ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.2153.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 2153/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Marka Doležala ve věci žalobkyně UniCredit Factoring Czech Republic and Slovakia, a. s. , se sídlem v Praze 4, Michle, Želetavská 1525/1, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 15272028, zastoupené JUDr. Borisem Vacou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Dlouhá 705/16, PSČ 110 00, proti žalované BETRIMAX s. r. o. , se sídlem v Praze 5 – Smíchově, Křížová 646/41, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 26726033, zastoupené Mgr. Aloisem Šatavou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Truhlářská 1104/13, PSČ 110 00, o zaplacení částky 717 738 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 Cm 97/2012, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 2015, č. j. 6 Cmo 99/2015-317, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením změnil k odvolání žalované rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2015, č. j. 31 Cm 97/2012-303, ve výroku o nákladech řízení tak, že žalobkyni uložil zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 147 016 Kč (první výrok), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Usnesení odvolacího soudu v prvním výroku napadla žalobkyně dovoláním.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání, jež by mohlo být přípustné toliko podle §237 o. s. ř., Nejvyšší soud přípustným neshledal.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nelze přisvědčit dovolatelce, že odvolací soud se při posouzení, zda jsou v tomto případě naplněny předpoklady pro aplikaci §150 o. s. ř., odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněném pod číslem 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, s odkazem na judikaturu Ústavního soudu (na jeho nálezy sp. zn. I. ÚS 2862/07 a sp. zn. I. ÚS 1030/08, dostupné na http://www.nalus.cz ) vyložil, že základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu, je zásada úspěchu ve věci (§142 odst. 1 o. s. ř.), v níž se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval. Ustanovení §150 o. s. ř., jež tuto zásadu umožňuje v konkrétním výjimečném případě prolomit, slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. Nejvyšší soud přitom zdůraznil, že zejména v procesním právu je nutno každou výjimkou z obecného pravidla vykládat restriktivně, a ztotožnil se s názorem formulovaným v komentářové literatuře, podle něhož závěr soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace §150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další. K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil v celé řadě dalších svých rozhodnutí, např. též v rozsudku ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněném pod číslem 24/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Z pohledu těchto judikatorních závěrů odvolací soud nepochybil, jestliže pro aplikaci §150 o. s. ř. neshledal v souzené věci důvody. V řízení nevyšly najevo skutečnosti umožňující závěr, že takový výjimečný postup opodstatňují majetkové poměry dovolatelky, a okolnosti, jež by vybočovaly ze standardních poměrů civilního sporu, se ze spisu nepodávají, natož pak okolnosti takového významu, že by splňovaly zákonné kritérium důvodů hodných zvláštního zřetele.
Podle zjištění soudu prvního stupně se dovolatelka dozvěděla již počátkem roku 2012, tedy před podáním žaloby, k němuž došlo dne 13. 9. 2012, od smluvního partnera žalované, který jí postoupil žalobou uplatněnou pohledávku, že vzájemné plnění, které poskytl žalované dne 24. 11. 2011, je vadné a že žalovaná u něho tyto vady reklamovala. Ze spisu pak vyplývá, že žalovaná již ve vyjádření k žalobě podané u soudu dne 5. 12. 2012 uplatnila obranu, že pro vady od kupní smlouvy odstoupila, v důsledku čehož žalovaná pohledávka zanikla. Dovolatelka přesto v řízení pokračovala, prosazovala názor, že uplatněná pohledávka nezanikla, a řízení bylo ukončeno až zamítavým rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2015, č. j. 31 Cm 97/2012-303, poté, co předchozí přisuzující rozsudek tohoto soudu byl zrušen rozhodnutím odvolacího soudu. Vzhledem k tomu dovolatelka přikládá zcela nepřiměřený význam skutečnosti, že jí žalovaná nepodala zprávu o tom, že dodané zboží bylo vadné a že tyto vady u postupitele reklamovala, a že (jak dovolatelka tvrdí, leč soud prvního stupně takové zjištění neučinil) žalovaná na její upomínky reagovala ujištěním, že pohledávku uhradí. Částka 70 000 Kč, kterou žalovaná uhradila dne 21. 5. 2012, tedy ještě před podáním žaloby, odpovídá zjištění soudu prvního stupně o obsahu dohody o narovnání uzavřené mezi postupitelem a žalovanou dne 15. 5. 2012, v níž se mimo jiné konstatuje, že žalovaná část vadného zboží v ceně 70 000 Kč spotřebovala, a postupitel se zavázal zbytek reklamovaného zboží vyměnit do 31. 7. 2012. To podle zjištění soudu prvního stupně neučinil, načež žalovaná podáním ze dne 8. 10. 2012 (tedy až po podání žaloby) od smlouvy odstoupila.
Pro úplnost lze dodat, že uplatňuje-li dovolatelka taková tvrzení o chování žalované předcházejícím zahájení řízení, o kterém soudy nižších stupňů neučinily příslušná skutková zjištění, a navrhuje k nim důkazy, pak pomíjí, že dovolací soud není skutkovou instancí a při přezkumu správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem vychází z toho skutkového stavu, jenž byl zjištěn v řízení před soudy nižších stupňů, popřípadě, jde-li (tak jako v souzené věci) o procesní postup účastníků řízení, též z obsahu soudního spisu.
Argument dovolatelky, že odvolací soud v rozporu s judikatorními závěry Nejvyššího soudu nezohlednil okolnosti vedoucí ke vzniku sporu a podmínky pro aplikaci §150 o. s. ř. hodnotil pouze z hlediska její hospodářské situace, je ve zjevném rozporu s obsahem odůvodnění napadeného rozhodnutí. I kdyby pak nebyl opodstatněn závěr odvolacího soudu, o tom, že žalovaná je společností majetkově slabou, nic by to – vzhledem k významu ostatních relevantních shora uvedených okolností - na výsledku úvahy o předpokladech pro aplikaci §150 o. s. ř. nezměnilo.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 10. 2016
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu