ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.1551.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 1551/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce P. S. , podnikatele se sídlem ve Studnici, Řešetova Lhota 65, PSČ 547 01, identifikační číslo osoby 12938696, zastoupeného Mgr. Radkem Matoulkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 147/12, proti žalovanému M. M. , podnikateli se sídlem v Náchodě, Pod Vyhlídkou 283, PSČ 547 01, identifikační číslo osoby 18857400, zastoupenému JUDr. Vladimírem Špačkem, advokátem se sídlem v Náchodě, Tyršova 64, o zaplacení 309 639,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 38 Cm 151/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 2015, č. j. 1 Cmo 117/2015-561, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11 568 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce JUDr. Vladimíra Špačka.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem (v pořadí druhým ve věci) ze dne 5. 2. 2015, č. j. 38 Cm 151/2007-535, vyhověl žalobě co do částky 233 667,76 Kč s příslušenstvím (výrok I.), co do částky 22 850,64 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.), rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky (výrok III.) a o náhradě nákladů státu (výroky IV. a V.). Učinil tak poté, co byl k odvolání žalovaného usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 11. 2012, č. j. 1 Cmo 160/2012-352, zrušen výrok prvního rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 3. 2012, č. j. 38 Cm 151/2007-325, jímž soud prvního stupně vyhověl žalobě co do částky 256 518,40 Kč s příslušenstvím (výrok I.), co do částky 53 121,10 Kč žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III.-V.).
I v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně napadl žalovaný odvoláním.
V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé tak, že žalobu o zaplacení 233 667,76 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I.) a v nákladových výrocích jej změnil tak, že žádnému z účastníků neuložil povinnost nahradit náklady státu (výrok II.). Odvolací soud dále konstatoval, že v zamítavém výroku ve věci samé zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen (výrok III.), a rozhodl o povinnosti žalobce nahradit žalovanému náklady za řízení před soudy obou stupňů (výrok IV.).
V záhlaví uvedený rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost opírá o §237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci. Odvolací soud podle dovolatele zaměnil žalobou uplatněný nárok z ústně uzavřené smlouvy o dílo s vícepracemi, jež se vztahují k jiné, písemně uzavřené smlouvě o dílo, a tento překvapivý závěr podpořil judikaturou Nejvyššího soudu, která není přiléhavá. V řízení přitom bylo prokázáno, že shora uvedené práce nesouvisejí s písemně uzavřenou smlouvou o dílo, ale že je dovolatel provedl na základě jiné, ústně uzavřené smlouvy o dílo. Posouzení, zda je jeho nárok nárokem z ústní smlouvy o dílo, či z bezdůvodného obohacení, nebo zda neexistuje vůbec, považuje dovolatel za otázku zásadního právního významu.
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil se závěry odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání žalobce bylo odmítnuto pro nepřípustnost, případně zamítnuto.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §242 odst. 1 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden.
Uvedením údaje o tom, v jakém rozsahu dovolatel rozhodnutí odvolacího soudu napadá, je vymezena kvantitativní stránka přezkumné činnosti dovolacího soudu. Dovolatel v rámci svého dispozitivního oprávnění stanoví pro soud závazným způsobem meze, v jejichž rámci požaduje přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu, především tím, že označí jeden nebo některé z více výroků v rozhodnutí obsažených. Není-li proto v dovolání uvedeno, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, nebyl v takovém případě vymezen obsah přezkumné činnosti odvolacího soudu po kvantitativní stránce.
Podle §241b odst. 3 věty první o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích již dovodil, že dovolání, které nebylo v propadné (prekluzivní) lhůtě (jak ji vymezuje §240 o. s. ř.) podle ustanovení §241b odst. 3 o. s. ř. doplněno o údaj o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, bude dovolacím soudem odmítnuto (srov. například usnesení ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 29 Odo 108/2002 uveřejněné pod číslem 21/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud nemá důvod se od tohoto závěru odchýlit ani v projednávané věci. Z dovolání se podává, že dovolatel v něm nevymezil rozsah, ve kterém rozhodnutí odvolacího soudu napadá. Rozsah, v němž dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu, nebylo možné dovodit ani z dovolacího návrhu.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že obligatorní náležitostí dovolání je rovněž naplnění požadavku, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Pouhý odkaz na §237 o. s. ř. a jeho citace není postačující, a to již proto, že v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, jež je veřejnosti k dispozici in www.nsoud.cz ), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jiný výklad by vedl ke zjevně nesprávnému (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. např. usnesení ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2649/2013, ze dne 31. 10. 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, a ze dne 30. 1. 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014, která jsou veřejnosti dostupná, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách). Ani tomuto požadavku však dovolatel nedostál, neboť v souvislosti s tvrzenou přípustností dovolání pouze citoval §237 o. s. ř. a odkázal na §241a odst. 1 o. s. ř.
Dovolání tedy trpí vadou, neboť dovolatel v dovolání oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v §241a odst. 2 o. s. ř. neuvedl, v jakém rozsahu rozhodnutí odvolacího soudu napadá a v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §237 o. s. ř.).
Za situace, kdy zákonná dvouměsíční lhůta stanovená v §241b odst. 3 o. s. ř. k případnému doplnění dovolání dovolateli uplynula, staly se tímto marným uplynutím lhůty vady dovolání neodstranitelnými a dovolání trpí vadami, které brání dalšímu pokračování dovolacího řízení.
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 16. 8. 2016
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu