ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.2196.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 2196/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně EURO SYSTEM, spol. s.r.o. , se sídlem v Luhačovicích, Pozlovice čp.361, PSČ 763 26, identifikační číslo osoby 45476187, zastoupené JUDr. Radkem Foralem, advokátem se sídlem v Napajedlích, Masarykovo náměstí 220, proti žalované TATRA TRUCKS a.s. , se sídlem v Kopřivnici, Areál Tatry 1450/1, PSČ 742 21, identifikační číslo osoby 01482840, zastoupené JUDr. Filipem Jirouskem, advokátem se sídlem v Ostravě, Moravská Ostrava, Preslova 361/9, o zaplacení 89 059,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 18 C 177/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 2. 2016, č. j. 15 Co 444/2015-294, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 2. 2016, č. j. 15 Co 444/2015-294, v části směřující proti výroku pod bodem I. b) se odmítá .
II. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 2. 2016, č. j. 15 Co 444/2015-294, v rozsahu výroku pod bodem I. a) a pod body II. a III. se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Podle obsahu spisu se žalobkyně domáhala podanou žalobou po žalované zaplacení kupní ceny dodaného zboží (spojovacího materiálu).
Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 12. 2. 2015, č. j. 18 C 177/2010-269, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 20. 5. 2015, č. j. 18 C 177/2010-291, zamítl žalobu a uložil žalobkyni zaplatit žalované a České republice náklady řízení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě ve výroku označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně v části zamítavého výroku ve věci samé tak, že uložil žalované zaplatit žalobkyni 68 901 Kč s příslušenstvím [bod I. a) výroku] a potvrdil ho ve zbývající části výroku, jímž byla zamítnuta žaloba v rozsahu částky 20 158,60 Kč s příslušenstvím [bod I. b) výroku]. Dále ho změnil ve výroku o nákladech řízení tak, že uložil žalované zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 39 591 Kč a České republice náklady řízení ve výši 67 825 Kč. Rovněž tak rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit České republice náklady řízení ve výši 20 260 Kč [bod II. výroku]. Odvolací soud také uložil žalované zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 9 592 Kč [bod III. výroku].
Odvolací soud vyšel ve shodě se soudem prvního stupně ze zjištění, že v rámci obchodní spolupráce žalobkyně dodávala právní předchůdkyni žalované (společnosti TATRA a.s.) na základě jejich objednávek spojovací materiál (šrouby). Na dodávky šroubů označeného v objednávkách právní předchůdkyně žalované číslo 361036 a číslo 152933, jejichž kupní cena je předmětem řízení, byly podle shodného posouzení soudů obou stupňů uzavřeny mezi žalobkyní jako prodávající a právní předchůdkyní žalované jako kupující podle §409 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších změn, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“) platné kupní smlouvy. Po dodání zboží dne 26. 8. 2009 vzniklo žalobkyni právo na zaplacení jejich kupní ceny, kterou účtovala fakturou číslo 29192 ve výši 39 674,60 Kč a fakturou číslo 29193 ve výši 49 385 Kč. Odvolací soud vzal rovněž za prokázané, že žalovaná reklamovala u žalobkyně vadu dodaného zboží spočívající v praskání šroubů a současně uplatnila nárok z vad ve formě náhradní dodávky šroubů; důvodnost reklamace byla prokázána znaleckým posudkem, podle něhož dodané šrouby nevyhovují požadavku na jejich pevnost. Podle charakteru vady šlo podle odvolacího soudu o porušení smlouvy podstatným způsobem. Nebyla-li proto reklamace vyřešena formou náhradní dodávky šroubů a žalobkyně oznámila kupující, že vady neodstraní, byla podle posouzení odvolacího soudu žalovaná oprávněna odstoupit od kupní smlouvy založené objednávkou číslo 361036, což učinila v rámci protokolu o jednání dne 23. 10. 2014. V důsledku důvodného odstoupení od smlouvy tak zanikla ve smyslu §351 odst. 1 obch. zák. všechna práva a povinnosti z kupní smlouvy vážící se k části jejího předmětu, ve vztahu ke kterému bylo odstoupeno, včetně povinnosti žalované zaplatit žalobkyni kupní cenu ve výši 20 158,90 Kč za dodaných vadných 200 kusů šroubů, aniž by se však toto odstoupení jakkoli dotklo práv a povinností smluvních stran týkajících se dalšího dodaného zboží, které nebylo reklamováno. Nárok žalobkyně na úhradu kupní ceny zboží účtovaného fakturami číslo 29192 a 29293 se tak podle odvolacího soudu snížil na částku 68 901 Kč.
Proti nároku žalobkyně na zaplacení vyúčtované kupní ceny bezvadného zboží uplatněné v řízení se žalovaná bránila tvrzením, že pohledávka žalobkyně zanikla v důsledku jednostranného zápočtu žalované ze dne 20. 4. 2010. Podle posouzení soudu prvního stupně šlo o platný zápočet, odvolací soud však tento názor nesdílí a zápočet považuje za absolutně neplatný pro jeho neurčitost ve smyslu §37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších změn, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). S odkazem na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu odvolací soud uvedl, že pokud právní předchůdkyně žalované provedla jednostranný zápočet v dopise ze dne 20. 4. 2010 tak, že oproti součtu pohledávek žalobkyně označených čísly faktur, výší účtované částky a údaji o jejich splatnosti provedla zápočet součtu vlastních pohledávek označených shodným způsobem, jde o neurčitý právní úkon, „neboť z něj není patrno, které konkrétní pohledávky se vzájemně setkaly, jenž zcela vylučuje v případě, že by některá ze započítávaných pohledávek nebyla důvodná, dospět k závěru, jakým způsobem se setkaly a zanikly započítávané pohledávky další.“ Tuto neurčitost posuzovaného právního úkonu nešlo podle odvolacího soudu odstranit ani jeho výkladem. Odvolací soud rovněž vyloučil možnost jeho konvalidace v souvislosti s pokusem žalované při jednání soudu doplnit a upřesnit předmětný zápočet tím způsobem, že na své straně provedla specifikaci jednotlivých konkrétních nároků započítávaných vůči nároku žalobkyně uplatněného žalobou, avšak opět pouze jen vůči součtu obou faktur, resp. jejich částí, po odečtení částky 20 158,60 Kč.
Odvolací soud dospěl k závěru, že vyjma částky 20 158,60 Kč představující kupní cenu vadných šroubů, ve vztahu k níž žalovaná od kupní smlouvy odstoupila, je nárok žalobkyně na zaplacení zbývající kupní ceny důvodný. Proto změnil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně tak, že vyhověl žalobě v rozsahu částky 68 901 Kč s příslušenstvím, a potvrdil ho ve zbytku zamítavého výroku.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalovaná dovoláním. Jeho přípustnost dovozuje z §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) pro otázku hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka odvolacímu soudu konkrétně vytýká, že pokud posoudil její zápočet jako absolutně neplatný právní úkon pro jeho údajnou neurčitost z důvodu, že z něj není patrno, které konkrétní pohledávky se vzájemně setkaly, jenž zcela vylučuje v případě, že by některá ze započítávaných pohledávek nebyla důvodná, dospět k závěru, jakým způsobem se setkaly a zanikly započítávané pohledávky další, vázal své rozhodnutí na podmínku, která nenastala. Podle dovolatelky odvolací soud rovněž nepostupoval správně, opřel-li svůj závěr o neplatnosti zápočtu o judikaturu řešící otázku zápočtu více pohledávek dlužníka převyšujících ve svém součtu pohledávku věřitele, aniž by z něj bylo patrno, která část započítávaných pohledávek zanikla a která nikoliv. O takovou situaci však v souzené věci nešlo, když podle dovolatelky odvolací soud přehlédl, že proti sobě byly započítány pohledávky stejné výše.
Kromě toho by závěr o neurčitosti zápočtu podle dovolatelky bylo možné učinit pouze tehdy, že by ani jeho výkladem nebylo možné zjistit to, co chtěla projevit. Tak tomu však v souzené věci není, neboť její vůle i určitost jsou z listiny obsahující zápočet jednoznačně patrné. Kromě toho žalovaná tento svůj projev vůle zcela srozumitelným a určitým způsobem při jednání u soudu prvního stupně dále upřesnila, přičemž žalobkyně pravost či výši pohledávek žalované v řízení před soudem prvního stupně nikdy nezpochybnila; učinila tak až v rámci podaného odvolání.
Dovolatelka rovněž namítá překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže se o názoru odvolacího soudu posoudit předmětný zápočet jako absolutně neplatný právní úkon dozvěděla až po vyhlášení rozsudku v rámci jeho ústního odůvodnění. Tvrdí, že v případě řádného poučení jí přitom nic nebránilo kompenzační úkon případně zopakovat.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud změnil napadený rozsudek tak, že žalobu zamítne, příp. aby ho zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Dovolatelka napadla dovoláním výslovně rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu.
Zkoumání, zda je dovolání objektivně přípustné, předchází – ve smyslu §243c odst. 3 a §218 písm. b) o. s. ř. – posuzování tzv. subjektivní přípustnosti dovolání.
Podle §240 odst. 1 o. s. ř. může dovolání podat účastník řízení. Z povahy dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je oprávněna jen ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě které byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jejich právech – v konstantní judikatuře se tato legitimace k dovolání označuje též jako subjektivní přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, dále usnesení téhož soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v témže časopise č. 1, ročník 2000, pod číslem 7, či jeho usnesení ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 2 Cdon 1648/97, uveřejněné v témže časopise č. 12, ročník 2000, pod číslem 138). Potvrdil-li proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v části zamítavého výroku ve věci samé ohledně částky 20 158,60 Kč s příslušenstvím, nemohla být touto částí rozhodnutí žalované způsobena žádná újma na jejich právech, neboť došlo ve vztahu k ní k potvrzení příznivého rozhodnutí.
Vzhledem k tomu, že v daném případě dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho výroku pod bodem I. b) podal někdo, kdo k jeho podání oprávněn nebyl, Nejvyšší soud je v této části podle §243c odst. 3 věty první a §218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Dovolání v části směřující proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho měnícího výroku ve věci samé, je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť při řešení otázky určitosti úkonu žalované směřujícího k započtení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou (dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.).
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Odvolací soud rozhodl paradoxně v rozporu s těmi rozhodnutími Nejvyššího soudu (srov. rozsudky ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. 32 Cdo 3082/2007, a ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 23 Odo 932/2006, dále usnesení ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 29 Odo 174/2004, ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 29 Odo 1021/2006, a ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2868/2011, jež jsou – stejně jako všechna uváděná rozhodnutí – veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu), na které v odůvodnění napadeného rozhodnutí odkazoval na podporu svého závěru o neurčitosti úkonu žalované směřujícího k započtení. Odvolací soud totiž přehlédl základní předpoklad, na kterém odkazovaná rozhodnutí zakládají závěr o neurčitosti právního úkonu, totiž že součet pohledávek na straně jedné převyšuje součet pohledávek na straně druhé, přičemž nelze z projevu vůle kompenzujícího určit, které pohledávky zápočtem zanikly a které nikoli (shodně srov. dále například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1212/2007, ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1882/2012, a ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1425/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4363/2009, ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4735/2010, ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 29 Cdo 422/2013, a ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 1774/2015, dále rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 6. 2003, sp. zn. 9 Cmo 109/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2004, pod číslem 20). Tento předpoklad však nebyl v souzené věci naplněn, neboť součet pohledávek započítávaných na obou stranách byl shodný, přičemž obě pohledávky žalované s pozdější splatností byly splatné v týž den 31. 3. 2010, ke kterému započítávané pohledávky zanikly (se setkaly). Neurčitost zápočtu pak nepůsobí ani to, že v úkonu žalované ze dne 20. 4. 2010 není konkrétně uvedeno, které pohledávkyproti kterým pohledávkám se započítávají, neboť byla-li by kterákoli pohledávka započítána proti kterékoli pohledávce, důsledek by byl vždy stejný – všechny započítávané pohledávky by zápočtem zanikly ke dni 31. 3. 2010.
Namítala-li proto dovolatelka, že v souzené věci nelze aplikovat závěry judikatury Nejvyššího soudu, na niž odvolací soud odkazoval v napadeném rozhodnutí na podporu svého závěru o absolutní neplatnosti předmětného zápočtu z důvodu jeho neurčitosti, je tato její kritika zcela na místě a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř. byl naplněn.
Vzhledem k závěru, který Nejvyšší soud v této věci učinil, bylo bezpředmětné se zabývat tvrzenou vadou překvapivosti rozhodnutí. Vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jiné (další) vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), dovolatelka nenamítala a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), zrušil rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku ve věci samé (a ve všech závislých výrocích o nákladech řízení) a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a odst. 2 věta první a věta třetí o. s. ř.). S ohledem na zrušení rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení jako rozhodnutí závislého na zrušovaném rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé bylo posouzení náležitostí přípustnosti a důvodnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho výroků o nákladech řízení bezpředmětné.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 10. 2016
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu