ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.1964.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 1964/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně Fokus media, spol. s r. o. , se sídlem v Praze 5, Bašteckého 2546/8, identifikační číslo osoby 25141635, zastoupené Mgr. Milanem Vraspírem, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 620/29, proti žalované Deutsche Bank Aktiengesellschaft , se sídlem Taunusanlage 12, D-60325, Franfurkt nad Mohanem, Spolková republika Německo, registrační číslo HRB 30000, podnikající na území České republiky prostřednictvím Deutsche Bank Aktiengesellschaft Filiale Prag, organizační složky, se sídlem v Praze 1, Jungmannova 750/34, identifikační číslo osoby 60433566, zastoupené JUDr. Tomášem Jindrou, advokátem se sídlem v Praze 1, Rybná 678/9, o zaplacení částky 349 845,25 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 28 C 160/2009, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2015, č. j. 54 Co 318/2015-283, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
V záhlaví označeným usnesením Městský soud v Praze zrušil rozsudek ze dne 3. 4. 2014, č. j. 28 C 160/2009-179 (v pořadí druhý ve věci), kterým Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl žalobu o zaplacení částky 349 845,25 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I.) a žalobkyni uložil zaplatit žalované částku 133 100 Kč na náhradu nákladů řízení (výrok II.), a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, majíc za to, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil. S odkazem na ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) uvádí, že jde „o otázky, které dílem odvolací soud řešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a dílem v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly řešeny“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Vzhledem k datu vydání usnesení odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2014, pod číslem 116, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 4/2014“)].
Argument, podle kterého napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013, která jsou, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách, a již zmíněné R 4/2014). Těmto požadavkům dovolatelka nedostála, protože ač zastoupena advokátem nevymezila žádnou otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí a při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a neuvedla žádné rozhodnutí Nejvyššího soudu, od něhož se měl odvolací soud odchýlit.
K tomu, aby bylo možné uzavřít, že dovolání je přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srov. R 4/2014). Dovolatelka otázku, která nebyla dosud dovolacím soudem vyřešena, neformuluje a ta není zjistitelná ani z obsahu dovolání.
Dovolatelka tvrdí, že dosazení správné hodnoty N podle příslušných ustanovení escrow agreementu není otázkou matematickou, ale právní. Pokud odvolací soud nevysvětlil, jak interpretuje v tomto ohledu escrow agreement a omezil se jen na konstatování, že výklad žalované je chybný, je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí představuje vadu řízení, která sama o sobě způsobilým dovolacím důvodem není (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k její případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.) jen v případě přípustného dovolání, což v projednávané věci není naplněno. Tvrzení dovolatelky o vadě řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se odvolací soud namítaného procesního pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015). Na tomto závěru nemůže ničeho změnit odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1238/2013. Pouhý odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu bez vymezení konkrétní právní otázky, kterou měl odvolací soud posoudit nesprávně, nemůže založit přípustnost dovolání. Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že dovolatelkou uváděné rozhodnutí není v projednávané věci aplikovatelné, neboť vychází z odlišného procesního stavu.
Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud nezkoumal, do jaké míry je žalovaná odpovědná za nesprávně vyplacenou druhou splátku právnímu předchůdci žalobkyně, a neposoudil souvislost mezi případnou odpovědností žalované a žalobním nárokem žalobkyně, aniž by však formulovala jakoukoliv otázku procesního práva, nejsou ani tyto námitky případných vad řízení relevantní, jak již bylo výše uvedeno, protože podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Uvedené nedostatky nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, protože v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání proti usnesení odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. pro vady odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 10. 2016
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu