ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.902.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 902/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce T. K. , zastoupeného JUDr. Davidem Mášou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Na Zderaze 1275/15, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobce JUDr. Davida Máši, se sídlem v Praze 2, Na Zderaze 1275/15, o zaplacení 235 000 Kč a omluvu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 166/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2014, č. j. 15 Co 209/2014-168, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Předmětem řízení byla náhrada nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 13 C 57/2006 ve výši 135 000 Kč a dále odškodnění nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup Ústavního soudu ve výši 100 000 Kč spolu se žádostí o omluvu.
Soud prvního stupně částečně (výrokem I.) vyhověl požadavku žalobce na odškodnění nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení a z nárokované částky 135 000 Kč žalobci přiznal 39 375 Kč. Zbylou část nároku, tedy částku 95 625 Kč, a celý požadavek na peněžité odškodnění nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup Ústavního soudu ve výši 100 000 Kč i se žádostí o omluvu soud (výrokem II.) zamítl a žalobci přiznal (výrokem III.) na nákladech řízení částku 15 776,40 Kč.
Napadeným rozhodnutím Městský soud v Praze změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že soud konstatuje porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě v řízení zahájeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 13 C 57/2006 s tím, že se žaloba co do povinnosti žalované zaplatit finanční odškodnění nemajetkové újmy zamítá (výrok I.), zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.).
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu věci zjištěného soudem prvního stupně, který shledal za dostatečný. Podle odvolacího soudu, ačkoliv délku předmětného řízení nelze považovat za optimální, s ohledem na konkrétní okolnosti a povahu řízení celková doba třístupňového řízení výrazně nepřekročila přiměřenou délku. Vzhledem k tomu jako odpovídající satisfakci shledal konstatování porušení práva soudem, které je plnohodnotnou formou morální kompenzace utrpěné újmy.
Odvolací soud dále v souladu s názorem soudu prvního stupně posoudil jako neopodstatněný nárok, kterým se žalobce domáhal odškodnění nesprávného úředního postupu Ústavního soudu, neboť vzhledem k postavení Ústavního soudu jeho rozhodnutí nemůže podléhat přezkumu obecných soudů.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátem, včasným dovoláním, a to v celém rozsahu.
Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, dále jen „o. s. ř.“, dovolání jako nepřípustné odmítl.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2013) dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2; k příslušenstvím pohledávky se přitom nepřihlíží.
Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v tom, že rozhodnutí ve věci samé závisí na vyřešení dále vymezených otázek, které Nejvyšším soudem dosud nebyly vyřešeny, či při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe.
Pro posouzení přípustnosti dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení je z hlediska §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. rozhodující, zda napadeným výrokem (výroky) byla žalobci odepřena náhrada nákladů řízení v částce převyšující 50 000 Kč (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 ICdo 34/2013).
Dovolací soud vyšel podle §9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu z tarifní hodnoty 50 000 Kč (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014 sp. zn. 30 Cdo 3378/2013), které podle §7 advokátního tarifu odpovídá sazba 3 100 Kč. Tuto částku soud navýšil o paušál 300 Kč a poté o 21% DPH. Výsledná částka sazby odměny za jeden úkon právní služby tak činila 4 114 Kč.
V souzeném případě by odměna advokáta byla stanovena za deset úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, výzva žalované k plnění, podání žaloby, účast při jednání soudu prvního stupně dne 17. 1. 2014, účast na vyhlášení rozsudku soudem prvního stupně 23. 1. 2014 [úkon s poloviční odměnou], podání odvolání, podání vyjádření k odvolání žalované, účast při jednání odvolacího soudu dne 7. 10. 2014, účast při jednání odvolacího soudu dne 16. 10. 2014 a podání dovolání). Celková výše náhrady nákladů řízení (39 264,5 Kč s DPH), která byla rozsudkem odvolacího soudu dovolateli odepřena, nepřevyšuje hranici pro přípustnost dovolání ve smyslu §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. (tedy výše uvedených 50 000 Kč). Vzhledem k tomu, že dovolání do náhrady nákladů řízení je v souzeném případě objektivně nepřípustné, nemůže jeho přípustnost založit ani tvrzený rozpor mezi postupem soudů prvního a druhého stupně s dovolatelem uvedeným rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2707/2013.
Podle dovolatele doba řízení (6 let a 8 měsíců) je dle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu doba nepřiměřeně dlouhá a k této délce řízení přispěl jako účastník řízení „nepatrnou měrou“. Odvolací soud tedy měl pochybit, pokud nepřiznal dovolateli finanční odškodnění za řízení o délce, která je standardně Nejvyšším soudem shledávána jako nepřiměřeně dlouhá.
Stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).
V dovolatelem uvedeném rozsudku Nejvyššího soudu, ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1209/2009, dovolací soud konstatoval nutnost individuálního zhodnocení okolností daného případu z hlediska intenzity nemajetkové újmy žalobce, jehož jedním z výsledků může být konstatování újmy žalobce jako nepatrné a konstatování porušení práva ze strany soudu jako dostatečná satisfakce. Napadené rozhodnutí se od uvedené judikatury nijak neodchyluje.
Od judikatury Nejvyššího soudu se neodchyluje ani posouzení odpovědnostního vztahu za rozhodovací činnost Ústavního soudu. Obecné soudy nemohou přezkoumávat rozhodnutí Ústavního soudu ani posuzovat postup Ústavního soudu v řízení o ústavních stížnostech a v ostatních speciálních řízeních svěřených k rozhodování Ústavnímu soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1260/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2015, sp. zn. II. ÚS 2794/15).
I sám Ústavní soud v rámci své rozhodovací praxe dovodil, že „stanoví-li Ústava v čl. 89 odst. 2, že vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby, a na to navazující zákon o Ústavním soudu konstatuje, že proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§54 odst. 2), resp. že odvolání není přípustné (§43 odst. 3), pak tyto překážky přezkumu nelze obcházet ani cestou vznášení nároků dle zákona č. 82/1998 Sb.“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 19. září 2013, sp. zn. II. ÚS 179/13, uveřejněný pod číslem 166/2013 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Konečně rozhodnutí, které nebylo pro nezákonnost zrušeno, nemůže založit odpovědnost státu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016 sp. zn. 30 Cdo 3238/2015). Neexistuje tedy ani zákonný podklad pro to, aby byla žalobci přiznána náhrada škody v situaci, kdy rozhodnutí, proti němuž brojí, nebylo zrušeno či změněno. Soudy mohou projednávat spor o náhradu škody způsobené rozhodnutím Ústavního soudu pouze tehdy, pokud byla Evropským soudem pro lidská práva deklarována jeho nezákonnost a na takové rozhodnutí je poté možno hledět jako na nezákonné ve smyslu §8 zák. č. 82/1998 Sb., aniž by takové rozhodnutí muselo být zrušeno (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 443/2013).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. 8. 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu