ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.1753.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 1753/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně Krutský spol. s r. o. , se sídlem v Úvalech, Škvorecká 871, PSČ 250 82, identifikační číslo osoby 25653504, zastoupené JUDr. Janou Markovou, advokátkou se sídlem v Českém Brodu, náměstí Husovo 64, PSČ 282 01, proti žalovaným 1) Projekt-Real-Invest s. r. o. , se sídlem v Praze 4, Jaurisova 515/4, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 27134067, 2) J. A. D. , 3) Hottman´s s. r. o. , se sídlem v Praze 9, Staroújezdská 51, PSČ 190 16, identifikační číslo osoby 26153475, a 4) V. L. , všem zastoupeným Mgr. Alenou Raisovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Krhanická 988/7, PSČ 142 00, o zaplacení 1 808 036 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 20 C 79/2014, o dovolání žalovaných 1), 3) a 4) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2015, č. j. 21 Co 248/2015-144, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 1. 2016, č. j. 21 Co 248/2015-169, takto:
I. Dovolání žalovaných 1) a 3) se zamítá .
II. Dovolání žalovaného 4) se odmítá .
III. Žalobkyně a žalovaní 1), 3) a 4) nemají vzájemně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha – východ částečným rozsudkem pro uznání ze dne 17. 3. 2015, č. j. 20 C 79/2014-85, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 8. 2015, č. j. 20 C 79/2014-123, uložil žalovaným 1), 3) a 4) zaplatit žalobkyni částku 1 808 036 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II.).
Soud prvního stupně vydání rozsudku pro uznání odůvodnil tím, že dne 2. 5. 2014 vydal usnesení č. j. 20 C 79/2014-14, kterým žalované podle §114b zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), vyzval, aby se ve lhůtě třiceti dnů od doručení usnesení vyjádřili k žalobě. Usnesení bylo doručeno do vlastních rukou žalovaných 1) a 3) dne 17. 5. 2014, žalovaného 2) dne 8. 7. 2014 a žalovaného 4) dne 21. 5. 2014. Podáním ze dne 16. 6. 2014 doručeným soudu prvního stupně téhož dne žalovaní 1) a 3) požádali soud o prodloužení lhůty k vyjádření k žalobě. Soud tuto žádost usnesením ze dne 24. 10. 2014, č. j. 20 C 79/2014-78, zamítl. Podáním ze dne 8. 7. 2014 doručeným soudu prvního stupně téhož dne se žalovaní k žalobě vyjádřili, nárok žalobkyně neuznali, vylíčili rozhodující skutečnosti, na nichž staví svou obranu, a označili důkazy k prokázání svých tvrzení. Jelikož se žalovaní v soudem určené lhůtě k žalobě nevyjádřili, rozhodl soud prvního stupně s odkazem na §114b odst. 1 a 5 ve spojení s §153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání.
Rozsudkem ze dne 5. 11. 2015, č. j. 21 Co 248/2015-144, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 1. 2016, č. j. 21 Co 248/2015-169, Krajský soud v Praze k odvolání žalovaných 1), 3) a 4) rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. potvrdil (první výrok), ve výroku pod bodem II. jej změnil (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že okolnosti uváděné žalovanými 1) a 3) v žádosti ze dne 16. 6. 2014 nepředstavují vážný důvod, který by žalovaným bránil v tom, aby se ve lhůtě soudem prvního stupně určené vyjádřili k žalobě. Odvolací soud sice připustil, že soud prvního stupně měl možnost „fakticky akceptovat“ důvody uvedené v žádosti o prodloužení lhůty, avšak v daném případě tak neučinil, neboť „jednoznačně, i když s odstupem času“, vyjádřil své stanovisko, proč důvody pro prodloužení lhůty neshledává.
Žalovaný 4) o prodloužení lhůty k vyjádření k žalobě nepožádal. Namítal-li, že z důvodu jazykové bariéry nepochopil všechny souvislosti a zaměnil listiny ze dvou rozdílných řízení, odvolací soud tuto námitku neshledal důvodnou s tím, že již od 9. 6. 2014, tedy daleko před uplynutím soudem prvního stupně určené lhůty, byl žalovaný 4) právně zastoupen, a překážka jazykové bariéry tudíž pominula. Podle odvolacího soudu bylo na zástupkyni žalovaného 4), aby například nahlédnutím do spisu zjistila, jak to s doručením jednotlivých písemností bylo. Ani námitky žalovaného 4) tak odvolací soud neshledal důvodnými.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní 1), 3) a 4) dovolání (výslovně proti všem výrokům, podle obsahu dovolací argumentace však toliko proti výroku o věci samé), majíce za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp., které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny.
Jde o otázky, zda
1) Je naplněna fikce uznání žalobou uplatněného nároku, podá-li žalovaný ve lhůtě určené soudem k vyjádření k žalobě odůvodněnou žádost o prodloužení lhůty, které soud sice nevyhoví, avšak nevyhovující rozhodnutí vydá až poté, co mu již bylo vyjádření žalovaného k žalobě doručeno?
2) Je naplněna fikce uznání žalobou uplatněného nároku, jednal-li žalovaný z omluvitelných důvodů v nevědomém omylu?
Dovolatelé mají za to, že „institut žádosti o prodloužení lhůty může odvrátit následky jejího zmeškání jednak v případě, kdy je žádosti vyhověno, a rovněž v případě, kdy o žádosti rozhodnuto není, účastníkovi je poskytnut požadovaný časový prostor a nepříznivé následky jsou vyvozeny až při následné nečinnosti účastníka“. Takové „faktické vyhovění žádosti“ podle názoru dovolatelů znemožňuje následné (tj. učiněné až poté, co bylo vyjádření k žalobě doručeno soudu) úvahy soudu o tom, zda byla žádost důvodná či nikoliv. Žalovaní 1) a 3) sice v žádosti o prodloužení lhůty žádný časový prostor pro dodatečné vyjádření k žalobě neurčili a dobu prodloužení ponechali výslovně na úvaze soudu, v nejkratší možné době (podle svých možností) však kvalifikované vyjádření k žalobě učinili, přičemž vycházeli z toho, že jejich žádosti bylo alespoň fakticky vyhověno. Považoval-li odvolací soud i přes tuto skutečnost podmínky pro vydání rozsudku pro uznání ve vztahu k žalovaným 1) a 3) za naplněné, odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyjádřené např. v jeho rozhodnutích ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. 26 Cdo 97/2006, a ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1871/2011, které jsou veřejnosti dostupné, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách.
Žalovaný 4) je ve vztahu k žalobkyni v postavení žalovaného ve dvou paralelně řešených věcech (týkajících se téhož smluvního vztahu), ve kterých mu soudy (Okresní soud Praha-východ ve věci sp. zn. 20 C 79/2014 a Krajský soud v Praze ve věci sp. zn. 48 Cm 53/2013) postupně doručovaly písemnosti. Žalovaný 4) se omylem domníval, že výzva vydaná soudem prvního stupně podle §114b o. s. ř. mu byla doručena později než písemnosti doručované Krajským soudem v Praze, a že tedy vyjádření k žalobě učinil včas. O svém omylu se žalovaný 4) dozvěděl až z rozsudku pro uznání. Žalovaný 4) se neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, podle kterého bylo na jeho zástupkyni, aby nahlédnutím do spisu zjistila, jak to s doručením jednotlivých písemností bylo. K takovému postupu totiž nebyl žádný důvod. Dovolávaje se principu rovnosti zbraní a odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2005, sp. zn. II. ÚS 186/05, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2570/2007, má žalovaný 4) za to, že jeho omyl zřejmě způsobily též okolnosti mající původ v jazykové bariéře. Žalovaný 4) v rozhodné době navíc řešil „nejen reakci na žaloby v obou soudních řízeních, ale paralelně i odvolání proti rozhodnutí o neprodloužení trvalého pobytu, které by pro něj znamenalo nejen nutnost opětovně vycestovat z území ČR, ale i opustit rodinu, tj. manželku, nacházející se toho času v krátce trvajícím rizikovém těhotenství a jejich dvě dcery“. Podle názoru žalovaného 4) mu uvedené překážky objektivně zabránily vyjádřit se k žalobě v soudem určené lhůtě. Dospěl-li odvolací soud k závěru o splnění podmínek pro vydání rozsudku pro uznání proti žalovanému 4), aniž se pečlivě zabýval shora uvedenými okolnostmi, odchýlil se podle názoru žalovaného 4) od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, konkrétně od závěrů rozsudku ze dne 13. 12. 2013, sp. zn. 21 Cdo 628/2013, uveřejněného pod číslem 51/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 51/2014“).
Dovolatelé navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, popř. aby též zrušil rozsudek pro uznání soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnými osobami při splnění podmínek povinného zastoupení (§241 odst. 1, odst. 4 o. s. ř.), se zabýval nejdříve otázkou přípustnosti dovolání.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
1. K dovolání žalovaného 4):
Otázku, zda žalovanému 4) bránil ve včasném vyjádření ve věci vážný důvod ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř., odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu vyjádřenou zejména ve shora citovaném R 51/2014. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého za vážný důvod lze ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř. považovat jednak překážku (událost), která žalovanému objektivně (nezávisle na jeho vůli) zabrání písemně se vyjádřit ve věci ve stanovené lhůtě, popřípadě která zabránila žalovanému, aby soudu byť jen sdělil, že u něj takový vážný důvod nastal, jednak okolnost žalovaným případně způsobenou nebo jinak zaviněnou, jestliže ji lze považovat - zejména za přihlédnutí ke všem okolnostem případu a k poměrům žalovaného - za ospravedlňující jeho nečinnost.
Žalovaným 4) tvrzené okolnosti, pro něž se včas ve věci nevyjádřil, nemohou ospravedlnit jeho nečinnost. Jazyková bariéra, existence více soudních řízení ani hrozba vycestování z České republiky mu totiž nebránily v tom, aby podáním vyjádření ve věci pověřil svou právní zástupkyni, což ostatně též provedl, domnívaje se, že tak činí včas. Jediný skutečný důvod, pro který nevyhověl výzvě soudu, tj. omyl spočívající v tom, že si špatně zaznamenal datum převzetí soudní písemnosti, je důsledkem nedostatku běžné opatrnosti, jejíž zachovávání lze u každé procesně způsobilé osoby důvodně očekávat. Dovolatelem tvrzené skutečnosti nejsou takové povahy, aby jej zbavily schopnosti takovou opatrnost zachovat, popř. aby tuto schopnost jakkoliv omezily.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalovaného 4) je nepřípustné. Nejvyšší soud jej proto podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
2. K dovolání žalovaných 1) a 3):
Dovolání je podle §237 o. s. ř. přípustné pro řešení dovolateli otevřené otázky, zda lze fakticky vyhovět návrhu na prodloužení soudcovské lhůty určené k podání vyjádření podle §114b odst. 1 o. s. ř., neboť tato otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně.
Dovolání není důvodné.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně připustil možnost faktického vyhovění návrhu na prodloužení soudcovské lhůty určené k podání vyjádření podle §114b odst. 1 o. s. ř. tím, že soud o tomto návrhu sice nerozhodne, avšak poskytne účastníkovi jím požadovaný časový prostor a nepříznivé následky spojené se zmeškáním lhůty vyvodí teprve tehdy, kdy účastník i v jím navržené prodloužené lhůtě zůstane nečinný (srov. dovolateli shora citovaná rozhodnutí sp. zn. 26 Cdo 97/2006 a sp. zn. 32 Cdo 1871/2011).
V později vydaném rozsudku ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 5405/2014, však Nejvyšší soud tento názor překonal, když v něm formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého v důsledku podání žádosti o prodloužení lhůty určené žalovanému k podání písemného vyjádření ve věci podle §114b odst. 2 o. s. ř. nenastane fikce uznání nároku podle §114b odst. 5 o. s. ř., jen jestliže důvod žádosti představuje vážný důvod, který žalovanému brání v podání písemného vyjádření ve věci. Nepožádal-li žalovaný o prodloužení lhůty z vážného důvodu, dojde k prodloužení lhůty určené podle §114b odst. 2 o. s. ř., jestliže soud své usnesení o prodloužení lhůty vydal a žalovanému doručil ještě před uplynutím (původní) lhůty k podání písemného vyjádření ve věci.
Nejvyšší soud v citovaném rozsudku dále konstatoval, že uvedený závěr nelze důvodně odmítat s poukazem na "faktické vyhovění žádosti na prodloužení soudcovské lhůty", k němuž dochází tehdy, jestliže soud sice o žádosti "nerozhodne, avšak poskytne účastníkovi jím požadovaný časový prostor a nepříznivé následky spojené se zmeškáním lhůty vyvodí teprve tehdy, když účastník i v jím navržené prodloužené lhůtě zůstane nečinný". Uvažovaný procesní postup totiž nemůže sloužit k obcházení smyslu (účelu) §114b odst. 5 o. s. ř., podle něhož nemůže nastat fikce uznání nároku uplatněného v žalobě jen a pouze tehdy, jestliže žalovaný včas (ještě před uplynutím určené lhůty) buď podal písemné vyjádření ve věci, nebo soudu sdělil, jaký vážný důvod mu v tom brání. Vzhledem k tomu, že účastník může požádat o prodloužení lhůty a soud může prodloužit lhůtu podle §55 věty druhé o. s. ř. nejen z vážného, ale z jakéhokoliv důvodu, mohl by žalovaný dosáhnout v rozporu s §114b odst. 5 o. s. ř. prolongaci lhůty k podání písemného vyjádření ve věci, aniž by tu byl (musel být) skutečně vážný důvod, který by mu bránil v podání písemného vyjádření ve věci již ve lhůtě uvedené v usnesení vydaném podle §114b odst. 1 o. s. ř. Kdyby tedy žalovaný neměl vážný důvod, který by mu bránil podat písemné vyjádření ve věci ve lhůtě určené v usnesení soudu prvního stupně, dosáhl by svým postupem (měl-li by být názor o „faktickém vyhovění žádosti na prodloužení soudcovské lhůty" správný) odklad ve splnění své procesní povinnosti písemně se vyjádřit ve věci, aniž by to mělo (zejména z pohledu §114b odst. 5 o. s. ř.) jakékoliv opodstatnění.
Tříčlenný senát číslo 32, kterému byla v souladu s rozvrhem práce Nejvyššího soudu věc přidělena k projednání a rozhodnutí, neshledal důvod pro její postoupení k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia, neboť jde o otázku procesního práva, u níž nedospěl jednomyslně k závěru, že má po právní stránce zásadní význam [srov. §20 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích)].
Při posouzení předmětné otázky se Nejvyšší soud jednoznačně přiklání k právnímu názoru vyjádřenému v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 5405/2014, neboť závěr vyslovený v rozhodnutích sp. zn. 26 Cdo 97/2006 a sp. zn. 32 Cdo 1871/2011 by ve svém důsledku mohl vést k obcházení smyslu (účelu) §114b odst. 5 o. s. ř., jak je shora blíže popsáno.
Závěr odvolacího soudu, podle kterého dovolatelům nebránil žádný vážný důvod v tom, aby se v (soudem prvního stupně) určené lhůtě ve věci písemně vyjádřili, dovolatelé dovolacímu přezkumu neotevírají, když ve vztahu k této otázce neuplatňují žádný dovolací důvod ani nijak nevymezují předpoklady přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud proto, vycházeje z tohoto závěru, shodně se soudem odvolacím shledává splnění předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání podle §153a odst. 3 ve spojení s §114b odst. 5 o. s. ř., neboť dovolatelé nepožádali o prodloužení lhůty z vážného důvodu a soud prvního stupně lhůtu neprodloužil před uplynutím (původní) lhůty k podání písemného vyjádření ve věci.
Jelikož se dovolatelům prostřednictvím vymezeného dovolacího důvodu nezdařilo zpochybnit správnost právního posouzení věci odvolacím soudem (§241a odst. 1 o. s. ř.) a takové vady řízení, k nimž se v dovolacím řízení přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají, Nejvyšší soud dovolání žalovaných 1) a 3) podle §243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 1) a 3) se opírá o §243c odst. 3 větu první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalovaných 1) a 3) bylo zamítnuto, a žalobkyni proto vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Jelikož žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly, rozhodl Nejvyšší soud tak, že žalobkyně a žalovaní 1) a 3) nemají vzájemně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 4) se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 9. 2016
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu