ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.843.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 843/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce A. Ž. zastoupeného Mgr. Kateřinou Richterovou, advokátkou se sídlem v Praze 9 - Libni, Kovářská č. 1169/17, proti žalované České republice – Vězeňské službě ČR, se sídlem v Praze 4, Soudní 1672/1a, o zaplacení 640.000,- Kč a o úhradu kompenzace ve výši 5.000,- Kč měsíčně, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 285/2011, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. května 2014, č.j. 28 Co 244/2014-84, takto:
Dovolání žalobce se odmítá .
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobce se žalobou ze dne 20. října 2011 podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 domáhal proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, zaplacení částky 640.000,- Kč a úhrady kompenzace ve výši 5.000,- Kč měsíčně z titulu tvrzeného neoprávněného a diskriminačního zásahu do práva na ochranu majetku, k němuž mělo docházet sociálním vylučováním žalobce, který se nachází ve výkonu trestu, z nároku na existenční minimum.
Usnesením ze dne 30. října 2013, č.j. 12 C 285/2011-61, Obvodní soud pro Prahu 2 (dále též „soud prvního stupně“) vyslovil svou místní nepříslušnost a rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 4 jako soudu místně příslušnému. Rozhodl tak proto, že dospěl k závěru, že organizační složkou státu, která by v této právní věci měla za stát jednat je Vězeňská služba České republiky, jež má sídlo v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 4, tudíž místně příslušným je posledně jmenovaný soud.
Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“ nebo „soud druhého stupně“) usnesením ze dne 27. května 2014, č.j. 28 Co 244/2014-84, usnesení soudu prvního stupně potvrdil, když se plně ztotožnil s jeho závěry. Konstatoval, že podle ustanovení §21a odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) za stát vystupuje organizační složka státu příslušná podle zvláštního právního předpisu, kterou je podle ustanovení §1 zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, Vězeňská služba. Proto je správný závěr soudu prvního stupně, že místně příslušným je Obvodní soud pro Prahu 4, v jehož obvodu má Vězeňská služba České republiky své sídlo (§85 odst. 5 o.s.ř.).
Proti usnesení odvolacího soudu podal sám žalobce, nezastoupený advokátem, dne 11. srpna 2014 dovolání. To pak doplnila podáním ze dne 23. října 2014 zvolená zástupkyně žalobce tak, že přípustnost dovolání žalobce dovozuje z ustanovení §237 o.s.ř. Zdůvodňuje je tím, že soudy obou stupňů mají za to, že zastupování žalované přísluší Vězeňské službě ČR, přičemž žalobce poukazuje na skutečnost, že zastupování žalované organizační složkou, která ji není ve věci oprávněna zastupovat je třeba považovat za vadu řízení, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Poukazuje na to, že dovolacím soudem dosud nebyla řešena otázka, zda Vězeňská služba ČR je organizační složkou státu zastupující Českou republiku ve věci odpovědnosti za nečinnost v rámci řádné implementace práva Evropské unie. V podrobnostech poukazuje na podání žalobce. Namítá také, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, když pominul rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp.zn. Pl. ÚS 31/2010, protože usnesení soudu prvního stupně vydal asistent soudce.
Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud zrušil jak napadené rozhodnutí, tak usnesení soudu prvního stupně.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, přičemž byly splněny předpoklady ustanovení §241 o.s.ř., a stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř. Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a odst. 2 o.s.ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby mohlo být dovolání v projednávané věci kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu, dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Podle ustanovení §241 o.s.ř. odst. 1 musí být dovolatel (až na výjimky uvedené v §241 o.s.ř.) zastoupen advokátem.
Podle ustanovení §241a odst. 5 o.s.ř. se nepřihlíží k obsahu podání, v němž dovolatel uvedl, v jakém rozsahu napadá rozhodnutí odvolacího soudu, nebo v němž vymezil důvody dovolání, aniž by byla splněna podmínka stanovená v §241.
Podle ustanovení §241b odst. 3 věty první o.s.ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.
Důvodová zpráva k novele o.s.ř. (k zákonu č. 404/2012 Sb.) k §241a odst. 5 o.s.ř. uvádí: „V ustanovení §241 zůstává zachováno tzv. povinné (nucené) zastoupení dovolatele, a to včetně požadavku, že dovolání musí být sepsáno tímto povinným (nuceným) zástupcem. Promítnutí tohoto principu do náležitostí dovolání znamená, že relevantní mohou být jen údaje učiněné povinným (nuceným) zástupcem dovolatele a že tedy nelze přihlížet k tomu, co o náležitostech dovolání (co do rozsahu napadeného rozhodnutí a vymezení dovolacího důvodu) uvedl sám dovolatel.“
Z ustanovení §241a odst. 5 o.s.ř. vyplývá, že k dodatečnému splnění podmínky povinného zastoupení dovolatele musí advokát již učiněné podání dovolatele nahradit vlastním podáním, a to alespoň pokud jde o vymezení rozsahu, v jakém se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, a vymezení dovolacího důvodu (obdobně Pavliš, T., Deduch, J.: Ohlédnutí po roce účinnosti nové právní úpravy civilního dovolání, Právní rozhledy 5/2014, s. 153). K podání učiněnému samotným účastníkem řízení Nejvyšší soud v uvedeném rozsahu nepřihlíží.
Jak již bylo uvedeno shora, zástupkyně žalobce uvedla, že řízení trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V rozsudku ze dne 2. června 2005, sp. zn. 30 Cdo 629/2005, Nejvyšší soud uvedl, že „soud je povinen zjistit, která z organizačních složek je podle zákona č. 201/2002 Sb. nebo zákona č. 219/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, příslušná vystupovat za stát v konkrétním sporu nebo jiné právní věci, a tuto organizační složku přibere (pokud se ho již neúčastní) do řízení. Rozhodnutí o tom se nevydává; závěr soudu se projeví v tom, že s určitou organizační složkou státu přestane jednat a začne jednat s jinou organizační složkou, která je příslušná za stát vystupovat. Otázka, která organizační složka státu má za něj s ohledem na obsah a povahu sporu nebo jiné právní věci vystupovat před soudem, není otázkou věcné legitimace.“ V rozsudku ze dne 23. dubna 2003, sp. zn. 22 Cdo 397/2003, Nejvyšší soud konstatoval, že „podle §21a odst. 1 o.s.ř. za stát před soudem vystupuje organizační složka státu příslušná podle zvláštního právního předpisu, jímž je zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích . Soud je v občanském soudním řízení povinen zjistit, která z organizačních složek státu je podle uvedeného zákona příslušná vystupovat v konkrétní právní věci za stát, a s touto složkou jedná. Případný chybný závěr v tomto směru je vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci “. Tato případná vada však není sama o sobě přípustným dovolacím důvodem (§242 odst. 3 o.s.ř.). Ze shora uvedených důvodů nelze přiznat relevanci ani právní otázce, kterou zástupkyně žalobce klade, když závěr soudu o tom která organizační složka státu má v posuzované věci vystupovat za Českou republiku není rozhodnutím ve smyslu §236 odst. 1 o.s.ř., a proto ho nelze dovoláním napadnout, případná vada řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci není samostatně přípustným dovolacím důvodem a (správný) závěr soudů obou stupňů, že v posuzované věci je vzhledem k ustanovení §85 odst. 5 o.s.ř. místně příslušný Obvodní soud pro Prahu 4, dovoláním jinak zpochybňován není.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 o.s.ř.).
Vzhledem k tomu, že rozhodnutí dovolacího soudu není v dané věci rozhodnutím, jímž se řízení končí, nerozhodoval dovolací soud o nákladech dovolacího řízení. O náhradě nákladů tohoto řízení rozhodne soud prvního stupně v rozhodnutí o věci samé, jímž se řízení končí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 31. srpna 2016
JUDr. Pavel Pavlík předseda senátu