ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.2132.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 2132/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobců a) J. Š., b) R. S., obou zastoupených JUDr. Janem Součkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 139/57, proti žalovanému P. S. , podnikateli se sídlem v Neratovicích, Na Výsluní 1152, PSČ 277 11, identifikační číslo osoby 10234829, zastoupenému JUDr. Jindřichem Bellingem, advokátem se sídlem v Praze 3, Husitská 70/24, o zaplacení 250 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 21 C 379/2010, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2015, č. j. 25 Co 303/2015-192, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2015, č. j. 25 Co 303/2015-192, a rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 19. 1. 2015, č. j. 21 C 379/2010-162, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se podanou žalobou domáhali zaplacení žalované částky představující náhradu škody, která jim měla vzniknout snížením hodnoty jejich rodinného domu v důsledku vad díla provedeného žalovaným jako zhotovitelem na základě smlouvy o dílo uzavřené s žalobci jako objednateli dne 19. 6. 2007.
Rozsudkem ze dne 19. 1. 2015, č. j. 21 C 379/2010-162, soud prvního stupně žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Žalobci podali proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání.
Krajský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Žalobci jako objednatelé a žalovaný jako zhotovitel uzavřeli dne 19. 6. 2007 smlouvu o dílo podle obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák“), jejímž předmětem byly tesařské a pokrývačské práce na stavbě střechy rodinného domu žalobců. Účastníci se dohodli, že práce započnou v červenci 2007 a skončí v srpnu 2007; po ústní dohodě účastníků byl termín dokončení posunut na říjen – listopad 2007. Žalobci v únoru 2009 zaslali žalovanému dopis datovaný 28. 1. 2009, v němž uvedli, že od shora uvedené smlouvy odstupují pro její podstatné porušení žalovaným spočívající v nedodržení termínu dokončení díla.
Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že pokud žalobci odstoupili od smlouvy více než rok poté, co se podle jejich tvrzení dostal žalovaný s plněním do prodlení, nelze dospět k závěru, že bez zbytečného odkladu oznámili žalovanému, že považují jeho prodlení za podstatné porušení smluvní povinnosti podle §345 odst. 1 obch. zák. Žalobci podle odvolacího soudu netvrdili ani neprokázali, že stanovili žalovanému lhůtu pro dodatečné plnění podle §345 odst. 3 obch. zák. Žalobci však rovněž netvrdili ani neprokázali, že žalovanému poskytli dodatečnou přiměřenou lhůtu k dokončení díla podle §346 odst. 1 obch. zák., proto podle odvolacího soudu nemohli od smlouvy s žalovaným platně odstoupit a smlouva uzavřená mezi účastníky odstoupením žalobců nezanikla. K platnému odstoupení od smlouvy nemohlo dojít ani podle §550 obch. zák., neboť žalobci netvrdili, ani v řízení nebylo prokázáno, že by žalovanému vytkli konkrétní vady a stanovili mu lhůtu k jejich odstranění.
Odvolací soud rovněž konstatoval, že nedošlo k předání a převzetí díla. Činnost žalovaného na domě žalobce byla ukončena (přerušena) poté, co žalobci ze stavby vykázali pracovníka žalovaného s tím, že se již nemá vracet. Tím žalobci znemožnili dokončení a předání díla. Protože dílo nebylo převzato ani předáno a nedošlo ani k platnému odstoupení od smlouvy, závazkový vztah založený předmětnou smlouvou o dílo mezi účastníky dosud trvá.
Dále odvolací soud uvedl, že pokud se žalobci podanou žalobou domáhali náhrady škody spočívající v nedostatcích, jež vykazuje střecha jejich rodinného domu (krytina vibruje a hučí, konce oplechování jsou ostré, komíny křivé, ve žlabech jsou otvory, žlaby jsou krátké, svody nejsou svislé a jsou pouze zatmeleny, oplechování je bez přesahů, některé svody jsou zmáčknuty, okraje jsou bez vyztužení drážkami, přichycení svodů ke zdivu je vadné), jedná se o nedostatky, které jsou vadami díla. Žalobci mohli uplatnit práva z odpovědnosti za tyto vady (a požadovat jejich odstranění, slevu z ceny díla apod.), což však neučinili – k prokázání důvodnosti svých nároků z titulu odpovědnosti za vady neuvedli žádná tvrzení ani nenavrhli důkazy. Soud prvního stupně proto podle odvolacího soudu postupoval správně, jestliže nárok žalobců z titulu odpovědnosti za vady nezkoumal (žalobci ohledně něj neunesli břemeno tvrzení ani břemeno důkazní) a zabýval se jejich nárokem z titulu náhrady škody.
Žalobci spatřovali škodu ve znehodnocení domu, tedy v rozdílu mezi hodnotou domu s bezvadnou střechou a střechou, jak ji zhotovil žalovaný. Ze znaleckého posudku, jenž byl vypracován v řízení před soudem prvního stupně, podle odvolacího soudu vyplývá, že částka představující tento rozdíl, je tvořena náklady, které by bylo nutno vynaložit na odstranění vad, jež dle znalce střecha vykazuje. Odvolací soud proto konstatoval, že i tohoto nároku se žalobci mohli domoci uplatněním práv z odpovědnosti za vady (mohli požadovat buď bezplatné odstranění tvrzených vad anebo slevu z ceny díla, která by představovala náklady na opravu prokázaných vad), a nejedná se proto vzhledem k §440 odst. 2 obch. zák. o nárok na náhradu škody. Žaloba proto v tomto ohledu není důvodná.
Ohledně tvrzení žalobců, že v důsledku vadně provedené střechy jim vzniká škoda na fasádě, po které stéká dešťová voda a narušuje ji, odvolací soud uzavřel, že tento nárok sice je nárokem na náhradu škody (pokud by bylo prokázáno, že okapy i okapové svody jsou provedeny vadně, srážková voda z nich uniká na fasádu a tím dochází k jejímu poškozování, vznikala by v důsledku protiprávního úkonu – vadně provedených okapů škoda na věci žalobců, jež nebyla předmětem díla – fasádě domu), tvrzení žalobců k rozsahu škody vzniklé na fasádě však byla podle odvolacího soudu nedostatečná. Soud prvního stupně žalobce podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. správně poučil o nutnosti doplnit skutková tvrzení ohledně vzniku a rozsahu škody, ti však svá tvrzení nedoplnili a nenavrhli k nim důkazy. Ani ohledně tohoto nároku tedy žalobci neunesli břemeno tvrzení a břemeno důkazní, a proto nebylo žalobě vyhověno.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho prvního výroku napadli žalobci společným dovoláním, jehož přípustnost podle §237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) spatřují v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jako dovolací důvod uvedli nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Podle dovolatelů odvolací soud pochybil, pokud posoudil jejich žalobní nárok jako uplatnění práv z vad díla. Uplatnění práva z vad je možné až po předání a převzetí díla, ke kterému však nedošlo. Na základě předmětné smlouvy jim proto nemohl z vad díla vzniknout žádný nárok. V této souvislosti dovolatelé odkázali na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. 32 Odo 1250/2005. Odvolací soud měl žalobou uplatněný nárok posuzovat podle ustanovení o náhradě škody, a to na stavbě jako celku, neboť dovolatelé jej uplatnili jako nárok na náhradu škody na věci, kterou je celý jejich rodinný dům, i když předmětem díla byla jen část domu. Vadné provedení střechy má totiž negativní dopad i na zbývající části jejich domu. Pokud tak odvolací soud neučinil, postupoval v rozporu se závěry vyslovenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1849/2001.
Dovolatelé nesouhlasili ani se závěrem odvolacího soudu, že jejich odstoupení od smlouvy o dílo je neplatné. Dovolatelé měli jako spotřebitelé podle §642 občanského zákoníku právo odstoupit od smlouvy o dílo kdykoli i bez uvedení důvodu. Toto jejich právo nemohlo být omezeno ujednáním obsaženým ve smlouvě o dílo, neboť §262 odst. 1 obch. zák. takové omezení práv spotřebitele vylučuje. Za nesprávný považují dovolatelé rovněž závěr odvolacího soudu o tom, že objednatel má právo odstoupit od smlouvy jen ihned po marném uplynutí sjednaného termínu předání díla. V případě platného odstoupení od smlouvy o dílo by se podle dovolatelů pro posouzení jejich nároků uplatnila speciální právní úprava obsažená v §544 odst. 1 obch. zák. Dovolatelé by měli nárok na vrácení veškerého jimi dosud poskytnutého plnění a byli by povinni uhradit žalovanému částku, o níž se činností žalovaného zvýšila hodnota celého jejich rodinného domu (odvolatelé odkázali na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 23 Cdo 501/2012). Od výše škody podle znaleckého posudku by se však výše takového nároku nelišila – nároky by jen měly jiný právní základ.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhl jeho odmítnutí.
Vzhledem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Při řešení otázky vzniku práv z odpovědnosti za vady díla a otázky odstoupení od smlouvy o dílo se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dovolání je tedy přípustné podle §237 o. s. ř. a je i důvodné.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelé obsahově vymezili (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolateli [dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.].
Podle §554 odst. 1 obch. zák. zhotovitel splní svou povinnost provést dílo jeho řádným ukončením a předáním předmětu díla objednateli v dohodnutém místě, jinak v místě stanoveném tímto zákonem. Je-li místem předání jiné místo, než je uvedené v odstavcích 2 a 4, vyzve zhotovitel objednatele k převzetí díla.
K otázce vzniku práva z odpovědnosti za vady díla před jeho provedením se Nejvyšší soud vyjádřil již v dovolateli citovaném rozsudku ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. 32 Odo 1250/2005, v němž uvedl, že „o vadách díla ve smyslu §560 a násl. obch. zák. lze hovořit pouze v případě provedeného díla.“ Uzavřel-li odvolací soud, že k provedení díla nedošlo (dílo nebylo předáno a převzato) a že závazky ze smlouvy o dílo trvají, pak pochybil, posuzoval-li žalobní nárok též z titulu uplatnění práv z odpovědnosti za vady. Nebylo-li totiž dílo provedeno, nemohlo být ani provedeno vadně, neboť obsah závazku se podle §324 odst. 3 obch. zák. nemohl změnit způsobem, který odpovídá nárokům z vadného plnění. Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud i v rozsudku ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2123/2010, či v rozsudku ze dne 5. 2. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3457/2012, a nemá důvod se od něj odchýlit ani v nyní projednávané věci.
Podle §261 odst. 1 obch. zák. tato část zákona upravuje závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti.
Podle §262 odst. 1 obch. zák. strany si mohou dohodnout, že jejich závazkový vztah, který nespadá pod vztahy uvedené v §261, se řídí tímto zákonem. Jestliže taková dohoda směřuje ke zhoršení právního postavení účastníka smlouvy, který není podnikatelem, je neplatná.
Podle §262 odst. 4 obch. zák. ve vztazích podle §261 nebo podřízených obchodnímu zákoníku dohodou podle odstavce 1 se použijí, nevyplývá-li z tohoto zákona nebo ze zvláštních právních předpisů něco jiného, ustanovení této části na obě strany; ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele je však třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku.
K povaze a aplikaci §262 odst. 4 obch. zák. se Nejvyšší soud vyjádřil např. v rozsudku ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. 32 Cdo 5494/2015, či ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2540/2012, v nichž vysvětlil, že toto ustanovení není určeno k ochraně určitých typů smluv, ale k ochraně té strany obchodně závazkového vztahu, která není podnikatelem. Pro posouzení, zda se na určitý právní vztah použije §262 odst. 4 obch. zák., tedy není rozhodný typ smlouvy, která tento právní vztah založila, ale postavení smluvních stran, konkrétně zda je některá ze smluvních stran nepodnikatelem, a to bez ohledu na to, zda se tento právní vztah řídí úpravou obsaženou v obchodním zákoníku ze zákona podle jeho §261 nebo podle dohody smluvních stran podle §262 odst. 1 obch. zák. V rozsudku ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3387/2015, Nejvyšší soud vyložil, že „obsah §262 odst. 4, části věty první za středníkem, obch. zák. nelze interpretovat tak, že by snad připouštěl použití všech ustanovení občanského zákoníku lišících se od těch v zákoníku obchodním. Vždy je zapotřebí v konkrétní situaci pečlivě vážit, která že norma směřuje ke skutečné ochraně nepodnikatele, přičemž ji není namístě zaměňovat s tou, jež se pro slabší stranu v daný okamžik zdá jednoduše mírnější.“ Výkladem §262 odst. 4, části věty první za středníkem, obch. zák. tedy nelze dospět k závěru, že odůvodňuje aplikaci jakéhokoli ustanovení, jež by mohlo být pro spotřebitele výhodnější. Takový závěr je nutno odmítnout již jen proto, že by vnášel do právních vztahů zásadní nejistotu a znamenal by též výrazný zásah do zásady rovnosti účastníků těchto vztahů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3337/2010).
Odvolací soud se však tím, zda dovolatelé předmětnou smlouvu o dílo uzavřeli jako podnikatelé či jako osoby, které podnikateli nejsou, vůbec nezabýval. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (stejně jako z rozsudku soudu prvního stupně) se ani nepodává, z jakých skutkových zjištění vyšel a jakými právními úvahami se řídil, když účastníky uzavřenou smlouvy o dílo posoudil podle ustanovení §536 a násl. obch. zák. Odvolací soud se omezil na konstatování, že „účastníci si při uzavření smlouvy o dílo sjednali režim obchodního zákoníku.“ Z obsahu spisu je přitom zřejmé, že v předmětné smlouvě o dílo jsou dovolatelé označeni toliko jménem, příjmením a bydlištěm a že předmětné dílo bylo prováděno na jejich rodinném domě. Závěr odvolacího soudu, že nebyly splněny předpoklady odstoupení od smlouvy podle §345 odst. 3, §346 odst. 1 a §550 obch. zák., je proto neúplný, a tudíž nesprávný, neboť odvolací soud pominul zvážit aplikaci §262 odst. 4 obch. zák. a posoudit použití úpravy odstoupení od smlouvy v občanském zákoníku.
Nejvyšší soud proto uzavřel, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle §241a odst. 1 o. s. ř. byl dovolateli uplatněn právem. Vzhledem ke shora uvedenému shledal dovolací soud bezpředmětným zabývat se námitkami dovolatelů, které se týkají právní kvalifikace a rozsahu jejich žalobního nároku a aplikace §544 odst. 1 obch. zák.
Za situace, kdy Nejvyšší soud neshledal, že by řízení trpělo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., ani jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §242 odst. 3 druhou větu o. s. ř.), bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil rozsudek odvolacího soudu ve věci samé (včetně závislých výroků); jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jej a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 9. 2016
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu