ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.1723.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 1723/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Hany Gajdziokové ve věci žalobce M. S. , zastoupeného Mgr. Michalem Miturou, advokátem, se sídlem v Ostravě, Místecká 329/258, PSČ 720 00, proti žalované Generali Pojišťovna a. s. , se sídlem v Praze 2, Bělehradská 132, identifikační číslo osoby 61859869, o zaplacení částky 150 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 196/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2015, č. j. 69 Co 395/2015-107, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Dovolání žalobce proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 7. 2015, č. j. 14 C 196/2014-73, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení, není přípustné.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších přepisů (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. závisí na vyřešení otázky, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. usnesení ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013, či usnesení ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4589/2015, která jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupná na http://www.nsoud.cz ). Má-li být dovolání přípustné proto, že právní otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, jaká rozdílná řešení dané právní otázky se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013, a ze dne 18. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2991/2015).
Od judikatury Nejvyššího soudu se měl odvolací soud odchýlit především svým postupem (tím, že po zopakování části důkazů dospěl oproti soudu prvního stupně k jiným skutkovým zjištěním a na jejich základě pak k jiným právním závěrům), při němž nebyla dodržena zásada dvojinstančnosti občanského soudního řízení. Dovolatel se tu omezil na výtku chybného (judikatuře neodpovídajícího) procesního postupu; žádnou otázku procesního práva, kterou odvolací soud řešil (jíž se v napadeném rozhodnutí zabýval), v té souvislosti nepředkládá. Námitka procesní vady, nezahrnující otázku výkladu normy procesního práva řešenou odvolacím soudem, předpokladům přípustnosti dovolání taxativně stanoveným v §237 o. s. ř. neodpovídá; takové námitky ostatně nejsou ani způsobilým dovolacím důvodem (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.) a §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. stanoví, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné. Takové námitky tudíž přípustnost dovolání založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. shodně např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 7. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1891/2014, ze dne 14. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2015/2014, a ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014).
Nad rámec uvedeného lze ostatně dodat, že judikatorní závěry, od nichž se měl odvolací soud podle mínění dovolatele odchýlit, odrážejí jinou právní úpravu odvolacího řízení než je ta, jíž bylo podrobeno odvolací řízení v souzené věci. V závěrech dovolatelem označených rozhodnutí Nejvyšší soud vycházel z občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005. Nejvyšší soud vysvětlil např. v rozsudcích ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3552/2009, a ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4165/2010, že s účinností novely občanského soudního řádu provedené ke dni 1. 4. 2005 zákonem č. 59/2005 Sb. se postavení odvolacího soudu coby soudu přezkumného zásadně změnilo a že důvody, pro které odvolací soud může rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit, jsou nyní na rozdíl od právní úpravy účinné do 31. 3. 2005 v zákoně (v §219a o. s. ř.) uvedeny taxativně, což znamená, že z jiných než uvedených důvodů odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit nesmí. Např. v usnesení ze dne 11. 3. 2015, sp. zn. 32 Cdo 806/2013 (ústavní stížnost pro němuž podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3156/2015), pak Nejvyšší soud zdůraznil, že možnost odvolacího soudu dospět vlastním dokazováním (zejména zopakováním důkazů provedených soudem prvního stupně) k jinému skutkovému stavu věci, než které učinil soud prvního stupně, vyplývá ze zcela jednoznačného ustanovení §213 odst. 2 o. s. ř. Např. v rozsudku ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4165/2010, též vysvětlil, že shledá-li odvolací soud právní posouzení soudu prvního stupně neúplným, popřípadě z jiného důvodu nesprávným, je nejen oprávněn, nýbrž i povinen věc sám právně (v potřebném rozsahu) posoudit. K tzv. dvojinstančnosti občanského soudního řízení se Nejvyšší soud výslovně vyjádřil již v rozsudku ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, v němž uzavřel, že dvojinstančnost není obecnou zásadou občanského soudního řízení a už vůbec ne ústavní zásadou vztahující se k občanskému soudnímu řízení; odvolací soud proto nemůže odmítnout provést za odvolacího řízení jakýkoliv důkaz potřebný ke zjištění skutkového stavu věci jen s poukazem na „zásadu dvojinstančnosti občanského soudního řízení“, jestliže mu ustanovení §213 odst. 2, 3 nebo 4 o. s. ř. ukládá povinnost takový důkaz provést, jestliže taková povinnost vyplývá z postupu podle §220 odst. 3 o. s. ř. nebo jestliže může zopakovat důkaz nebo doplnit dokazování o dosud neprovedený důkaz, i když mu zákon v tomto směru povinnost při dokazování neukládá. K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 251/2013.
Výtkou vady řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem je též argument, že odvolací soud se odchýlil od závěru přijatého Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 23 Cdo 369/2012, podle něhož je odvolací soud povinen ohledně skutečnosti, o níž má pochybnosti, zopakovat dokazování jako celek; v případě, že tak neučinil a přesto se od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně odchýlí, trpí odvolací řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Protože procesní pochybení odvolacího soudu má spočívat v tom, že nezopakoval důkaz účastnickou výpovědí dovolatele a jím předloženým znaleckým posudkem Ing. Y. B., lze k tomu dodat, že z výpovědi dovolatele soud prvního stupně neučinil (a vzhledem k jejímu obsahu ani dost dobře učinit nemohl) skutková zjištění stran mechanismu vzniku pojistné události ani stran obsahu pojistných podmínek, neboť těchto aspektů se jeho výpověď nedotkla. Uvedený znalecký posudek pak byl – oproti argumentaci dovolatele - zadán nikoliv též k mechanismu vzniku pojistné události, nýbrž toliko ke zjištění ceny oprav poškozeného domu dovolatele a pouze k této otázce se proto znalkyně v závěrech svého posudku vyjadřuje. Porušení těsnění na vývodu TUV z akumulační nádrže jako prvotní příčinu havárie zmiňuje bez bližšího zdůvodnění toliko v úvodní části posudku, obsahující popis posuzovaného stavu.
Která z právních otázek, na jejichž řešení spočívá napadené rozhodnutí, je podle mínění dovolatele Nejvyšším soudem rozhodována rozdílně, se z dovolání nepodává a není v něm označena ani judikatura, kterou dovolatel považuje za rozpornou. V tomto ohledu dovolatel požadavku na vymezení uplatněného předpokladu přípustnosti dovolání nedostál. Uvedený nedostatek obligatorní náležitosti dovolání nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (§241b odst. 3 věta první o. s. ř.), již uplynula (§57 odst. 2 věta první a druhá o. s. ř.). Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení v příslušném rozsahu, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze v této části posoudit přípustnost dovolání.
Dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu výslovně ve všech jeho výrocích, tedy i ve výrocích o nákladech řízení, ve vztahu k nim však na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání a jeho důvodu zcela rezignoval. Též v této části proto dovolání trpí vadami, pro něž nelze v řízení pokračovat.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že v rámci snahy o vymezení dovolacího důvodu dovolatel zpochybňuje právní závěry odvolacího soudu toliko prostřednictvím kritiky správnosti skutkových závěrů odvolacího soudu o příčinách pojistné události. Tím ovšem nezpochybňuje správnost právního posouzení (správnost volby příslušné právní normy a správnost její interpretace či aplikace), nýbrž správnost skutkových závěrů, na nichž odvolací soud pro něho nepříznivé právní posouzení založil (srov. k tomu již citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014). Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů však v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014, a ze dne 26. 1. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2736/2014).
Nejvyšší soud z uvedených důvodů, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 9. 2016
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu