ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.674.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 674/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v věci posuzovaného F. B. , zastoupeného opatrovníkem pro řízení Mgr. Pavlem Schmidtem, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Na Hradbách 12, o svéprávnosti a o jmenování opatrovníka , vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. OP 385/79, o dovolání posuzovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. září 2015, č. j. 14 Co 247/2015-315, takto:
I. Dovolání posuzovaného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Okresní soud v Ostravě (dále také „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. dubna 2015, č.j. 0 P 385/79 - 299, omezil posuzovaného ve svéprávnosti způsobem uvedeným ve výroku a jmenoval Statutární město Ostrava – Úřad městského obvodu Mariánské hory a Hulváky, opatrovníkem posuzovaného. Závěrem rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel z toho, že rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 16. června 2011, č. j. 0 P 385/79 – 246, který nabyl právní moci dne 4. srpna 2011 a kterým byl změněn rozsudek téhož soudu ze dne 27. listopadu 1977, byl posuzovaný F. B. omezen ve způsobilosti k právním úkonům. Posuzovaný u ústního jednání dne 8. dubna 2015 sdělil, že chce vrátit svéprávnost, neboť nikoho nepotřebuje a je schopen si své záležitosti sám obstarat. Po provedeném dokazování a na základě znaleckých posudků bylo zjištěno, že posuzovaný i nadále trpí duševní poruchou, defektem intelektu a omezenou gramotností, a na základě toho není schopen samostatného právního jednání. Soud prvního stupně proto jeho svéprávnost omezil v souladu s těmito zjištěními.
Krajský soud v Ostravě (dále také „odvolací soud“) k odvolání posuzovaného rozsudkem ze dne 16. září 2015, č. j. 14 Co 247/2015 - 315, rozsudek soudu prvního stupně změnil pouze doplněním časového období, na něž se finanční limit nakládání s volnými finančními prostředky vztahuje; v ostatním jej potvrdil. V závěru rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně provedl všechny dostupné důkazy, na základě kterých byl nepochybně prokázán stav posuzovaného, a úplně a správně se vyrovnal i s možností použít v daném případě podpůrná opatření, přičemž své rozhodnutí pečlivě a výstižně odůvodnil.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen posuzovanému dne 26. října 2015, přičemž právní moci nabyl téhož dne.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal posuzovaný dne 9. prosince 2015 včasné dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení §237 o.s.ř., neboť má za to, že dovolacím soudem vyřešená otázka má být vyřešena jinak. Dovolatel poukazuje na nesprávné právní posouzení věci, když se podle jeho mínění odvolací soud v rozporu s rozhodnutím dovolacího soudu vůbec nezabýval možností, zda v případě posuzovaného nelze použít mírnějších opatření. Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, že byly splněny podmínky §241 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě ve smyslu ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o.s.ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj.,že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani jen) pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř., či jeho části (srovnej obdobně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013).
Je možno současně připomenout též například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srovnej například usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak například v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
Při konfrontaci výše zmíněných požadavků s důvody, na kterých staví posuzovaný svoje dovolání, nelze shledat odůvodnění dovolání dostačujícím, a tím přípustným.
Dovolatel k přípustnosti dovolání uvádí, že předmětná právní otázka má být dovolacím soudem vyřešena jinak. Tato okolnost zakládající přípustnost dovolání neznamená, jak má zřejmě dovolatel mylně za to, že k založení přípustnosti dovolání postačí, domnívá-li se dovolatel, že předmětná právní otázka má být posouzena jinak, než jak ji posoudil odvolací soud. Má-li být právní otázka posouzena jinak, znamená to, že má být posouzena jinak, než jak ji v minulosti posoudil soud dovolací. Přípustnost je však založena pouze tehdy, ztotožní-li se dovolací soud s názorem dovolatele, a dospěje-li k názoru, že dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu má být přehodnocena. V předloženém dovolání však dovolatel vůbec neoznačuje předchozí rozhodnutí dovolacího soudu, která by měla být podle jeho názoru přehodnocena.
Dovolatelem zmiňovaná judikatura dovolacího soudu, od níž se měl podle něho odvolací soud pravděpodobně odchýlit, navíc není v souzeném případě přiléhavá. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2014, sp. zn. 30 Cdo 232/2014, dopadá totiž na situaci, kdy odvolací soud rozhodnutí soudu změnil. V předložené věci však odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, přičemž se ztotožnil s jeho hodnocením, poukázal na potřebu ochrany zájmů posuzovaného a dospěl ke stejnému závěru o nemožnosti použití podpůrných opatření.
S ohledem na uvedené skutečnosti proto nelze dovodit, že by byly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání v této věci tak, jak je má na mysli již zmíněné ustanovení §237 o.s.ř.
Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.)
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není odůvodněn s přihlédnutím k ustanovení §243f odst. 3 o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. srpna 2016
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu