ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.836.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 836/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce M. P., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Opatovická 4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 4 356 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 43 C 85/2015, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2015, č. j. 20 Co 440/2015-107, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Předmětem řízení je zaplacení shora uvedené částky jako náhrady škody, představované vynaloženými náklady (obhajným) na zastoupení obhájcem před Vrchním soudem v Praze v trestním řízení vedeném u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 5/2005, když nynější žalobce byl Vrchním soudem v Praze zproštěn obžaloby z důvodu, že skutek, ze kterého byl obviněn, není trestným činem.
Usnesením ze dne 18. 12. 2015, č. j. 20 Co 440/2015-107, Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil usnesení soudu prvního stupně, který vyslovil svoji místní nepříslušnost s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 2 jako soudu místně příslušnému, a to podle sídla organizační složky jednající za žalovaný stát.
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátem, včasným dovoláním, v němž poukazuje, že oba úkony právní služby (převzetí zastoupení ve fázi odvolacího řízení a účast obhájce na veřejném zasedání) byly obhájcem Mgr. Janem Boučkem poskytnuty výhradně ve spojitosti s odvolacím řízením před Vrchním soudem v Praze, se sídlem v Praze 4, náměstí Hrdinů 1300.
Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl dovolání jako nepřípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatel má za to, že napadené rozhodnutí je založeno na nesprávném právním posouzení otázky procesního práva, jak jí vyřešil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1958/2014 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná též na www.nsoud.cz ), v němž se dovolací soud odklonil od dříve přijatých závěrů vyjádřených v usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 8 Co 39/2010 (uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 117/2011). Podle dovolatele by dovolacím soudem vyřešená právní otázka měla být posouzena jinak.
Napadené rozhodnutí záviselo na vyřešení otázky procesního práva, jaké skutečnosti v řízení o náhradu škody představované náklady obhajoby v trestním řízení zakládají místní příslušnost soudu na výběr daného ve smyslu §87 písm. b) o. s. ř.
Podle §87 písm. b) o. s. ř. vedle obecného soudu žalovaného, popřípadě vedle soudu uvedeného v §85a, je k řízení příslušný také soud, v jehož obvodu došlo ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu újmy.
Podle §11 odst. 1 o. s. ř. řízení se koná u toho soudu, který je věcně a místně příslušný. Pro určení věcné a místní příslušnosti jsou až do skončení řízení rozhodné okolnosti, které tu jsou v době jeho zahájení. Věcně a místně příslušným je vždy také soud, jehož příslušnost již není možné podle zákona zkoumat nebo jehož příslušnost byla určena pravomocným rozhodnutím příslušného soudu.
Ze zásady perpetuatio fori, vyjádřené v ustanovení §11 odst. 1 o. s. ř., vyplývá, že okolnosti rozhodné pro určení místní příslušnosti podle ustanovení §87 písm. b) o. s. ř. soud zkoumá z údajů obsažených v žalobě, neboť jiný pramen v době zahájení řízení nemá k dispozici (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu Slovenské republiky uveřejněný pod číslem 29/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 96/04; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též na nalus.usoud.cz).
Rozhodující pro závěr, že žalobou je uplatněno právo na náhradu škody ve smyslu §87 písm. b) o. s. ř. je to, že právě na toto právo lze usuzovat ze žalobních tvrzení. Uplatněné právo pak vyplývá ze skutečností tvrzených v žalobě, pokud vyjadřují hmotněprávní předpoklady vzniku tohoto práva (vznik škody, protiprávní jednání, příčinnou souvislost; k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, č.j. 32 Cdo 823/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3298/2014).
V tomto smyslu je nepochybně poskytnutí právní služby advokátem (obhajoby) skutečností, která vyjadřuje příčinnou souvislosti mezi odpovědnostním titulem, zde nezákonným rozhodnutím (o zahájení trestního stíhání), a škodou, zde představovanou zaplacenými náklady obhajoby, tedy ve smyslu §87 písm. b) o. s. ř. je skutečností vyjadřující hmotněprávní předpoklady vzniku práva na náhradu škody.
Jak však vyjádřil Nejvyšší soud právě již v usnesení ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1958/2014, „i v případě, kdy má žalobce možnost vybrat si místně příslušný soud podle ustanovení §87 odst. 1 písm. b) o. s. ř. [nyní §87 písm. b)], je tato možnost výběru z povahy věci omezena na soudy, před kterými probíhalo řízení před prvním stupněm. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a je proto hospodárnější, rychlejší a účinnější, aby řízení probíhalo „na místě samém“, tedy aby vzhledem k dostupnosti důkazního materiálu jednal a rozhodoval soud, v jehož obvodu došlo ke skutečnosti zakládající právo na náhradu škody (srov. Drápal, L., Bureš, J., a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 568). Odpovídá totiž účelu ustanovení §85 odst. 1 písm. b) o. s. ř. [nyní §87 písm. b)], aby ve věci náhrady škody a nemajetkové újmy rozhodoval soud, kde konkrétní újma vznikla a současně, aby tímto krokem bylo usnadněno dokazování v odškodňovacím řízení.“
Byť uvedený závěr vyslovil Nejvyšší soud v řízení o náhradu újmy způsobené nepřiměřenou délkou soudního řízení, požadavek hospodárnějšího, rychlejšího a účinnějšího řízení ve vazbě na těžiště dokazování je nepochybně naplněn i v ostatních případech.
Těžiště dokazování v případě škody představované náklady na obhajobu nijak nevázne k místu, kde byla advokátem (obhájcem) poskytnuta právní služba spočívající v úkonech obhajoby, nýbrž případně k místu, kde byl příslušným orgánem činným v trestním řízení veden trestní spis (právě tento spis obsahuje protokoly).
Pokud jde o námitky dovolatele proti závěrům vyplývajícím z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1958/2014, k těmto se již opakovaně vyjádřil i Ústavní soud ve svých usneseních ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. II. ÚS 2237/15, ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. I. ÚS 2270/16, a ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 2248/16.
Z uvedeného vyplývá, že vyřešení otázky procesního práva v napadeném rozhodnutí ve smyslu §237 o. s. ř. není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž Nejvyšší soud na podkladě podaného dovolání neshledává důvod se odchýlit.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§243b, §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. října 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu