ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.1713.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 1713/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně ZEA+ spol. s r. o. , se sídlem v Jičíně, Husova 64, identifikační číslo osoby 25296451, zastoupené Mgr. Robertem Pavlů, advokátem se sídlem v Praze 1, V celnici 1031/4, proti žalované Hradecké oční sanatorium spol. s r. o. , se sídlem v Hradci Králové, Pražská třída 23/130, identifikační číslo osoby 62064681, zastoupené JUDr. Richardem Syslem, advokátem se sídlem v Praze 6, Buzulucká 678/6, o zaplacení částky 217 019,23 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 8 C 368/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 11. 2015, č. j. 47 Co 265/2015-164, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 11 471 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 15. 7. 2015, č. j. 8 C 368/2014-115, zamítl žalobu o zaplacení částky 217 019,23 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Krajský soud v Hradci Králové k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání (výslovně proti oběma výrokům), v němž co do přípustnosti odkazuje na ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a namítá, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná považuje dovolání za nepřípustné a navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítl, případně zamítl, a aby žalobkyni uložil nahradit žalované náklady dovolacího řízení.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Odvolací soud zjistil, že co do splatnosti úroku smlouva o úvěru jednak stanoví, že počínaje rokem 2001 jsou úroky splatné ročně vždy k poslednímu dni v roce, a to až do úplného zaplacení úvěru včetně příslušenství. Dále se dlužník zavázal splácet závazky vyplývající ze smlouvy o úvěru (jistinu, úroky a poplatky z prodlení) ve stanovených splátkách vždy nejpozději k 28. dni v měsíci, a to nejprve jistinu, poté úroky. Dovolatelka brojí proti závěru odvolacího soudu, podle něhož smlouva o úvěru sice upravuje dvojí splatnost úroků, ale z žádného ustanovení smlouvy nelze dovodit, že by si strany sjednaly přirůstání úroků k jistině. V této souvislosti odkazuje na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu, přičemž z obsahu dovolání se podává, že se Nejvyšší soud podle názoru dovolatelky od těchto rozhodnutí odchýlil. V rozsudku ze dne 12. 7. 2007, sp. zn. 26 Odo 928/2005 (na nějž odkázal rovněž odvolací soud a jenž je veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách), Nejvyšší soud uvedl, že jsou-li pojmy použité k jazykovému vyjádření obsahu písemné smlouvy natolik jednoznačné, že z nich nelze ani s přihlédnutím k tvrzené vůli účastníka smlouvy usuzovat na jiný obsah tohoto právního úkonu, nelze obsah smluvního ujednání vyložit v rozporu s jazykovým projevem. Obsah právního úkonu lze vykládat podle vůle toho, kdo ho učinil, jen za předpokladu, že tvrzená vůle není v rozporu s jazykovým projevem, učiněným v písemné formě. Výkladem podle §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), nelze již učiněný projev vůle doplňovat, měnit či dokonce nahrazovat. V rozsudcích ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 29 Odo 512/2002, ze dne 17. 9. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3092/2011, a ze dne 31. 3. 2015, sen. zn. 29 ICdo 6/2011, Nejvyšší soud vycházel z toho, že ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. a §266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, formulují výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby případné pochybnosti o obsahu právního úkonu odstranil výkladem.
Dovolatelkou tvrzený předpoklad přípustnosti dovolání tak není dán, neboť odvolací soud se od citované judikatury dovolacího soudu neodchýlil, jestliže považoval za jednoznačné, že si strany neujednaly přirůstání úroků k jistině, a proto neshledal potřebu aplikovat zákonná ustanovení o výkladu právních úkonů.
Dovolatelka ke své obsáhlé argumentaci v poznámkách pod čarou zmiňuje (většinou pouze odkazem na spisovou značku daného rozhodnutí) dalších více než dvacet rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu, aniž by však formulovala jakoukoli otázku hmotného nebo procesního práva. Předpokládá se, že dovolací soud bude při posouzení přípustnosti dovolání reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132). Jestliže taková právní otázka není v dovolání s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby zcela přezkoumával všechny závěry odvolacího soudu (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, či usnesení téhož soudu ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3215/2008). Přitom je nepochybné, že prostý odkaz na rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu bez vymezení konkrétní otázky, kterou měl odvolací soud posoudit nesprávně, výše uvedeným požadavkům nevyhovuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2180/2015). Pouhý nesouhlas dovolatelky s právním posouzením věci soudy nižších stupňů nemůže založit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání směřující proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolání v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení a dále proti té části jeho rozhodnutí, jíž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech mezi účastnicemi za řízení před soudem prvního stupně, není vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť jak výše nákladů řízení, k jejichž náhradě vůči žalované byla žalobkyně zavázána za řízení před soudem prvního stupně, tak výše nákladů, k jejichž náhradě vůči žalované byla žalobkyně zavázána před odvolacím soudem, nepřevyšují částku 50 000 Kč (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněné pod číslem 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3141/2013). Nejvyšší soud proto dovolání ve zbývajícím rozsahu podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost. I kdyby však dovolání nebylo v této části nepřípustné, bylo by odmítnuto pro vady pro nevymezení předpokladů přípustnosti dovolání.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 22. 9. 2016
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu