ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.1578.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 1578/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Marka Doležala ve věci žalobkyně Skanska a. s. , se sídlem v Praze 8, Karlín, Křižíkova 682/34a, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 26271303, zastoupené JUDr. Markem Bilejem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, PSČ 140 00, proti žalované obci Bublava , se sídlem v Bublavě 389, PSČ 358 01, identifikační číslo osoby 00259268, zastoupenému Mgr. Alenou Královou, advokátkou, se sídlem v Plzni, Šafaříkovy sady 2774/7, PSČ 301 00, o zaplacení částky 19 117 105,70 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu na zaplacení částky 57 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 20 C 306/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 10. 2015, č. j. 64 Co 95/2014-510, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 11. 2015, č. j. 64 Co 95/2014-515, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 81 554 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta.
Odůvodnění:
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Ustanovení §241a o. s. ř. určuje, že dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) [odstavec 2]. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 4).
Podle §242 odst. 3 věty první o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání.
Dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání především v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, a to otázky „vlastnictví ke zhotovované (resp. části zhotovené) věci (stavby), kterou zhotovitel realizoval na pozemku, který v době realizace výstavby nebyl ve vlastnictví objednatele, ale ve vlastnictví třetí osoby, přičemž následně byla za prvé smlouva o dílo (veřejná zakázka), na jejímž základě realizace stavby probíhala, soudem shledána jako neplatná, a za druhé v rámci jiného řízení bylo určeno, že pozemek, na němž se stavba realizovala, je ve vlastnictví osoby v neplatné smlouvě o dílo označené jako objednatel, tedy nikoli ve vlastnictví třetí osoby (soudem shledaný neplatný převod vlastnického práva k pozemku)“.
Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013 (jež je dostupné, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, na http://www.nsoud.cz ), že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, ze dne 12.8. 2014, sp. zn. 32 Cdo 777/2014, a ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 32 Cdo 4717/2015). Tak je tomu i v posuzovaném případě. Odvolací soud neřešil otázku vlastnického práva ke stavbě zřízené na základě neplatné smlouvy o dílo na pozemku, který v době realizace výstavby byl ve vlastnictví třetí osoby a až následně se stal vlastnictvím objednatele. Vycházel totiž ze správné úvahy, že byla-li smlouva, kterou dovolatelka převáděla vlastnické právo k pozemku na třetí osobu, neplatná, pak dovolatelka na jejím základě své vlastnické právo nepozbyla a byla tedy v době pořízení stavby vlastníkem pozemku, bez zřetele na to, že v té době byla jako vlastník pozemku v katastru nemovitostí zapsána třetí osoba a že až následně byla neplatnost smlouvy deklarována rozhodnutím soudu.
Především však dovolatelka zakládá přípustnost dovolání na řešení otázky, kdo – za okolností jí popsaných – nabývá vlastnictví ke stavbě, avšak stran této otázky nikterak nevymezuje dovolací důvod; v dovolání nelze nalézt argumentaci, jíž by byla jakkoliv zpochybňována správnost právního posouzení odvolacího soudu, podle něhož vlastníkem rozestavěné stavby aquaparku je žalobkyně a stavbou vodovodního řadu vzhledem ke stupni jeho rozestavěnosti nevznikla samostatná věc. Dovolatelka ostatně výslovně prohlašuje, že se za vlastníka těchto staveb nepovažuje. Vymezení důvodu dovolání ve smyslu §241a odst. 3 o. s. ř. je podle §241a odst. 2 o. s. ř. jednou z obligatorních náležitostí dovolání. Jestliže Nejvyšší soud může vzhledem k §242 odst. 3 větě první o. s. ř. přezkoumat rozhodnutí odvolacího soudu zásadně jen z důvodu vymezeného v dovolání, pak nedostatek vymezení důvodu dovolání má za následek, že dovolání není (ve vztahu k té právní otázce, správnost jejíhož řešení odvolacím soudem není zpochybněna) přípustné; přípustnost dovolání nemůže založit řešení takové otázky hmotného nebo procesního práva, jejíž správnost nelze v dovolacím řízení přezkoumat (srov. obdobně závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4610/2010).
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud dodává, že otázku, zda se §542 odst. 1 obch. zák. (podle něhož jestliže zhotovitel zhotovuje věc u objednatele, na jeho pozemku nebo na pozemku, který objednatel opatřil, objednatel nese nebezpečí škody na zhotovované věci a je jejím vlastníkem, jestliže smlouva nestanoví něco jiného) uplatní i v případech, kdy je smlouva o dílo neplatná, ve své rozhodovací praxi již vyřešil. Již v usnesení ze dne 24. 6. 2008, sp. zn. 32 Odo 917/2006, dovodil, že jenom v případě platnosti smlouvy o dílo lze aplikovat §542 odst. 1 a 2 obch. zák. V usnesení ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 29 Cdo 1587/2007, pak (s odkazem na důvody rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněných pod čísly 81/2004 a 51/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) posoudil argumentaci, podle níž by se „objednatel“ mohl stát vlastníkem „předmětu díla“ způsobem předvídaným tímto ustanovením i na základě neplatné smlouvy o dílo, jako zjevně bezdůvodnou. Je bez dalšího zřejmé, že odvolací soud se při řešení uvedené otázky od těchto judikatorních závěrů neodchýlil.
V plném souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu je též závěr odvolacího soudu, podle něhož §107 odst. 3 obč. zák. nelze v souzené věci použít. Nejvyšší soud vyložil např. v usnesení ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 33 Odo 791/2005, a v rozsudku ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2083/2013, že toto ustanovení míří pouze na případy synallagmatických závazků, v nichž na jedné straně stojí právo, které se promlčuje, a na druhé straně právo nepromlčitelné, tedy v zásadě na případy, v nichž oproti sobě stojí právo na vydání peněžitého plnění vůči vlastnickému právu. Není-li dovolacímu přezkumu otevřen závěr odvolacího soudu, podle něhož dovolatelka nenabyla rozestavěnou stavbu aquaparku do svého vlastnictví a nedostalo se jí tedy na základě neplatné smlouvy plnění, které by měla vracet, ustanovení §107 odst. 3 o. s. ř. se neuplatní již z toho důvodu, že není splněn předpoklad vzájemné povinnosti stran neplatné smlouvy vydat si plnění, která podle ní dostaly (nejde tu o synallagma). Co se týče stavby vodovodního řadu, která není samostatnou věcí (a je pak nutně součástí pozemku ve vlastnictví dovolatelky) a vydání tohoto plnění není dobře možné, musí být v intencích §458 odst. 1 obč. zák. namísto tohoto plnění poskytnuta peněžitá náhrada (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2000, sp. zn. 29 Cdo 697/99, a ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. 26 Odo 1790/2006), tedy peněžité plnění, které se promlčuje. Ustanovení §107 odst. 3 o. s. ř. se tu tedy neuplatní proto, že proti sobě stojí dvě promlčitelná práva na peněžitá plnění.
Odkaz dovolatelky na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1532/99, řešící odlišnou právní situaci, je nepřípadný, nehledě na to, že závěry tohoto rozhodnutí byly překonány rozsudkem velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 35 Odo 124/2003, uveřejněným pod číslem 81/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Druhý předpoklad přípustnosti dovolání dovolatelka shledává v řešení otázky souladu uplatnění námitky promlčení s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušeného k 1. 1. 2014 (dále jen „obč. zák.“), majíc za to, že odvolací soud se při něm odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, respektive že tato otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně.
Ze samotné skutečnosti, že soud prvního stupně námitku promlčení posoudil s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 126/1999 (správně jde o sp. zn. 33 Cdo 126/2009), jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy, zatímco odvolací soud tuto námitku s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 85/2010, vyhodnotil jako uplatněnou po právu, nelze dovozovat, že odkazovaná rozhodnutí dovolacího soudu jsou rozporná. Uvedená rozhodnutí odlišná řešení této otázky nepřinášejí; rozdíl v závěrech, které z nich soudy nižších stupňů dovodily, je zapříčiněn odlišností ve způsobu, jakým soudy pochopily v nich podaný výklad a jakým jej při řešení předmětné otázky v souzené věci využily. Nejvyšší soud přitom neshledal, že by se odvolací soud při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Soud prvního stupně, jehož názor dovolatelka prosazuje jako správný, posoudil uplatnění námitky promlčení žalovanou jako zneužití práva jednak na základě argumentu, že by žalobkyně získala nepřiměřenou hodnotu na úkor dovolatelky, jednak shledal nepřijatelným, aby z dané situace těžila žalobkyně, když obě strany nesou na tomto stavu svůj díl odpovědnosti. Odkazuje přitom především na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 126/2009, maje zřejmě na mysli (tak jak to vnímá též dovolatelka) závěr, podle něhož odepření právní ochrany dlužníka namítajícího promlčení práva má místo jen ve výjimečných případech, mimo jiné když je zřejmé, že výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak ve vztahu mezi účastníky, tak na postavení některého z nich navenek. Jde o z kontextu vytrženou část výkladu, jenž byl převzat z rozsudku ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, uveřejněného pod číslem 5/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 5/2002“), tj. z toho rozhodnutí, od něhož se měl podle mínění dovolatelky odvolací soud v souzené věci odchýlit.
V R 5/2002 se Nejvyšší soud vyjadřoval k předpokladům pro aplikaci §3 odst. 1 obč. zák. jednak v obecné poloze, jednak ve vztahu k uplatnění práva na úrok z prodlení, o něž šlo v tam souzené věci. Závěry vztažené konkrétně k námitce promlčení lze nalézt především v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněném pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 59/2004“). V něm Nejvyšší soud vychází z obecných závěrů R 5/2002, včetně té jejich části, kterou akcentuje dovolatelka, a ve vztahu k námitce promlčení je konkretizuje tak, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení. Za důvod k odepření výkonu práva tu Nejvyšší soud neshledal ani to, že žalovaný ujišťoval žalobce o zaplacení a žádal o posečkání s vymáháním dluhu, neboť dovodil, že žalobcům nic nebránilo uplatnit nároky u soudu.
Ze závěrů R 59/2004 pak vychází nejen odvolacím soudem zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 85/2010, nýbrž celá řada dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu, např. rozsudek velkého senátu ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 31 Odo 11/2006, uveřejněný pod číslem 76/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení ze dne 2. 12. 2010, sp. zn. 20 Cdo 436/2009, uveřejněné pod číslem 103/2011 tamtéž.
V rozsudku ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5079/2009, k jehož závěrům se přihlásil též např. v rozsudku ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 25 Cdo 2193/2014, a v usneseních ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2216/2014, a ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 30 Cdo 805/2016, Nejvyšší soud zdůraznil, že uplatnění námitky promlčení by mohlo být zcela výjimečně výkonem práva v rozporu s dobrými mravy pouze tehdy, jestliže by tato námitka byla pouze prostředkem umožňujícím značně poškodit účastníka právního vztahu; o jednání vykazujícím znaky přímého úmyslu poškodit druhého účastníka by ovšem nebylo možno uvažovat z okolností a důvodů, z nichž je vznik uplatněného nároku dovozován, nýbrž jen z konkrétních okolností, za nichž byla námitka promlčení tohoto nároku uplatněna. V rozsudku ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2908/2014, pak dovodil, že odepřít výkon práva spočívajícího ve vznesení námitky promlčení lze jen na základě skutečností, které nastaly nebo vznikly poté, co vzniklo právo, jehož prosazení se žalovaný vznesením námitky promlčení brání.
Jestliže tedy dovolatelka shodně se soudem prvního stupně dovozuje nemravnost uplatnění námitky promlčení ze skutečností, jež byly (podle dovoláním nezpochybněných závěrů soudů nižších stupňů) příčinou neplatnosti smlouvy o dílo, a tedy příčinou toho, že plněním na jejím základě došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení a ke vzniku práva na jeho vydání, argumentuje právě těmi skutečnostmi, které Nejvyšší soud v rozhodnutích sp. zn. 30 Cdo 5079/2009 a 29 Cdo 2908/2014 označil za právně nevýznamné pro tento účel. Nad rámec uvedeného lze poznamenat, že dovolatelka ve své argumentaci zcela opomíjí, že její tehdejší starosta, který sjednal neplatnou smlouvu, tak učinil jejím jménem, přičemž byl v postavení právě toho orgánu obce, který podle zákona zastupuje obec navenek. Její tvrzení, že žalobkyně o důvodech neplatnosti věděla či se na nich dokonce záměrně podílela, pak postrádají oporu ve zjištěném skutkovém stavu věci.
Intenzita dopadu promlčení práva do majetkové sféry účastníka řízení může mít v intencích citovaných judikatorních závěrů význam jen tehdy, je-li zároveň opodstatněn závěr, že účastník marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a že důvody, pro které své právo včas neuplatnil, jsou dány v natolik výjimečné intenzitě, že odůvodňují tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (speciálně k tomu srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. 32 Cdo 1383/2016).
Tento předpoklad v souzené věci naplněn nebyl. Žádná z okolností, jimiž dovolatelka argumentuje, nemá povahu překážky, která by jí bránila uplatnit právo u soudu v promlčecí době, či jiného důvodu, pro který by k promeškání promlčecí doby došlo bez jejího zavinění, natož pak aby šlo (v intencích citovaných judikatorních závěrů) o důvod kvalifikovaný.
Ani dovolatelkou namítaná skutečnost, že v předmětném soudním řízení dlouho nebylo postaveno najisto, zda je smlouva, na jejímž základě si účastníci plnili, neplatná, takovým důvodem není, již proto ne, že dovolatelka podle obsahu spisu od samotného počátku sporu, již v podání ze dne 23. 10. 2003, jímž dodatečně zdůvodňovala odpor proti vydanému platebnímu rozkazu podaný dne 26. 9. 2003, prosazovala posouzení smlouvy o dílo jako neplatné, a to právě na základě argumentu o absenci příslušných rozhodnutí obecního zastupitelstva. Vyčkávání s uplatněním práva na vydání bezdůvodného obohacení, až jak si s otázkou zpochybňované platnosti smlouvy poradí soudy v řízení o žalobě na plnění z této smlouvy, rozhodně není postupem, jenž by splňoval požadavky obvyklé procesní opatrnosti (srov. zásadu vigilantibus iura, tj. každý nechť si střeží svá práva). Dovolatelka přeci nemohla v otázce včasného uplatnění svých práv kalkulovat s tím, že svůj názor o neplatnosti smlouvy v řízení před soudem neprosadí. Na to, jak platnost smlouvy posoudí soudy v řízení o žalobě proti ní podané, ostatně nečekala, a z pohledu této skutečnosti se jeví být její dovolací argumentace nejen nepostačující, nýbrž též účelová, neboť nárok na vydání bezdůvodného obohacení uplatnila vzájemnou žalobou ještě předtím, než soud prvního stupně ve věci rozhodl svým v pořadí prvním rozsudkem (a rozhodoval jím tudíž i o této vzájemné žalobě).
Uplatní se tu obdobně ty závěry R 59/2004, podle nichž okolnost, že žalobci nejprve uplatnili své právo ve směnečném řízení, a teprve poté, co v něm neuspěli, žalovali nárok přímo z dohody o náhradě škody, neznamená, že by žalovaný jednal v rozporu s dobrými mravy tím, že se posléze bránil námitkou promlčení; na tom nic nemění ani případné přesvědčení žalobců, že po dobu směnečného řízení nemohli podat žalobu na plnění ohledně příčinného závazku.
Pro úplnost lze dodat, že dovolatelka se ve své argumentaci intenzitou důsledků promlčení (tj. že žalobkyni zůstává jak rozestavěná stavba aquaparku, tak peněžní prostředky, které na její zhotovení obdržela) nikterak nevymezila vůči závěru odvolacího soudu, že žalobkyně je vlastníkem dnes již zchátralé betonové stavby aquaparku na pozemku dovolatelky, bez možnosti dodávky vody a bez jakékoliv možnosti využití.
Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně též ve výrocích pod body III a V, jimiž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů, ve vztahu k nim však na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání a jeho důvodu zcela rezignovala. Tento nedostatek obligatorní náležitosti dovolání nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (§241b odst. 3 věta první o. s. ř.), již uplynula (§57 odst. 2 věta první a druhá o. s. ř.). Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení v příslušném rozsahu, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze v této části posoudit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 6. 10. 2016
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu