ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.1966.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 1966/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Marka Doležala ve věci žalobkyně Dům sociálních služeb Návojná, příspěvková organizace , se sídlem v Návojné 100, PSČ 763 32, identifikační číslo osoby 70850852, zastoupené JUDr. Petrem Haluzou, advokátem, se sídlem v Praze 9, Drahobejlova 1413/41, PSČ 190 00, proti žalované Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky , se sídlem v Praze – Vinohradech, Orlická 2020/4, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 41197518, o zaplacení částky 1 301 087,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 12 C 36/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2015, č. j. 58 Co 322/2015-482, ve znění opravného usnesení ze dne 7. 12. 2015, č. j. 58 Co 322/2015-498, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 16 698 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta.
Odůvodnění:
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení se podává z bodu 2, části první, článku II zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Podle §241a odst. 2 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v řešení otázky, kterou považuje za otázku hmotného práva v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou, zda „je možné pouze na základě diagnózy pojištěnce a dle obecného odkazu na tzv. standardy (tj. doporučený postup při poskytování zdravotních služeb) ve zdravotnické dokumentaci určit naplnění vyššího stupně časové náročnosti ošetřovatelské intervence u zdravotního výkonu s kódem 06613, zakládající právo na úhradu zdravotních služeb z prostředků veřejného zdravotního pojištění, pokud skutečnosti opodstatňující závěr o naplnění časové dispozice musí být ze záznamů zdravotnické dokumentace seznatelné“.
Pro případ, že odpověď na tuto otázku je kladná, má žalovaná dovolání za přípustné i pro řešení otázky procesního práva, při němž se měl odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od závěru přijatého ve stanovisku Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. 12. 1980, sp. zn. Cpj 161/79, totiž otázky, „zda je možné, aby soud sám na základě své volné úvahy vyhodnotil obsah zdravotnické dokumentace dostačujícím a na základě této své úvahy dospěl k závěru o naplnění vyššího stupně časové náročnosti ošetřovatelské intervence u zdravotního výkonu s kódem 06613, zakládající právo na úhradu zdravotních služeb z prostředků veřejného zdravotního pojištění“.
Nejvyšší soud dovolání přípustným neshledal.
Právní závěr o tom, že v jednotlivých posuzovaných případech byla naplněna tzv. časová dispozice, je v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu založen na skutkových závěrech o časové náročnosti sporných výkonů, vycházejících ze skutkových zjištění o zdravotním stavu příslušných pojištěnců dovolatelky, o povaze jejich konkrétních obtíží a o jejich závislosti na pomoci třetích osob. První z formulovaných otázek není podle obsahu otázkou právní, nýbrž otázkou skutkovou; dovolatelka tu nepředkládá otázku, který právní předpis je třeba použít a jak jej vyložit a aplikovat, nýbrž se (z hlediska věcného) domáhá posouzení, zda zprávy vyplývající z jí označených listin umožňují učinit skutkový závěr o časové náročnosti vykázaných zdravotních výkonů.
Jak dílčí skutková zjištění, tak i skutkové závěry z nich dovozené jsou součástí skutkového stavu věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2537/2011). Správnost skutkového stavu, jak byl zjištěn v řízení před soudy nižších stupňů, v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud dodává, že oproti předpokladu, na němž spočívá položená otázka, soudy nižších stupňů nevycházely pouze z diagnózy pojištěnců, nýbrž též z dalšího obsahu jejich zdravotní dokumentace, zejména ze základních údajů o pacientovi a z tabulek Barteldův index, Neuromentální index a Posouzení péče o vlastní osobu a soběstačnost.
Otázku, zda jsou skutkové závěry, k nimž dospěly soudy nižších stupňů, takové povahy, že je nebylo možno korektně učinit jinak než prostřednictvím znaleckého posudku, odvolací soud neřešil, jeho rozhodnutí tudíž na jejím řešení nespočívá. Dovolatelka sama ostatně tuto otázku v řízení před soudy nižších stupňů neotevřela a s argumentem, že v souzené věci jde o skutečnosti, k jejichž posouzení je třeba odborných znalostí, přichází poprvé až v dovolání. Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí.
Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně též ve výroku, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů, ve vztahu k tomuto výroku však na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání a jeho důvodu zcela rezignovala. Tento nedostatek obligatorní náležitosti dovolání nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (§241b odst. 3 věta první o. s. ř.), již uplynula (§57 odst. 2 věta první a druhá o. s. ř.). Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení v příslušném rozsahu, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze v této části posoudit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 25. 10. 2016
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu