ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.1247.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 1247/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně MONETA Auto, s. r. o. , se sídlem v Praze 4, Vyskočilova 1422/1a, identifikační číslo osoby 60112743, zastoupené JUDr. Miroslavem Nyplem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Dukelská třída 15/16, proti žalovanému K. B., zastoupenému Mgr. Ivem Šotkem, advokátem se sídlem v Olomouci, Ostružnická 325/6, o zaplacení částky 250 482 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 EC 240/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2015, č. j. 97 Co 537/2014-305, 97 Co 538/2014, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 13. 1. 2014, č. j. 28 EC 240/2012-211, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 20. 3. 2014, č. j. 28 EC 240/2012-226, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 250 482 Kč se zákonným úrokem z prodlení sestávající z 38 dílčích plateb (výrok I.), náhradu nákladů řízení ve výši 105 799,60 Kč (výrok II.) a rozhodl o odměně a náhradě hotových výdajů soudem ustanoveného zástupce žalovaného (výrok III.).
Městský soud v Praze k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. (první výrok), změnil jej ve výroku II. tak, že výše nákladů řízení činí 100 045,21 Kč (druhý výrok), změnil výši odměny a náhrady hotových výdajů ustanoveného zástupce (třetí výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (čtvrtý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání (výslovně pouze proti prvnímu, druhému a čtvrtému výroku), v němž co do důvodu uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a co do přípustnosti má za to, že v projednávané věci jde „o otázku hmotného práva, která nebyla doposud v rozhodovací praxi vyřešena, tato právní otázka má být posouzena jinak“ a „o otázku procesního práva, konkrétně postup odvolacího soudu v rozporu se zásadou uvedenou v ust. 205a) OSŘ - nepřípustné novum v odvolacím řízení“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vzhledem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013, která jsou veřejnosti dostupná, stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách).
Dovolatel zpochybňuje závěr odvolacího soudu, podle kterého se v projednávané věci uplatní čtyřletá promlčecí doba podle úpravy obsažené v zákoně č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále též jen „obch. zák.“), neboť jde o smlouvu o úvěru, tedy o tzv. absolutní obchod. Dovolatel naopak zdůrazňuje, že jde o spotřebitelskou smlouvu, a proto se má podle jeho názoru uplatnit tříletá promlčecí doba podle ustanovení §100 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Vzhledem k datu podání žaloby má za to, že „velká část nároku je promlčena“. Jako předpoklad přípustnosti dovolání uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení otázky hmotného práva, která „nebyla doposud v rozhodovací praxi vyřešena“, přehlíží však, že Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. 7. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3337/2010, uveřejněném pod číslem 135/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uzavřel, že ustanovení občanského zákoníku o promlčení nelze považovat za ustanovení na ochranu spotřebitele ve smyslu §262 odst. 4 části první věty za středníkem obch. zák. a na vztah ze spotřebitelské smlouvy o úvěru je třeba aplikovat úpravu promlčení obsaženou v obchodním zákoníku, tedy čtyřletou promlčecí dobu podle §397 obch. zák. Odvolací soud na citovaný rozsudek správně odkázal a námitku promlčení posoudil v souladu s jeho závěry.
Uvádí-li dovolatel v této souvislosti co do předpokladů přípustnosti dovolání zároveň, že „tato právní otázka má být posouzena jinak“, nejde o vymezení předpokladu přípustnosti podle ustanovení §237 o. s. ř. Poslední ze čtyř zakotvených předpokladů přípustnosti dovolání, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, míří totiž pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, jak se zřejmě domnívá dovolatel, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím. I kdyby dovolatel uplatnil čtvrtý z předpokladů přípustnosti vymezených v ustanovení §237 o. s. ř., musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013). Tomuto požadavku dovolatel nedostál, neboť judikaturu dovolacího soudu, od níž by se měl odchýlit, neuvedl.
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, že věřitelka měla povinnost předmětné motorové vozidlo prodat. Odvolací soud toto tvrzení považoval pro posouzení věci za nerozhodné, s tím, že otázka vlastnictví vozidla či vypořádání vztahů z kupní smlouvy týkající se vozidla, uzavřené mezi žalovaným a třetí osobou, nemá se vztahem účastníků nic společného. Tato „otázka“ nebyla tedy pro rozhodnutí odvolacího soudu určující (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Dovolatel patrně přehlédl, že podle dikce ustanovení §237 o. s. ř. je společným předpokladem přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující.
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že v rozporu s ustanovením §205a o. s. ř. prováděl dokazování „k této věci“ (aktivní legitimaci žalobkyně), je tato výhrada irelevantní, protože podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tvrzení dovolatele o vadách řízení nezahrnuje žádnou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř.
Námitky, že „žalovaný je bez vlastní viny v situaci, kdy nemá předmětné vozidlo k dispozici a má hradit úvěr za jeho pořízení“, „okolnosti toho co se s vozidlem stalo a komu bylo uhrazeno případné pojistné a výtěžek z prodeje vozidla má podstatný vliv na žalovanou částku“ a že „žalovaný považuje za nevhodné vyjádření předsedkyně odvolacího senátu k jeho osobě v průběhu veřejného zasedání o odvolání“, nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání, neboť dovolatel neformuluje žádnou otázku hmotného ani procesního práva, ani neuvádí, který z předpokladů přípustnosti uvedených v ustanovení §237 o. s. ř. uplatňuje.
Dovolání výslovně směřuje i proti výrokům o nákladech řízení, aniž by žalovaný k této části rozhodnutí uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a nesprávnost rozhodnutí. K těmto výrokům chybí v dovolání jakákoli argumentace. Uvedené nedostatky nelze již odstranit, protože lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o takové vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v uvedeném rozsahu posoudit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 8. 2016
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu