ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.2145.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 2145/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně THORA s.r.o. , se sídlem v Písku, Alšovo nám. 84/16, PSČ 397 01, identifikační číslo osoby 26056038, zastoupené JUDr. Jindřichem Finkem, advokátem se sídlem v Brně, Pražská 675/10, proti žalované obci Heřmaň , se sídlem v Heřmani 101, PSČ 398 11, identifikační číslo osoby 00249653, zastoupené JUDr. Jiřím Duškem, advokátem se sídlem v Písku, Erbenova 1013, o zaplacení 670 471 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 9 C 228/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 12. 2015, č. j. 22 Co 1908/2015-663, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11 320 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce JUDr. Jiřího Duška.
Odůvodnění:
Žalobkyně podala dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Krajský soud v Českých Budějovicích potvrdil (v pořadí třetí ve věci) rozsudek ze dne 19. 6. 2015, č. j. 9 C 228/2008-610, jímž Okresní soud v Písku uložil žalované zaplatit žalobkyni 91 285 Kč s příslušenstvím, zamítl žalobu v rozsahu částky 579 186 Kč s příslušenstvím a uložil žalobkyni nahradit žalované a České republice náklady řízení (výrok I.), a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Zkoumání, zda je dovolání objektivně přípustné, předchází – ve smyslu §243c odst. 3 a §218 písm. b) o. s. ř. – posuzování tzv. subjektivní přípustnosti dovolání.
Podle §240 odst. 1 o. s. ř. může dovolání podat účastník řízení. Z povahy dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je oprávněna jen ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě které byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jejich právech – v konstantní judikatuře se tato legitimace k dovolání označuje též jako subjektivní přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, dále usnesení téhož soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v témže časopise č. 1, ročník 2000, pod číslem 7, či jeho usnesení ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 2 Cdon 1648/97, uveřejněné v témže časopise č. 12, ročník 2000, pod číslem 138). Potvrdil-li proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v bodu I. výroku, jímž bylo vyhověno žalobě v rozsahu částky 91 285 Kč s příslušenstvím, nemohla být tímto rozhodnutím žalobkyni způsobena žádná újma na jejich právech, neboť došlo ve vztahu k ní k potvrzení příznivého rozhodnutí.
Vzhledem k tomu, že v daném případě dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu části jeho prvního výroku, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé, podal někdo, kdo k jeho podání oprávněn nebyl, Nejvyšší soud je v této části podle §243c odst. 3 věty první a §218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Dovolací soud se dále zabýval zbývající částí dovolání, kterou dovolatelka směřovala proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho prvního výroku, pokud jím došlo k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně v jeho zamítavém výroku ve věci samé a obou výrocích o nákladech řízení, a dále v rozsahu jeho druhého výroku o nákladech odvolacího řízení.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Pouhý odkaz na §237 o. s. ř. a jeho citace není postačující, a to již proto, že v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, jež je – stejně jako všechna uvedená rozhodnutí – veřejnosti k dispozici in www.nsoud.cz ), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Tomuto požadavku na vymezení přípustnosti však dovolatelka nedostála, neboť v dovolání oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v §241a odst. 2 o. s. ř. neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §237 o. s. ř.). Dovolatelka prostřednictvím svých námitek žádnou konkrétní právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí a jež by dosud nebyla Nejvyšším soudem řešena (nebo na kterou se vztahují další kritéria přípustnosti dovolání vymezená v §237 o. s. ř.), neformuluje a taková otázka nevyplývá ani z obsahu jinak obšírného dovolání, v jehož převážné části se dovolatelka zaměřuje na kritiku skutkových zjištění odvolacího soudu týkajících se zejména prokázání vad díla, jejich vytknutí a uplatnění, odstoupení žalované od předmětné smlouvy o dílo, a rozporuje obvyklou cenu předmětné nemovitosti stanovenou znaleckým posudkem včetně odbornosti znalkyně a použité oceňovací nákladové (namísto srovnávací) metody, když rovněž tvrdí, že ze strany znalkyně nedošlo k ocenění veškerého plnění, kterého se žalované dostalo.
Zpochybňuje-li dovolatelka správnost zjištěného skutkového stavu věci, patrně přehlédla, že ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 nelze hodnocení důkazů (se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.) úspěšně napadnout dovolacím důvodem (srov. například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Pokud dovolatelka poukazuje na zatížení řízení vadami (zejména neprovedení navrženého důkazu), které dle jejího přesvědčení vedly k nesprávnému právnímu posouzení věci a k chybnému rozhodnutí, jsou tyto její námitky irelevantní, protože podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tvrzení dovolatelky o procesních pochybeních soudu nezahrnují žádnou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v §237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se odvolací soud namítaných procesních pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015).
Směřovalo-li dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech mezi účastnicemi za řízení před soudem prvního stupně, dovolání (byť dovolatelka obsáhle ze svého pohledu popisuje, proč by neměly jít náklady řízení k její tíži) i v této části trpí vadou, neboť dovolatelka v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v §241a odst. 2 o. s. ř. neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §237 o. s. ř.). K tomuto výroku (resp. ke všem výrokům) o nákladech řízení chybí v dovolání vymezení příslušné právní otázky řešené odvolacím soudem a označení ustálené rozhodovací praxe, od níž se měl odvolací soud odchýlit. Ani v tomto směru se tudíž nelze přípustností dovolání vůbec zabývat. Tento nedostatek (stejně jako nevymezení předpokladu přípustnosti dovolání stran výroku ve věci samé rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé) nelze již odstranit, neboť lhůta, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolatelce uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze v popsaných částech dovolání posoudit jeho přípustnost. Nejvyšší soud proto dovolání v těchto částech podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.
Dovolání v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení a dále proti té části jeho rozhodnutí, v níž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o povinnosti žalobkyně zaplatit České republice náklady řízení, není vzhledem k §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přípustné, neboť jak výše nákladů řízení, k jejichž náhradě vůči žalované byla žalobkyně zavázána za řízení před odvolacím soudem (33 217,80 Kč), tak výše nákladů řízení, k jejichž náhradě byla žalobkyně zavázána vůči státu (4 554 Kč), nepřevyšují částku 50 000 Kč (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto odmítl dovolání ve zbývajícím rozsahu podle §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost. I kdyby však dovolání nebylo v obou uvedených částech nepřípustné, bylo by odmítnuto pro vady pro nevymezení předpokladů přípustnosti dovolání.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 5. 9. 2016
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu