ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.733.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 733/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce JUDr. L. V. , zastoupeného JUDr. Petrem Pečeným, advokátem se sídlem v Praze 1, Purkyňova 74/2, proti žalované Straně zelených, IČ 00409740 , se sídlem, v Praze 1 - Novém Městě, Senovážné náměstí 994/2, zastoupené JUDr. Františkem Vyskočilem, Ph.D. advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Voršilská 130/10, o ochranu autorských práv , vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 171/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. října 2015, č. j. 5 Co 2/2015-163, takto:
Dovolání žalované se odmítá.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. srpna 2014, č.j. 34 C 171/2010-129, výrokem I. uložil žalované povinnost zdržet se užití části textu písně „Až“, jehož text zní: „Co děti? Mají si kde hrát?“, jehož autorem je žalobce, výrokem II. zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zdržet se užití celého textu písně „Až“ dále specifikovaného v tomto výroku, výrokem III. uložil žalované povinnost zajistit na vlastní náklady v deníku Blesk uveřejnění omluvy ve znění specifikovaném v tomto výroku, výrokem IV. zamítl žalobu v rozsahu uvedení slova „hluboce“ v textu omluvy, výrokem V. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 500.000,- Kč, výrokem VI. zamítl žalobu pokud se jí žalobce domáhal zaplacení úroku z prodlení z částky uvedené v předchozím výroku a výrokem VII. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce je autorem písně „Až“, kterou interpretuje skupina Katapult. Část textu písně, de facto její refrén s názvem „Co děti? Mají si kde hrát?“, byla použita žalovanou v rámci její volební kampaně v severních Čechách v roce 2010 jako slogan „A co děti? Mají si kde hrát?“ Text písně nepochybně splňuje všechny požadavky na autorské dílo ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), je jedinečným výsledkem myšlenkové tvůrčí činnosti žalobce - autora. Žalovaná neodstranila článek s textem, který je předmětem sporu, ze svých internetových stránek až do srpna 2014, stejně tak zůstal článek na webu Parlamentní listy, kde ho zveřejnil dr. M. B., tedy po dobu více než čtyř let a k užívání tohoto textu na internetových stránkách žalované nadále dochází. Žalobce jako autor nedal svolení k užití díla a žalovaná ho tak neoprávněně užívala ve smyslu ustanovení §12 odst. 1 a §40 autorského zákona. Proto soud prvního stupně částečně vyhověl žalobě, pokud se jí žalobce domáhal zdržení se užívání části textu písně „Až“ a přiznal žalobci uveřejnění omluvy. Protože k užití autorského díla došlo neoprávněně, je podle názoru soudu prvního stupně na místě vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení §40 odst. 4 autorského zákona.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze (dále též „odvolací soud“ nebo „soud druhého stupně“) rozsudkem ze dne 6. října 2015, č. j. 5 Co 2/2015-163, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I. a III. věci samé a ve výrocích V. a VII. ho zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, ve shodě s ním vzal za prokázané, že žalobce je autorem textu písně „Až“, kterou reprodukuje hudební skupina Katapult, a že částí textu této písně je sousloví „Co děti? Mají si kde hrát?“, které tvoří její refrén. Text písně „Až“ je dílem ve smyslu autorského zákona. Žalovaná v souvislosti s volební kampaní pro volby v roce 2010 v Ústeckém kraji užila při propagaci své politické činnosti sousloví „A co děti? Mají si kde hrát?“, a to na automobilech, plakátech, ve volebních tiskovinách a na internetu. Zdůraznil, že soud prvního stupně správně při posouzení, zda žalovaná zasáhla do autorského práva žalobce, vážil, zda užití sporné části textu mělo charakter bezprostředního užití díla žalobce. Odvolací soud v této souvislosti poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2007, sp. zn. 30 Cdo 739/2007, s tím, že i podle jeho názoru lze ze skutečnosti, že text písně „Až“ je natolik známý, oblíbený a jedinečný a z okolností užití sporného sousloví žalovanou jednoznačně dovodit (aniž by bylo třeba odborného posouzení), že v propagaci politické činnosti žalované byla použita část textu písně „Až“, nikoli všeobecně známé sousloví, a že žalovaná zasáhla do autorského práva žalobce. Vytýkané závadné jednání žalované nelze považovat za ukončené, proto je důvodný požadavek žalobce na uložení povinnosti žalované zdržet se užívání předmětné části textu písně „Až“ (§40 odst. 1 písm. b) autorského zákona) a důvodný je i požadavek žalobce na poskytnutí zadostiučinění v morální formě (uveřejněním omluvy) ve smyslu §40 odst. 1 písm. e) autorského zákona. Výroky V. a VII. odvolací soud zrušil, když dospěl k závěru, že rozsudek soudu prvního stupně je ohledně výše bezdůvodného obohacení nepřezkoumatelný. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalobce dne 26. září 2014 a právní moci nabyl dne 29. září 2014.
Proti potvrzující části rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dne 23. prosince 2015 dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Jako dovolací důvod uplatňuje skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a o.s.ř.). Je přesvědčena, že ač celý text písně „Až“, je nepochybně autorským dílem, nelze automaticky dovodit, že je autorsky chráněno i předmětné sousloví, které představuje jen část textu písně. Závěr odvolacího soudu o tom, že použitím části textu písně došlo k zásahu do práv k dílu žalobce je nesprávný. Odkazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně na rozsudky ze dne 30. dubna 2007, sp. zn. 30 Cdo 739/2007 a ze dne 24. června 2015, sp.zn. 30 Cdo 360/2015, z níž podle jeho názoru plyne, že soudy samy nejsou vůbec povolány k posouzení, zda užití sporného sousloví má charakter bezprostředního užití autorského díla, byť se soudu situace zdála sebejednoznačněji . Řešení těchto otázek tak vyžaduje odborné posouzení. S ohledem na výše uvedené dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v potvrzující části zrušil, a dále aby zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřil žalobce, který mimo jiné uvedl, že v rozhodnutí dovolacího soudu, na která se odvolává žalovaná, byla posuzována situace odlišná od situace v posuzované věci. Z citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyplývá absurdní závěr, že pro řešení otázky, zda došlo k bezprostřednímu užití díla žalobce, bude vždy nezbytné nechat vyhotovit znalecký posudek, ani že soudy nejsou vůbec povolány k posouzení, zda užití sporného sousloví má charakter bezprostředního užití autorského díla, byť se soudu situace zdála sebejednoznačněji. Dále žalobce poukazuje na judikát dovolacího soudu ve věci 5 Tdo 815/2009 ze dne 26. srpna 2009, ze kterého plyne, že určení, zda jsou v konkrétním případě splněny legální pojmové znaky díla podle autorského zákona, je jednoznačně otázkou právní. Její posouzení tak přísluší výlučně soudu a pouze v případech, kdy zodpovězení této právní otázky závisí i na posouzení mimoprávních skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, může soud před svým rozhodnutím vyžádat znalecké posouzení. Proto navrhuje odmítnutí, případně zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od. 1. ledna 2014 a nejdříve se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Dovolací soud konstatuje, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o.s.ř.
V dané věci může být dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Z ustanovení §242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom nejen vázán rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
V souzené věci má určující význam, zda užitím zmíněného sousloví „A co děti? Mají si kde hrát?“ v textu písně „Až“, kterou reprodukuje hudební skupina Katapult, částí jejíhož textu je sousloví „Co děti? Mají si kde hrát?“, které tvoří její refrén, přičemž píseň byla použita v rámci volební kampaně žalované v severních Čechách v roce 2010, došlo k neoprávněnému zásahu do práv žalobce jako autora textu zmiňované písně „ Až“. Bylo již uvedeno, že odvolací soud dovodil, že ze skutečnosti, že text písně „Až“ je natolik známý, oblíbený a jedinečný a z okolností užití sporného sousloví žalovanou jednoznačně dovodit (aniž by bylo třeba odborného posouzení), že v propagaci politické činnosti žalované byla použita část textu písně „Až“, nikoli všeobecně známé sousloví že žalovaná zasáhla do autorského práva žalobce.
V dovolatelem zmiňovaných rozsudcích ze dne 30. dubna 2007, sp. zn. 30 Cdo 739/2007, a ze dne 24. června 2015, sp. zn. 30 Cdo 360/2015 , Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že „podle ustanovení §2 odst. 1 autorského zákona, v němž je vymezován institut autorského díla je předmětem práva autorského dílo literární a jiné dílo umělecké a dílo vědecké, které je jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti autora a je vyjádřeno v jakékoli objektivně vnímatelné podobě včetně podoby elektronické, trvale nebo dočasně, bez ohledu na jeho rozsah, účel nebo význam (dále jen "dílo"). Dílem je zejména dílo slovesné vyjádřené řečí nebo písmem, dílo hudební, dílo dramatické a dílo hudebně dramatické, dílo choreografické a dílo pantomimické, dílo fotografické a dílo vyjádřené postupem podobným fotografii, dílo audiovizuální, jako je dílo kinematografické, dílo výtvarné, jako je dílo malířské, grafické a sochařské, dílo architektonické včetně díla urbanistického, dílo užitého umění a dílo kartografické. Podle třetího odstavce tohoto ustanovení se právo autorské vztahuje na dílo dokončené, jeho jednotlivé vývojové fáze a části, včetně názvu a jmen postav, pokud splňují podmínky podle odstavce 1 nebo podle odstavce 2, jde-li o předměty práva autorského v něm uvedené. Podle čtvrtého odstavce tohoto ustanovení je předmětem práva autorského také dílo vzniklé tvůrčím zpracováním díla jiného, včetně překladu díla do jiného jazyka, aniž by tím bylo dotčeno právo autora zpracovaného nebo přeloženého díla. Podle šestého odstavce dílem podle tohoto zákona není zejména námět díla sám o sobě, denní zpráva nebo jiný údaj sám o sobě, myšlenka, postup, princip, metoda, objev, vědecká teorie, matematický a obdobný vzorec, statistický graf a podobný předmět sám o sobě.
Právo autorské má soukromoprávní povahu, která je dána přirozenou soukromou povahou vztahů vyplývajících z tvorby (z duševní tvořivé činnosti), jež toto právo upravuje, a které se týkají dvou následujících právních skutečností, s nimiž nejsou spojeny žádné formální zápisné principy ani principy poplatkové, protože povahově ani nejsou zapotřebí. (Tyto závěry platí nejen pro vznik a užití díla, ale i pro vznik autorského práva k němu). Jedná se o tyto právní skutečnosti:
a) vytvoření díla (jeho vznik)
b) veřejné nebo jiné užití díla (v původní, poněkud ideologicky zabarvené, právní terminologii jeho "společenské uplatnění"), jímž často dochází k hospodářskému zhodnocení díla samého, resp. k hospodářskému zhodnocení majetkových autorských práv k dílu.
Právo autorské je v objektivním smyslu tohoto pojmu souhrnem právních norem soukromoprávní povahy, které tvoří zvláštní normativní systém. (Jenž je dílčím subsystémem práva občanského, resp. soukromého vůbec.) Obsahem tohoto normativního systému jsou právní normy, které jsou stanoveny zejména v autorském zákoně. Právo autorské je tedy založeno na soukromoprávních (občanskoprávních) principech, které jsou obecně normativně platné, a které jsou legálně vyjádřeny zejména v občanském zákoníku jako soukromoprávní normě generální právní povahy. (Základní oporu přitom mají v ústavním řádu naší republiky.) Právo autorské tvoří, společně i s jinými právy k výsledkům duševní tvořivé činnosti a společně i s některými zvláštními právy majetkovými (tj. společně s ostatními nehmotnými právy), podsystém občanského práva hmotného (charakterizovaný nehmotnými statky jako svými objekty a zjevnou ochrannou funkcí), v jehož rámci má zvláštní postavení. Toto svébytné systémové postavení je dáno tím, že právo autorské upravuje samostatný druh občanskoprávních vztahů, a to vztahů vznikajících z "duševní tvořivé činnosti". Tyto vztahy mají rovněž své svébytné předměty ideální povahy. V tomto případě literární díla a jiná díla, která v důsledku své přirozené mimoprávní povahy ani nejsou majetkovými hodnotami.
Právo autorské je v objektivním smyslu tvořeno souhrnem soukromoprávních norem upravujících absolutní (zákonnou) ochranu literárních, jiných uměleckých a vědeckých děl (jako statků nehmotné povahy), které jsou výsledky duševní tvůrčí činnosti fyzických osob. Tato ochrana je poskytována prostřednictvím normování vztahů vznikajících z příslušné duševní tvořivé činnosti, tzn. vztahů týkajících se vytvoření děl a jejich veřejného nebo jiného užití. Formálně je právo autorské vyjádřeno zejména v autorském zákoně, jakož i v některých sekundárních předpisech.
Autorské právo je tzv. právem absolutním. Tvoří součást skupiny práv k výsledkům duševní tvořivé činnosti, které jsou spolu s některými právy majetkovými součástmi vyšší třídy práv duševního vlastnictví, jenž patří do globálního generálního systému práv ke všem statkům nehmotným. Právní postavení osoby autorskoprávně oprávněné, tj. zejména autora, se vyznačuje tím, že takováto osoba vylučuje kohokoli jiného z jakéhokoli působení na nehmotné dílo jí ovládané. Takovéto osobě, jejíž právo bylo ohroženo nebo porušeno, přísluší žalobní nárok na prosazení svého výlučného panství nad příslušným ideálním statkem vytvořeným tvůrčí činností. Za charakteristické znaky autorského práva lze proto považovat následující znaky, z nichž první dva se váží k subjektivní stránce tohoto práva:
a) jedná se o právo absolutní právní povahy příslušející pouze individuálně určené osobě, jíž je původně pouze tvůrce (autor, původce) jako osoba fyzická, čemuž na druhé straně odpovídá povinnost individuálně neurčených cizích osob (kohokoli) zdržet se jakýchkoli neoprávněných zásahů do oprávnění nositele autorského práva. Autorské právo tedy působí erga omnes, tj. i proti autorovi samému. Je v tomto smyslu univerzální povahy. Autor má podobné (nikoli stejné) právní postavení jako vlastník (majitel), přestože v důsledku přirozené povahy díla nemůže být vlastníkem (majitelem) tohoto ideálního předmětu. Literární dílo, jiné dílo umělecké je hodnotou (statkem) nemajetkovou, pro níž tudíž neplatí stejný právní režim jako pro věc nebo pro majetkové právo či jinou majetkovou hodnotu (jakou je např. ochranná známka, obchodní tajemství, know how aj.). Podobnost s právem vlastnickým se ovšem projevuje v právní rovině tak, že, stejně jako má vlastník věci anebo majitel jiné majetkové hodnoty výlučná oprávnění ke svému předmětu, tak má i autor výlučná oprávnění ke svému dílu. Obsah autorského práva ale není shodný s obsahem práva vlastnického ani jiného věcného práva, nýbrž je svébytný, byť jistou měrou podobný.
b) jedná se o právo nepromlčitelné, neboť nejde o právo majetkové (srov. §100 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.), nýbrž o smíšené osobněmajetkové právo k výsledkům duševní tvořivé činnosti, mající personální základ (v nauce bývá právo autorské řazeno mezi tzv. tvůrčí práva, která obsahují jednotlivá oprávnění jak osobní, tak i majetková). Jako celek ovšem autorské právo není ani osobním "právem na ochranu osob" ve smyslu občanského zákoníku, mezi něž systémově patří jen jedna jeho obsahová součást, a to osobní "právo na ochranu autorství". Toto dílčí právo se jako zvláštní právo osobnostní prolíná s obecnou občanskoprávní kategorií absolutního osobního "práva na ochranu osob", a to právě pokud jde o ochranu osobnosti fyzické osoby (autora). Z hlediska ochrany práv si lze představit jednoskutkový souběh ohrožení nebo porušení osobního "práva na ochranu autorství" ve smyslu autorského zákona s ohrožením nebo porušením osobního práva na ochranu osobnosti autora jako fyzické osoby ve smyslu občanského zákoníku.
c) předmětem autorského práva je jednotlivě určený ideální statek (dílo), který je nehmotný, nicméně musí být vždy hmotně vyjádřen (materializován) v jakékoli lidskými (nikoli zvířecími) smysly vnímatelné (seznatelné), tj. jinému člověku sdělitelné, podobě (formě). Povahově nemůže jít o pouhé druhové určení díla, protože tento ideální předmět je vždy individualizovaným výsledkem osobní tvůrčí činnosti konkrétní fyzické osoby (autora), směřující různými tvůrčími cestami (literárními a jinými uměleckými styly a vědeckými metodami apod.) k jedinečně osobitému nehmotnému projevu (výtvoru a jeho ztvárnění), v němž se, ontologicky vzato, zračí i sama osobnost původce (autora). Připomíná se, že se jedná o výron či pečeť jeho osobnosti. Každá lidská osobnost (nejen osobnost tvůrce, autora) duchovně pramení mimo sféru právního řádu, který ji pouze uznává (aprobuje) jako právně významnou (nemajetkovou) hodnotu (statek) a chrání ji svými vlastními zákonnými prostředky. V důsledku toho je i předmět autorského práva (dílo) nezcizitelným, neboť to jeho přirozená mimoprávní povaha, bytostně spjatá s osobností tvůrce, nepřipouští (srov. §118 odst. 1 občanského zákoníku ), což platí i pro případ, pokud by snad tento ideální předmět byl eventuálně teoreticky považován za hodnotu majetkovou (kdy však povahově se nejedná o hodnotu majetkovou, resp. jde o hodnotu nemajetkovou, s níž jsou pouze spojena některá práva majetková, resp. osobně-majetková smíšená, a to vedle vůdčích, prioritních, nemajetkových práv osobních, morálních, základu osobnostního).
d) z hlediska funkčního se jedná o právo literární, jiné umělecké a vědecké tvorby, právně politicky cílené k ochraně nehmotných autorských výtvorů (plodů autorovy duševní činnosti) a k uplatnění těchto nehmotných výsledků. V tomto aspektu je zapotřebí posuzovat i předměty autorského práva, které se povahově pohybují v poměrně vágních (z hlediska právního) kategoriích literárního umění, ostatního umění či vědy. Tato funkční povaha autorského práva je významná i pro obsah a rozsah subjektivních autorských práv a platí pro jakékoli předměty tohoto práva. Funkční povaha autorského práva má význam i při jeho výkladu. Autorské právo není univerzálním ani žádným "sběrným" ochranným právem (systémem), jak ostatně vyplývá z jeho povahy, nýbrž ochranným právem zvláštním. To znamená, že předmětem autorského práva může být jen to, co v rámci naplnění všech legálních pojmových znaků díla podle autorského zákona koresponduje uvedené funkční povaze tohoto soukromého práva, která prolíná všemi legálními pojmovými znaky jeho předmětů.
K základním principům autorského práva patří tradiční zásady, podle nichž je subjektem (v původním smyslu) autorského práva autor jako fyzická osoba, popř. spoluautoři ve společenství fyzických osob, dále zásada, že autor svobodně rozhoduje o užití svého díla, za něž mu přísluší odměna, že autor požívá ochrany svých (oprávněných) zájmů osobních i majetkových, že autor díla si může osobovat jeho autorství nezávisle na tom, zda existuje na pohled stejné dílo vytvořené jiným autorem (což ale bývá prolamováno případy tzv. „děl malé mince“ a počítačovými programy), dále též zásada, že autorské právo lze omezit s ohledem na obecný zájem na některých přípustných užitích autorova díla jinou osobou a nakonec i to, že každá osoba, která dílo šíří nebo je jinak užije, je povinna, až na úzké výjimky v obecném zájmu, zaplatit autorovi odměnu.
Tvůrčí činnost, všechny její druhy, jako pojem autorskoprávní, lze charakterizovat jako činnost spočívající ve "vytvoření" něčeho nehmotného s tím, že dosažení tohoto cíleného i necíleného výsledku závisí v osobních vlastnostech tvůrce, bez nichž by tento výtvor (duševní plod tvůrčí povahy literární, jiné umělecké nebo vědecké) nebyl vůbec dosažen. "Zvláštními osobními vlastnostmi" autora díla je zejména schopnost tvořit, což je schopnost jeho ducha, a to in concreto tvořit literárně, jinak umělecky nebo vědecky. S touto schopností bývá spojeno i nadání (talent), fantazie aj. prvky patřící mezi osobní vlastnosti, které si lidský duch přináší do běžného života a které rovněž nabývá například životní praxí, vzděláním, životní zkušeností apod. K výkonu tvůrčí činnosti je zapotřebí i bohatost fantazie, inspirace a často i intuice, tvůrčí prostředí, tvůrčí klid nebo naopak tvůrčí vzruch apod., někdy i potřeba tvůrčí svobody aj. prvky, jevy nebo vlivy. Právě z povahy "zvláštních osobních vlastností" vyplývá, že duševní plod tvorby, k níž byly tyto zvláštní osobní vlastnosti člověka využity, je povahově (a pojmově) neoddělitelným tvůrčím projevem individualizovaného lidského ducha, formujícího samu osobnost. Proto je i samo "vytvoření", resp. tvorba, díla tvůrčí činností nezaměnitelného osobitého rázu. Z toho pak nauka, alespoň ve větší části kontinentální Evropy, odvozuje teoretickou koncepci autorskoprávní individuality díla relativněji chápanou ve smyslu statistické pravděpodobnosti jedinečnosti díla. Nikoli tedy ve smyslu jedinečnosti díla naprosto absolutní ve smyslu filozofickém. Autorskoprávní doktrinální chápání jedinečnosti díla ve smyslu statistické pravděpodobnosti je jistým juristickým ústupkem z přirozených ontologických pozic, který si vyžádaly změny technických poměrů a v jejich důsledku vznik celé řady děl, tradičně označovaných jako "díla malé mince" (Werke der Kleine Münze, oeuvres de petit valeur), která postrádají individualizační rysy, popř. je mající jen v zanedbatelné míře, která není dostatečná k rozlišení jednotlivých děl. Takto (a podobně) chápaná jedinečnost díla bývá v nauce označována jako jeho "autorskoprávní individualita", tzn. jako jedinečnost díla v načrtnutém juristickém (autorskoprávním), tj. specifickém, významu tohoto výrazu. Nejde o individualitu v obecném smyslu, nýbrž o nejosobitější ztvárnění výtvoru na základě autorova svobodného výběru z tvůrčích možností. Jedinečnost díla přitom odpovídá i pojmu neopakovatelnost díla. Při tomto pojetí díla jako předmětu práva autorského tedy nejde o individualitu díla stoprocentní, ale jen o jedinečnost, která se blíží jedinečnosti absolutní. Zmíněná tvůrčí činnost, nebo-li tvorba díla, přitom nespočívá ve vynalezení, kdy stejného výsledku (řešení) lze dosáhnout různými individuálními postupy, ani nespočívá v objevení toho, co již objektivně existovalo, ale nebylo známo. Proto nelze tvůrčí činnost ve smyslu zákona charakterizovat jako činnost technickou apod.“ (srovnej Doc. JUDr. Ivo Telec, CSc., Autorský zákon, Komentář, C. H. Beck 1997).
Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, odvolací soud věc posoudil z tohoto zorného úhlu. Základem rozhodnutí odvolacího soudu v předmětné věci jsou přesně vymezená skutková zjištění a z nich vyplývající právní závěry, když bylo náležitě tímto soudem vysvětleno jakým způsobem k nim dospěl. Dovolací soud se na rozdíl od dovolatelky nedomnívá, že v tomto jedinečném případě řešení této otázky, vzhledem k tomu, že žalovaná použila část textu písně „Až“, jehož autorem je žalobce, v podstatě beze změn, vyžaduje odborného posouzení.
Z uvedených skutečností tedy vyplývá, že dovolatelkou uvažovaný předpoklad dovolání v souzené věci naplněn nebyl, a proto Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se končí řízení, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (viz usnesení Nejvyššího soudu z 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. srpna 2016
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu