městský soud v Brně (dále také „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 17. července 2015, č. j. 24 Nc 906/2015-48, nepřipustil vedlejší účastenství Ing. Z. K. v řízení o svéprávnosti O. M. Soud prvního stupně vyšel z toho, že se Ing. Z. K. návrhem podaným dne 22. května 2015 domáhal vstupu do řízení o svéprávnosti O. M. s odůvodněním, že má na výsledku řízení právní zájem, neboť je vlastníkem bytu, ve kterém posuzovaná bydlí a rovněž je povinným z věcného břemene, odpovídajícímu právu bezplatného a výlučného užívání uvedeného bytu. Soud prvního stupně shledal, že řízení o svéprávnost je řízením ryze osobnostní povahy a jeho výsledek nesouvisí s právním zájmem, který uvedl Ing. Z. K. ve své žádosti. Soud proto vedlejší účastenství Ing. Z. K. nepřipustil.
Krajský soud v Brně (dále také „odvolací soud“) usnesením ze dne 2. října 2015, č. j. 38 Co 197/2015-64, k odvolání Ing. Z. K., usnesení soudu prvního stupně potvrdil, když uvedl, že řízení bylo zahájeno k návrhu podanému P. B. na omezení svéprávnosti posuzované O. M., a tedy na toto řízení dopadají ustanovení zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních. Vedlejší účastenství je možné zásadně ve sporném řízení, což ale řízení o omezení svéprávnosti nepředstavuje, a proto vedlejší účastenství nepřichází pro toto řízení v úvahu. Z tohoto důvodu odvolací soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Usnesení odvolacího soudu bylo doručeno Ing. Z. K. dne 20. listopadu 2015, přičemž právní moci nabylo téhož dne.
Proti usnesení odvolacího soudu podal Ing. Z. K. dne 9. prosince 2015 včasné dovolání, které doplnil podáním ze dne 14. ledna 2016. Dovolatel pokládá své dovolání za přípustné, neboť v souladu s §237 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu závisí podle jeho mínění na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to otázky, zda odvolací soud může posoudit spornost řízení pouze z označení projednávané věci. Podle jeho názoru se nejedná o nesporné řízení, neboť navrhovateli nesvědčí aktivní legitimace a navrhovatel institutu omezení svéprávnosti pouze zneužívá pro své majetkové zájmy. Jelikož je dovolatel přesvědčen o důvodnosti dovolání, navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu jednání.
K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, přičemž byly splněny předpoklady ustanovení §241 o.s.ř., a stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř. Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a odst. 2 o.s.ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby mohlo být dovolání v projednávané věci kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu, dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Lze současně připomenout např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
Ačkoliv dovolatel tvrdí, že na jím vymezené otázce procesního práva závisí rozhodnutí odvolacího soudu, reálně tomu tak není. Dovolání sice formuluje pochybnosti a odlišné postoje, ale na otázce, „ zda soud druhého stupně má posoudit spornost řízení pouze z označení projednávané věci “ napadené rozhodnutí nespočívá.
Skutečností totiž je, že závěr o tom, že dovolatel nemůže být připuštěn jako vedlejší účastník do nesporného soudního řízení, odvolací soud učinil na základě přezkoumání spisu a v souladu s ním, nikoliv pouze na základě označení projednávané věci. Samotná nepřiléhavě formulovaná dovolací otázka, včetně namítaného pochybení odvolacího soudu (které dovolatel nijak neprokazuje), ke zpochybnění napadeného rozhodnutí nestačí. Pouhý nesouhlas dovolatele se závěry odvolacího soudu nezakládá přípustnost podaného dovolání.
Otázka, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, přípustnost dovolání založit nemůže (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2015, sp. zn. 30 Cdo 5217/2014).
S ohledem na uvedené skutečnosti proto nelze dovodit, že by byly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání v této věci tak, jak je má na mysli již zmíněné ustanovení §237 o.s.ř.
Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. srpna 2016
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu