ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.1807.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 1807/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Intrum Justitia Czech, s.r.o., se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 27221971, zastoupené JUDr. Jaroslavem Beránkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Lazarská 1718/36, proti žalované A. P. , zastoupené Mgr. Kateřinou Rychterovou, advokátkou se sídlem v Mělníku, Kpt. Jaroše 317/24, o zaplacení 15 404,23 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 16 C 138/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2015, č. j. 26 Co 254/2015-100, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 16. 2. 2015, č. j. 16 C 138/2014-62, Okresní soud v Mělníku uložil žalované zaplatit žalobkyni 15 404,23 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.)
Žalovaná napadla rozsudek soudu prvního stupně odvoláním.
V záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil Krajský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Žalovaná uzavřela s Českou spořitelnou, a.s. dne 1. 6. 2009 smlouvu o kartovém úvěrovém účtu, na jejímž základě jí Česká spořitelna, a.s. poskytla úvěr. Protože žalovaná porušila úvěrové podmínky (byla v prodlení se splácením úvěru), byl úvěr ke dni 12. 9. 2013 prohlášen za splatný. Česká spořitelna, a.s. následně svou pohledávku za žalovanou platně postoupila na žalobkyni, o čemž byla žalovaná informována dopisy ze dne 1. 5. 2014 a 19. 5. 2014. Žalovaná v řízení neprokázala, že by svou pohledávku uhradila.
V záhlaví uvedený rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opírá o §237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Dovolatelka má za to, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval námitkou spornosti důkazů předložených žalobkyní, která k prokázání svých tvrzení o výši dluhu předložila pouze interní doklady svého právního předchůdce, ze kterých není možné výši dluhu věrohodně přezkoumat. V této souvislosti dovolatelka odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 1996, sp. zn. 3 Cdon 1031/96, a ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 33 Cdo 472/2007.
Podle dovolatelky jsou zjištění odvolacího soudu ohledně obsahu žalobkyní tvrzeného závazkového vztahu neúplná a nepřesná. Odvolací soud chybně převzal zjištění soudu prvního stupně, že mezi žalovanou a Českou spořitelnou, a. s. byla dne 1. 6. 2009 sjednána smlouva o úvěru podle §497 a násl. obchodního zákoníku, ačkoli se jednalo o smlouvu nepojmenovanou, uzavřenou podle §269 odst. 2 obchodního zákoníku. Dovolatelka rovněž namítá, že žalobkyně a její právní předchůdkyně jí zasílaly listiny na neexistující adresu, kterou jim nikdy neuvedla.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2014.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Námitka průkazu pravosti a správnosti listinných důkazů o výši dluhu z úvěrové smlouvy, které v řízení žalobkyně předložila, nebyla způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť směřuje do skutkových zjištění odvolacího soudu, která nelze podrobit dovolacímu přezkumu. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů totiž v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Dovolatelka v dovolání ani neuvedla žádné skutečnosti, pro které by bylo možno pochybovat o pravosti a správnosti soudem hodnocených listinných důkazů.
Námitky dovolatelky týkající se zasílání listin na neexistující adresu a posouzení smlouvy ze dne 1. 6. 2009 jako smlouvy inominátní postrádají vymezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. Požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je však obligatorní náležitostí dovolání, což Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje. Pouhý odkaz na §237 o. s. ř. a jeho citace není postačující, a to již proto, že v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, jež je veřejnosti k dispozici in www.nsoud.cz ), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jiný výklad by vedl ke zjevně nesprávnému (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. např. usnesení ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2649/2013, ze dne 31. 10. 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, a ze dne 30. 1. 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014, která jsou veřejnosti dostupná, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách).
Tomuto požadavku však dovolatelka nedostála, neboť v souvislosti s těmito námitkami neuvedla o přípustnosti dovolání ničeho. Uvedený nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 o. s. ř.), dovolatelce marně uplynula (srov. §57 odst. 2 větu první o. s. ř.). Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze v této části posoudit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i jeho rozhodnutí o nákladech řízení.
Dovolání v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení a dále proti té části jeho rozhodnutí, jíž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech mezi účastnicemi za řízení před soudem prvního stupně, není vzhledem k §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť jak výše nákladů řízení, k jejichž náhradě vůči žalobkyni byla žalovaná zavázána za řízení před soudem prvního stupně, tak výše nákladů, k jejichž náhradě vůči žalobkyni byla žalovaná zavázána před odvolacím soudem, nepřevyšují částku 50 000 Kč (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněné pod číslem 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3141/2013). Nejvyšší soud proto dovolání ve zbývajícím rozsahu podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost. I kdyby však dovolání nebylo v této části nepřípustné, bylo by odmítnuto pro vady pro nevymezení předpokladů přípustnosti dovolání.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 9. 2016
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu