ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.2032.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 2032/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně A B U S C R s.r.o., se sídlem v Praze 6, Pod Marjánkou 1674/39, PSČ 169 00, identifikační číslo osoby 63216442, zastoupené JUDr. Davidem Černeckým, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo náměstí 225, proti žalované Oblastní nemocnici Kladno, a.s., nemocnici Středočeského kraje, se sídlem v Kladně, Vančurova 1548, PSČ 272 59, identifikační číslo osoby 27256537, zastoupené Mgr. Alešem Buriánkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 709/33, o zaplacení 315 930,23 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 205 C 8/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2015, č. j. 21 Co 385/2015-274, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11 955 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce JUDr. Davida Černeckého.
Odůvodnění:
Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení žalované částky představující neuhrazený smluvní úrok z prodlení a smluvní pokutu, na něž jí měl vzniknout nárok v důsledku prodlení žalované s hrazením kupní ceny kancelářských potřeb, které jí žalobkyně dodávala na základě postupně uzavíraných kupních smluv.
Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 19. 6. 2015, č. j. 205 C 8/2013-196, žalobě co do částky 311 678,93 Kč vyhověl (výrok I.), co do částky 4 251,30 Kč žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Rozsudek soudu prvního stupně napadla žalovaná odvoláním, jež směřovala proti výrokům I. a III. tohoto rozsudku.
V záhlaví uvedeným rozsudkem Krajský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud částečně zopakoval dokazování a ve zbytku vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil. Ztotožnil se rovněž s právními závěry soudu prvního stupně, podle nichž žalobkyně jako dodavatelka a žalovaná jako odběratelka uzavíraly v rámci své podnikatelské činnosti písemně kupní smlouvy podle §409 odst. 1 a 2 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“).
Odvolací soud nepřisvědčil námitce žalované, že k uzavření předmětných kupních smluv mezi účastníky došlo nikoli v okamžiku předání a převzetí zboží, jak uvedl soud prvního stupně, ale okamžikem potvrzení objednávky pracovníky obchodního oddělení žalobkyně. Z výpovědí svědků podle odvolacího soudu jednoznačně vyplývá, že zaměstnanci žalobkyně komunikovali telefonicky nebo e-mailem se zaměstnanci žalované, přijímali jejich objednávky, připravovali kupní smlouvy a faktury a seznamovali je s okolnostmi dodání zboží. K uzavření kupní smlouvy však podle odvolacího soudu nedošlo zasláním nebo sdělením objednávky a její následnou akceptací, neboť komunikaci zaměstnanců účastnic nelze vyložit jinak, než jako rámcové sdělování požadavků pro další postup žalobkyně tak, aby byla schopna zvážit, zda má požadované zboží k dispozici a může je vůbec dodat. K uzavření kupní smlouvy tedy podle odvolacího soudu došlo až okamžikem jejího podpisu za současného dodání zboží žalované.
Hodnocení jednání zaměstnanců žalované při podpisu kupních smluv podle §15 obch. zák., které učinil soud prvního stupně, považoval odvolací soud rovněž za správné. Zaměstnanci žalované podepisovali kupní smlouvy v její provozovně vždy při převzetí zboží, žalovaná je proto jejich jednáním zavázána. Navíc se jednalo o dodávku zboží na sklad a uzavírání kupních smluv lze proto podle odvolacího soudu považovat za činnost obvyklou a související s pracovním zařazením zaměstnanců žalované, kteří předmětné smlouvy podepisovali a zboží přebírali s jejím vědomím. Žalovaná jejich oprávnění po řadu let nijak nezpochybnila a kupní cenu žalobkyni průběžně hradila. Tito zaměstnanci žalované sami nikdy neupozornili, že by k tomuto jednání nebyli oprávněni, a ani jiní pracovníci nebo statutární zástupci žalované postup zaměstnanců žalované vůči žalobkyni nikdy nezpochybnili, přestože o něm věděli.
Obsahem smluvního vztahu mezi účastnicemi byla povinnost žalobkyně dodat žalované objednané zboží popsané v kupní smlouvě a po zaplacení kupní ceny převést vlastnické právo k němu na žalovanou. Žalovaná se zavázala zaplatit kupní cenu v termínu, jenž byl stanoven na faktuře. Pro případ prodlení žalované s úhradou kupní ceny si účastnice podle §544 odst. 1 a 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) sjednaly smluvní pokutu ve výši 0,1 %, resp. po zvýšení 0,2 % denně z dlužné částky, a podle §369 odst. 1 obch. zák. rovněž smluvní úrok z prodlení ve výši 0,2 % denně z dlužné částky. Žalovaná se skutečně dostala do prodlení s hrazením jednotlivých kupních cen, a proto jí vznikla povinnost zaplatit žalobkyni uvedené sankce.
Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně i v tom, že výše smluvní pokuty není vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu nepřiměřená, neboť její výše je dána délkou prodlení žalované. Požadavek žalobkyně na úhradu smluvených sankcí podle odvolacího soudu není v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku.
V záhlaví uvedený rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v celém rozsahu dovoláním, jehož přípustnost opírá o §237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), majíc za to, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že jeho závěr o okamžiku uzavření jednotlivých kupních smluv a oprávnění zaměstnanců dovolatelky zastupovat ji, nemá oporu v právní úpravě, ustálené judikatuře dovolacího soudu ani v provedených důkazech.
Dovolatelka namítla, že odvolací soud pochybil při výkladu §15 obch. zák. Její zaměstnanci na pozici skladníka nebyli oprávněni za ni uzavírat žádné smlouvy, tedy ani smlouvy na dodávku zboží. Opačný výklad, jejž zaujal odvolací soud, považuje dovolatelka za nepřiměřeně extenzivní. Úloha těchto zaměstnanců spočívala výhradně v potvrzení převzetí dodávaného zboží a v kontrole souladu dodacího listu se skutečně dodaným zbožím, nikoli v oprávnění uzavírat smlouvy, s čímž byla žalobkyně od počátku vzájemné obchodní spolupráce obeznámena. Zmiňovaní zaměstnanci podle dovolatelky nikdy neměli ani neprojevili vůli uzavírat či jakkoli modifikovat smlouvy uzavírané mezi účastnicemi. Odvolací soud však povahu projevu vůle těchto zaměstnanců při podpisu předmětných listin podle §266 obch. zák. nezkoumal, ani neodstranil pochybnosti o obsahu kupních smluv, o němž panovaly mezi účastnicemi neshody, čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené např. v jeho rozhodnutích ze dne 24. 8. 2006, sp. zn. 32 Odo 860/2005, či ze dne 19. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 17/2012.
Odvolací soud podle dovolatelky pochybil rovněž tím, že vadně určil okamžik uzavření kupních smluv. Jeho závěry jsou v rozporu se skutkovými zjištěními, zejména s tvrzeními svědků, se kterými se odvolací soud ani soud prvního stupně v rámci hodnocení důkazů nevypořádaly. Podle dovolatelky se odvolací soud dostatečně nezabýval všemi okolnostmi uzavírání těchto smluv a zavedenou obchodní praxí účastnic. Právě z výpovědí svědků – zaměstnanců účastnic je přitom podle dovolatelky možné dovodit, že kupní smlouvy byly mezi účastnicemi uzavírány akceptací objednávky dovolatelky odpovědnými zaměstnanci žalobkyně, tedy konkludentně podle §275 odst. 4 obch. zák. V této souvislosti dovolatelka odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2007, sp. zn. 32 Odo 701/2006. Na listiny označené jako „kupní smlouva – objednávka“, které zaměstnanci dovolatelky pracující na pozici skladníka podepisovali, lze podle dovolatelky vzhledem k zavedené obchodní praxi účastnic nahlížet nanejvýš jako na návrh změny již uzavřené smlouvy.
Dovolatelka soudu prvního stupně i odvolacímu soudu vytýká, že postupovaly v rozporu s §126 odst. 4 a §131 o. s. ř., neboť při hodnocení skutkových zjištění týkajících se způsobu uzavírání kupních smluv mezi účastnicemi pominuly skutková zjištění, jež vyplynula ze svědeckých výpovědí zaměstnanců účastnic.
Dovolatelka zopakovala námitku, že žalobkyně při uplatňování svých žalobních nároků postupovala v rozporu s pravidly poctivého obchodního styku, neboť je uplatnila po více než čtyřech letech – těsně před uplynutím promlčecí doby. Výše smluvní pokuty (přesahující výši jistiny) a výše smluvního úroku z prodlení jsou podle dovolatelky nepřiměřené a v rozporu s dobrými mravy. Soud prvního stupně ani odvolací soud se s touto námitkou dovolatelky náležitě nevypořádaly. Při posuzování výše smluvní pokuty se odvolací soud omezil pouze na hodnocení její nominální hodnoty, aniž bral zřetel na „další důležité hodnotící aspekty“, čímž se odchýlil od konstantní judikatury dovolacího soudu, např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 231/2010.
Dovolatelka zopakovala rovněž námitku, že na listinách nazvaných „kupní smlouva – objednávka“ se v mnoha případech podpisy osob označených jako zástupci žalobkyně neshodují se jmény těchto osob. Tak je tomu podle dovolatelky např. u paní Ch., jejímž oprávněním jednat za žalobkyni se soudy vůbec nezabývaly, nebyla slyšena jako svědkyně a žalobkyně nedoložila její smlouvu ani jiným způsobem neprokázala, k jaké činnosti byla pověřena a že k takové činnosti náleží i podepisování smluv.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla jeho zamítnutí.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Námitky, jimiž dovolatelka napadá správnost skutkových zjištění odvolacího soudu ohledně způsobu uzavírání kupních smluv a pravosti podpisů na kupních smlouvách, nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť nenaplňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů totiž v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, jež jsou – stejně jako všechna jeho citovaná rozhodnutí – veřejnosti dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemohla založit ani otázka výkladu a aplikace §275 odst. 4 obch. zák., neboť tuto otázku odvolací soud neřešil a na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil. Dovolatelka stran této otázky pomíjí, že podle dikce §237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující. Již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, Nejvyšší soud zdůraznil, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. neotvírají ani otázky výkladu a aplikace §15 obch. zák., ani otázka tvrzeného rozporu doby podání žaloby s pravidly poctivého obchodního styku. Spatřuje-li dovolatelka předpoklad přípustnosti dovolání ohledně těchto otázek v tom, že odvolací soud se při jejich řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pak neodkázala na žádné rozhodnutí dovolacího soudu, od něhož se měl odvolací soud odchýlit. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Tvrzení, podle kterého napadené rozhodnutí řeší otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či jeho usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013).
Otázku výkladu projevu vůle účastnic kupních smluv odvolací soud ve smyslu vymezeném dovolatelkou neřešil a řešit ani nemohl, neboť jednatelské oprávnění podle §15 obch. zák. je založeno na jiných předpokladech, než na projevu vůle jednající osoby. Dovolání proto není přípustné ani pro řešení této otázky, neboť nejde o otázku, na níž rozhodnutí odvolacího soudu závisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
Rovněž otázka nepřiměřenosti smluvní pokuty nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při jejím řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. K námitce dovolatelky, že výše smluvní pokuty převyšuje kupní cenu zboží, odvolací soud správně zdůraznil, že výše smluvní pokuty je dána délkou prodlení žalované. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně vyložil, že z pohledu přiměřenosti výše smluvní pokuty je namístě hodnotit jinak smluvní pokutu sjednanou ve formě pevně stanovené částky a smluvní pokutu sjednanou formou určité sazby za stanovenou časovou jednotku. Pevně stanovenou smluvní pokutu by bylo možno (při současném zohlednění všech okolností) považovat za nepřiměřenou s ohledem na poměr mezi hodnotou pohledávky a výší smluvní pokuty, kterou by v takovém případě byl dlužník povinen zaplatit i třeba jen za několik dnů prodlení. Toto měřítko však nelze použít, dosáhne-li smluvní pokuta určité výše v důsledku dlouhodobého prodlení dlužníka. V tom případě je totiž výše smluvní pokuty závislá na době, po kterou dlužník své smluvní pokutou zajištěné povinnosti neplní. Čím delší je doba prodlení, tím vyšší je smluvní pokuta. Jinak řečeno, na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s ním spojeného navyšování smluvní pokuty o jinak přiměřenou „denní sazbu“. Opačný závěr je nepřijatelný, neboť by ve svých důsledcích zvýhodňoval dlužníka (čím déle by dlužník své povinnosti neplnil, tím více by byl zvýhodněn při posuzování případné nepřiměřenosti výše smluvní pokuty), a znamenal by zpochybnění funkcí, které má smluvní pokuta plnit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2007, sp. zn. 1299/2006, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Cdo 2926/2007). Vytýká-li navíc dovolatelka odvolacímu soudu, že nebral zřetel na „další důležité hodnotící aspekty“, pak tato její výtka zůstává pouze v obecné rovině, neboť dovolatelka konkrétně neuvádí, které další okolnosti odvolací soud podle ní pominul.
Nejvyšší soud proto dovolání v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i jeho rozhodnutí o nákladech řízení.
Směřovalo-li dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech mezi účastníky za řízení před soudem prvního stupně, dovolání v této části trpí vadou, neboť dovolatelka v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v §241a odst. 2 o. s. ř. neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §237 o. s. ř.) a nesprávnost rozhodnutí. K tomuto výroku (resp. ke všem výrokům) o nákladech řízení chybí v dovolání jakákoliv argumentace, natožpak vymezení příslušné právní otázky řešené odvolacím soudem. V tomto směru se tudíž nelze přípustností dovolání vůbec zabývat. Tento nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolatelce uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v popsané části dovolání posoudit jeho přípustnost a důvodnost. Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.
Dovolání v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, není vzhledem k §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přípustné, neboť výše nákladů řízení, k jejichž náhradě vůči žalobkyni byla žalovaná zavázána za řízení před odvolacím soudem, nepřevyšuje částku 50 000 Kč (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněné pod číslem 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3141/2013). Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost. I kdyby však dovolání nebylo v této části nepřípustné, bylo by odmítnuto pro vady pro nevymezení předpokladů přípustnosti dovolání.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 6. 9. 2016
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu