ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.1015.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 1015/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně AB - CREDIT a. s. , se sídlem v Praze 1, Opletalova 1603/57, identifikační číslo osoby 40522610, proti žalovanému Ing. J. K. , zastoupenému JUDr. Kamilem Novým, advokátem se sídlem v Praze 5, U Santošky 955/22, o zaplacení částky 3 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 14 Cm 257/1998, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 10. 2015, č. j. 5 Cmo 353/2014-269, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 10. 2015, č. j. 5 Cmo 353/2014-269, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 9. 2013, č. j. 14 Cm 257/1998-166 (v pořadí druhým ve věci), uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 3 000 000 Kč se 17% úrokem z prodlení od 10. 9. 1996 do zaplacení a na náhradu nákladů řízení částku 245 800 Kč.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle nichž právní předchůdkyně žalobkyně (Regiobanka, akciová společnost) uzavřela se společností MAD s. r. o. (dále jen „dlužnice“) dne 16. 12. 1994 smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla dlužnici úvěr ve výši 10 000 000 Kč. Žalovaný se ručitelským prohlášením ze dne 16. 12. 1994 zavázal uspokojit závazek ze smlouvy o úvěru až do výše 3 000 000 Kč. Krajský obchodní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 4. 2000, č. j. 51 Cm 380/96-46, který nabyl právní moci dne 2. 8. 1996, uložil dlužnici a zástavcům zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně částku 12 766 504,36 Kč s příslušenstvím s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu poskytnutého plnění povinnost dalších žalovaných, a že žalobkyně je oprávněna domáhat se uspokojení této pohledávky vůči zástavcům jen z výtěžku prodeje zastavených nemovitostí. Na majetek dlužnice byl dne 3. 1. 2001 prohlášen konkurs, do něhož právní předchůdkyně žalobkyně přihlásila svou pohledávku dne 30. 1. 2001, pohledávka byla v plném rozsahu zjištěna, konkurs dosud probíhá. Smlouvou o prodeji části podniku uzavřenou před podáním žaloby pohledávka přešla z Regiobanky, akciové společnosti, která změnila obchodní firmu na Českomoravskou hypoteční banku, akciovou společnost, na INVESTIČNÍ A POŠTOVNÍ BANKU, a. s., smlouvou o prodeji podniku ze dne 19. 6. 2000 pohledávka dále přešla na Československou obchodní banku, a. s., a smlouvami o postoupení pohledávky byla pohledávka postoupena České konsolidační agentuře a žalobkyni.
Zabývaje se námitkami žalovaného uplatněnými v odvolání, odvolací soud uvedl, že nesplní-li svůj závazek dlužník, získává věřitel možnost uplatnit nárok proti tomuto dlužníku a vedle toho se může obrátit i na všechny pohledávku zajišťující osoby, každou z nich může žalovat samostatně, paralelně i postupně. Není tedy pravdou, že když se věřitel obrátí na jednu z nich, nemůže se obrátit na jiné, že má jen jednu volbu. Bez ohledu na to, kolik řízení probíhá, vzniká vždy několik exekučních titulů, a to proti každému ze žalovaných. Nepřisvědčil tvrzení žalovaného, že rozsudek soudu prvního stupně zvyšuje nárok žalobkyně na jistině na 13 000 000 Kč, ta bude mít na jistině nadále nárok nejvýše na 10 000 000 Kč a nárok vůči žalovanému v této věci je paralelní, v řízení uplatněná jistina 3 000 000 Kč je v částce 10 000 000 Kč obsažena.
Námitku zpochybňující legitimaci žalobkyně jako věřitelky nepovažoval odvolací soud za důvodnou s tím, že z většiny dotčených smluv, jimiž došlo k postoupení pohledávky, není sice zřejmé, kdo nečitelné podpisy za jednotlivé postupitele a postupníky připojil, a nelze ani ověřit, zda šlo o osoby k jednání za účastníky postupních dohod oprávněné, tato námitka však žalovanému nepřísluší. Obecně platí, že je věcí účastníka každé smlouvy, aby rozhodl, jednání kterých osob uzná pro sebe za závazné. Jen účastník sám může toto jednání účinně zpochybnit, popírat jeho závaznost pro sebe. Jiné osoby se mohou pouze domáhat, aby bylo uznáno, že určitá osoba svým jednáním s ohledem na předpisy o zastupování účastníka zavazuje. Tím spíše nemohou toto namítat třetí osoby.
K námitce promlčení vznesené žalovaným odvolací soud uvedl, že se tvrzení, na kterých tato námitka původně stála, ukázala jako nepravdivá, když nárok byl proti dlužnici uplatněn. Námitku promlčení opřenou o tvrzení, že věřitelka nepodala návrh na nařízení výkonu rozhodnutí proti dlužnici, ač tak učinit měla, a proto se nárok podle ustanovení §408 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále též jen „obch. zák.“), promlčel, označil za nedůvodnou. Zdůraznil, že dříve, než se mohl nárok promlčet, ocitla se dlužnice počátkem roku 2001 v konkursu a ten dosud probíhá. S odkazem na ustanovení §14 odst. 1 písm. d) a e) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, podle kterého po prohlášení konkursu nelze provést výkon rozhodnutí postihující majetek patřící do podstaty, uzavřel, že věřitel se může uspokojit výlučně prostřednictvím konkursu, a to včetně pohledávek již dříve „judikovaných“. Podle názoru odvolacího soudu není možné vykládat právo tak, že se právo věřitelky promlčelo jen proto, že neučinila krok, který vůbec není přípustný. Pokud by žalobkyně jako věřitelka obdržela v konkursu anebo od jiných osob zajišťujících její pohledávku tolik, že by dlužná jistina činila méně než 3 000 000 Kč, mělo by to vliv na výši závazku žalovaného jako ručitele, jehož závazek je závazkem akcesorickým k závazku hlavnímu. Nic takového však nebylo tvrzeno, a tedy ani prokázáno.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, maje za to, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, na niž odkazuje. Odvolacímu soudu vytýká nesprávnost závěru o legitimaci žalobkyně jako věřitelky, nesprávné posouzení námitky promlčení a možnosti zavázat žalovaného k úhradě pohledávky. Každou z těchto námitek podrobně rozvádí, uvádí rozhodnutí Nejvyššího soudu, od nichž se odvolací soud odchýlil, a argumentuje ve prospěch závěru o nesprávnosti rozhodnutí odvolacího soudu. Namítá, že zahájení řízení o výkon rozhodnutí proti hlavnímu dlužníku „je legitimně možné a takový krok je legitimně přípustný“ a odvolací soud tuto otázku posoudil nesprávně. Dovozuje, že námitka promlčení je důvodná. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm - v souladu s bodem 7. článku II, přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - podle občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Přípustnost dovolání nezakládá námitka zpochybňující legitimaci žalobkyně jako věřitelky odůvodněná argumentací, že dovolatel jako ručitel může podle ustanovení §306 odst. 2 obch. zák. uplatnit vůči věřiteli všechny námitky, k jejichž uplatnění je oprávněn dlužník, a že odvolací soud se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3911/2010 (jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí, na webových stránkách Nejvyššího soudu), dospěl-li k závěru, že žalovanému nepřísluší námitka zpochybňující oprávnění osob, jež smlouvy o postoupení pohledávek podepsaly, jednat za postupitele a postupníky. Dovolatel přehlíží, že podle závěru odvolacího soudu by námitku, že smlouvy podepsaly osoby, jež nebyly oprávněné jednat za postupitele a postupníky, nemohl uplatnit ani dlužník, ale jen ten, za něhož smlouvu podepsaly, neboť jen účastník smlouvy může účinně zpochybnit toto jednání a popírat jeho závaznost pro sebe. Tento závěr dovolatel nezpochybnil a odvolací soud se tímto závěrem neodchýlil od citovaného rozhodnutí.
Dovolání je však přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. pro řešení otázky, zda věřitelka mohla podat návrh na nařízení výkonu rozhodnutí za situace, kdy je na majetek dlužnice prohlášen konkurs, a pro posouzení námitky promlčení, v nichž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle ustanovení §306 odst. 2 obch. zák. ručitel může vůči věřiteli uplatnit všechny námitky, k jejichž uplatnění je oprávněn dlužník, a použít k započtení pohledávky dlužníka vůči věřiteli, jestliže k započtení by byl oprávněn dlužník, kdyby věřitel vymáhal svou pohledávku vůči němu. Ručitel může použít k započtení i své pohledávky vůči věřiteli.
Z ustanovení §408 odst. 1 obch. zák. vyplývá, že bez ohledu na jiná ustanovení tohoto zákona skončí promlčecí doba nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet. Námitku promlčení však nelze uplatnit v soudním nebo rozhodčím řízení, jež bylo zahájeno před uplynutím této lhůty.
Podle ustanovení §408 odst. 2 obch. zák. bylo-li právo pravomocně přiznáno v soudním nebo rozhodčím řízení později než tři měsíce před uplynutím promlčecí doby nebo po jejím uplynutí, lze rozhodnutí soudně vykonat, jestliže řízení o jeho výkonu bylo zahájeno do tří měsíců ode dne, kdy mohlo být zahájeno.
Podle ustanovení §14 odst. 1 písm. e) zákona o konkursu a vyrovnání (ve znění účinném ke dni 3. 1. 2001) prohlášení konkursu má tyto účinky: nelze provést výkon rozhodnutí (exekuci) postihující majetek patřící do podstaty a k tomuto majetku nelze ani nabýt právo na oddělené uspokojení.
Odvolací soud v projednávané věci nezohlednil, že pojmy nařízení výkonu rozhodnutí (§261 o. s. ř.) a provedení výkonu rozhodnutí (§265 o. s. ř.) mají rozdílný význam a je třeba je od sebe důsledně odlišovat.
Nejvyšší soud ve stanovisku ze dne 17. 6. 1998, sp. zn. Cpjn 19/98, uveřejněném pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v bodě XXVI. dovodil, že i po prohlášení konkursu lze nařídit výkon rozhodnutí pro pohledávku věřitele proti úpadci postihující majetek patřící do konkursní podstaty, výkon rozhodnutí však nelze provést; to platí bez zřetele k tomu, jestli jde o soudní výkon rozhodnutí nebo o daňovou či jinou exekuci. Účastníkem řízení - povinným - je v takovém případě úpadce.
Z uvedeného se podává, že o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí soud může i po prohlášení konkursu na majetek povinného meritorně rozhodnout (a jsou-li splněny zákonné podmínky, nařídit výkon rozhodnutí), tedy že o něm rozhodne stejně, jako kdyby na majetek povinného vůbec konkurs nebyl prohlášen. I když byl majetek patřící do konkursní podstaty postižen nařízeným výkonem rozhodnutí, z ustanovení §14 odst. 1 písm. e) zákona o konkursu a vyrovnání vyplývá, že výkon rozhodnutí nelze provést; znamená to mimo jiné, že majetek postižený nařízeným výkonem rozhodnutí nelze v řízení o výkon rozhodnutí (tj. při provedení výkonu rozhodnutí) vybrat nebo zpeněžit a použít jej k uspokojení oprávněného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1318/2000, na které odkazuje dovolatel).
Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v řešení otázky, kdy se promlčuje právo již pravomocně (v nalézacím řízení) přiznané, a kdy nejpozději může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí, aby se nevystavil nebezpečí úspěšně vznesené námitky promlčení. V usnesení ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1595/2002, uveřejněném pod číslem 13/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud uzavřel, že ř ízení o výkon rozhodnutí (vydaného v nalézacím řízení) přiznávajícího určité právo plynoucí z obchodního závazkového vztahu musí být zahájeno v desetileté lhůtě, počítané ode dne, kdy lhůta počala běžet poprvé (§408 odst. 1 obch. zák.). Dále dovodil, že aplikace ustanovení §402 až 407 obch. zák. je v dané věci (týkající se promlčecí doby práva pravomocně přiznaného v soudním řízení) výslovně vyloučena §408 odst. 1 obch. zák., jenž stanoví konec obecné promlčecí doby „bez ohledu na jiná ustanovení“ obchodního zákoníku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 20 Cdo 3234/2008, ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. 20 Cdo 2613/2007, a ze dne 17. 8. 2010, sp. zn. 20 Cdo 1744/2009).
Z výše uvedených závěrů je zřejmé, že skutečnost, že na majetek dlužnice byl prohlášen konkurs, věřitelce nebránila v podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí podle rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 29. 4. 2000, č. j. 51 Cm 380/96-46, kterým byli dlužnice a zástavci zavázáni k úhradě částky 12 766 504,36 Kč s příslušenstvím. Soud totiž může za trvání konkursu na majetek povinného výkon rozhodnutí nařídit, přestože nemůže činit konkrétní úkony, jimiž má být výkon rozhodnutí bezprostředně realizován. Bylo na věřitelce, aby návrh na nařízení výkonu rozhodnutí vůči dlužnici podala ve lhůtě podle ustanovení §408 odst. 1 obch. zák. Poněvadž ručitel (žalovaný) může vůči věřitelce uplatnit všechny námitky, k jejichž uplatnění je oprávněna dlužnice (§306 odst. 2 obch. zák.), může uplatnit i námitku promlčení práva žalobkyně proti dlužnici podle ustanovení §408 odst. 1 obch. zák. (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3911/2010, a ze dne 12. 4. 2012, sp. zn. 32 Cdo 297/2011).
Jelikož právní závěry odvolacího soudu nejsou správné, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), zrušil rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadeném výroku ve věci samé a v závislých výrocích o nákladech řízení (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (§243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.) závazný.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 10. 2016
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu