ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.1803.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 1803/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně NH Glass s. r. o. , se sídlem v Habrech, Sázavská 453, identifikační číslo osoby 27547582, zastoupené Mgr. Martinem Lebedou, advokátem se sídlem v Ledči nad Sazávou, Koželská 205, proti žalované P K I - Teplotechna Brno spol. s r. o. , se sídlem v Brně, Anenská 675/4, identifikační číslo osoby 46905308, zastoupené JUDr. Romanem Poláškem, advokátem se sídlem v Praze 2, Trojanova 2022/12, o zaplacení částky 1 324 951,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 3 C 82/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 12. 2015, č. j. 47 Co 293/2015-83, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 13 920 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozsudkem pro uznání ze dne 1. 9. 2015, č. j. 3 C 82/2015-42, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 1 324 951,10 Kč s příslušenstvím (výrok I.), přiznal ustanovené zástupkyni žalobkyně odměnu (výrok II.) a uložil žalované zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Havlíčkově Brodě částku 50 529,60 Kč na náhradu nákladů řízení (výrok III.) a soudní poplatek ve výši 66 248 Kč (výrok IV.).
Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a uložil žalované nahradit žalobkyni na účet České republiky - Okresního soudu v Havlíčkově Brodě náklady ustanovené zástupkyně v odvolacím řízení, jejichž výši stanoví samostatným rozhodnutím okresní soud (druhý výrok).
Usnesením ze dne 29. 1. 2016, č. j. 3 C 82/2015-96, Okresní soud v Havlíčkově Brodě určil, že advokátce JUDr. Ladislavě Lebedové se určuje za zastupování žalobkyně v odvolacím řízení odměna a náhrada výdajů v celkové výši 53 158 Kč (výrok I.) a že odměnu za zastupování a hotové výdaje určené ve výroku I. zaplatí Česká republika - Okresní soud v Havlíčkově Brodě (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, majíc za to, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení (…) právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně tyto otázky nebyly řešeny“. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil.
Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl a přiznal žalované náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2014, pod číslem 116, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nejsou naplněny v otázce „splnění podmínek řízení - osvobození žalobkyně od soudního poplatku“, neboť na této otázce, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od dovolatelkou uváděné rozhodovací praxe dovolacího soudu, napadené rozhodnutí nespočívá, tato otázka nebyla pro rozhodnutí odvolacího soudu určující. Pro úplnost lze uvést, že podle již ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ten účastník řízení, který není poplatníkem soudního poplatku, není účastníkem právního vztahu mezi státem a poplatníkem, nepřísluší mu proto jakkoliv brojit proti posouzení výše soudního poplatku za podaný návrh, resp. namítat, že stát neměl poplatníka osvobodit od soudního poplatku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3508/2013, uveřejněné pod číslem 95/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále usnesení ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 3041/2015, a usnesení ze dne 18. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2151/2014, jež jsou, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, veřejnosti dostupná na jeho webových stránkách).
Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka „absence poučení žalobkyně soudem prvního stupně a přípustnost žaloby na náhradu škody namísto uplatnění nároků z vadného plnění smlouvy o dílo“, kterou dovolatelka předkládá a tvrdí, že při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Rovněž otázka „vztahu nároků z vadného plnění a náhrady škody“, která podle dovolatelky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena, a námitka, že dovolací soud zatím nezaujal žádné stanovisko k ustanovení §2913 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nemohou založit přípustnost dovolání. Řešením těchto otázek se odvolací soud nezabýval, stran těchto otázek neučinil žádný závěr, který by mohl být přezkoumán v dovolacím řízení (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Dovolatelka pomíjí, že podle dikce ustanovení §237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující.
Vznáší-li dovolatelka otázku „rovného postavení účastníků řízení a práva na spravedlivý proces“ a namítá-li, že „rozhodnutí soudu prvního stupně o ustanovení zástupce pro řízení se odchýlilo od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, a uvádí-li dále, že soud prvního stupně se při posuzování otázky „splnění podmínek pro vydání kvalifikované výzvy, adresované žalované dle §114b o. s. ř.“ odchýlil od konkrétních rozhodnutí Nejvyššího soudu, přehlíží, že dovolání je podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu. Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí soudu prvního stupně nelze úspěšně napadnout dovoláním. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení §201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje. Vzhledem k tomu nelze k dovolací argumentaci týkající se rozhodnutí soudu prvního stupně přihlížet.
Dovolatelka dále zpochybňuje naplnění podmínek pro vydání kvalifikované výzvy podle ustanovení §114b o. s. ř. Odvolací soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že soud prvního stupně vyzval nejprve žalovanou prostou výzvou podle ustanovení §114a odst. 2 písm. a) o. s. ř., aby se vyjádřila k žalobě. Žalovaná na tuto výzvu nereagovala, a proto jí soud prvního stupně zaslal kvalifikovanou výzvu podle §114b odst. 1 o. s. ř. Žalovaná se přes poskytnutá poučení ve věci nevyjádřila. Žaloba obsahovala dostatečná tvrzení k pohledávce z náhrady škody způsobené vadným plněním žalované a z odpovědnosti žalované za vady díla. Důkazní situaci soud nehodnotil, neboť podle §114b odst. 5 o. s. ř. v případě nevyjádření se žalované k žalobě, má se za to, že nárok, který je proti ní žalobou uplatňován, uznává. Dovolatelka namítá, že odvolací soud se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 382/2004, uveřejněného pod číslem 65/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, když ve věci nebylo reálné mít za to, že bude rozhodnuta při prvním jednání. Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí uvedl, že povaha věci vyžaduje vydání usnesení podle §114b odst. 1 o. s. ř. tehdy, je-li zjišťování skutkového stavu věci s ohledem na předpokládané množství odlišných tvrzení účastníků a navrhovaných důkazů obtížné, a kdy bez znalosti stanoviska žalovaného nelze jednání připravit tak, aby při něm bylo zpravidla možné věc rozhodnout. Dovolatelkou tvrzený požadavek na reálnost rozhodnutí věci již při prvním jednání z citovaného rozsudku nevyplývá, odvolací soud se proto od tohoto rozhodnutí neodchýlil. Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, že „soud prvního stupně“ se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od „rozsudku“ Nejvyššího soudu (správně jde o usnesení) ze dne 16. 2. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1253/2005, neboť takový předpoklad přípustnosti dovolání ustanovení §237 o. s. ř. neobsahuje.
Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 968/2003, když k vydání výzvy podle §114b o. s. ř. neměl soud prvního stupně přistoupit, protože žalobkyně neodstranila vady žaloby spočívající podle dovolatelky v tom, že předložené důkazy neprokazovaly tvrzené skutečnosti, a proto měl soud žalobkyni vyzvat, aby předložila další důkazy. Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí uvedl, že k přípravě jednání - a v jejím rámci též k vydání usnesení podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. - soud přistoupí až tehdy, jsou-li splněny podmínky řízení a byly-li odstraněny případné vady v žalobě. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je sjednocena v názoru, že neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení (§43 odst. 2 o. s. ř.), jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2002, pod číslem 209, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3597/2007, usnesení téhož soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. 2 Cdon 245/96, uveřejněné v tomtéž časopise číslo 1, ročník 1998, pod číslem 4, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Odon 154/97, uveřejněné rovněž v časopise Soudní judikatura číslo 17, ročník 1998, pod číslem 119, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2036/2010). V usnesení ze dne 11. 5. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3180/2013, Nejvyšší soud dále dovodil, že pro vydání rozsudku pro uznání je nerozhodné, zda jsou žalobní tvrzení podložena důkazy, které by „dotvrzovaly skutek“. Odvolací soud se od dovolatelkou uváděného rozhodnutí neodchýlil, když uzavřel, že žaloba obsahovala dostatečná tvrzení k pohledávce z náhrady škody.
Namítá-li dovolatelka, že při vydání první výzvy nebyly dodrženy náležitosti podle §114b o. s. ř., a odkazuje-li na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2007, sp. zn. 32 Odo 1762/2006, přehlíží, že první výzvu soud vydal podle §114a odst. 2 písm. a) o. s. ř., náležitosti výzvy podle §114b o. s. ř. se proto na ni nevztahují a závěry citovaného rozhodnutí o náležitostech výzvy vydané podle §114b o. s. ř. na ni nedopadají.
Nejvyšší soud proto dovolání směřující proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolání směřující proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu výroku o nákladech ustanovené zástupkyně v odvolacím řízení trpí vadou, poněvadž dovolatelka v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení §237 o. s. ř.) a nesprávnost rozhodnutí. Tento nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v této části posoudit přípustnost dovolání. Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. pro vady.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 22. 9. 2016
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu