ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.2265.2015.1
sp. zn. 32 Cdo 2265/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně Hypoteční banky, a. s. , se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, identifikační číslo osoby 13584324, proti žalované J. N. , zastoupené JUDr. Vladimírem Bekem, advokátem se sídlem v Rychnově nad Kněžnou, Svatohavelská 95, o zaplacení částky 822 055,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 21 C 359/2013, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2014, č. j. 97 Co 465/2014-83, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2014, č. j. 97 Co 465/2014-83, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. 5. 2014, č. j. 21 C 359/2013-74, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným usnesením Městský soud v Praze potvrdil usnesení ze dne 14. 5. 2014, č. j. 21 C 359/2013-74, kterým Obvodní soud pro Prahu 5 zamítl námitku místní nepříslušnosti vznesenou žalovanou.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání s odkazem na ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), majíc za to, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, na kterou odkazuje, a že věc by měla být projednána Okresním soudem v Rychnově nad Kněžnou jako místně příslušným soudem podle bydliště dovolatelky. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Vzhledem k datu vydání usnesení odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při posouzení platnosti prorogační doložky ve spotřebitelské smlouvě odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a je proto i důvodné.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §89a o. s. ř., ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy (tj. 31. 7. 2009), účastníci řízení v obchodní věci se mohou písemně dohodnout na místní příslušnosti jiného soudu prvního stupně, ledaže zákon stanoví příslušnost výlučnou.
Podle ustanovení §55 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy, smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení (odstavec 1). Ujednání ve spotřebitelských smlouvách ve smyslu §56 se považují za platná, pokud se spotřebitel nedovolá jejich neplatnosti (§40a). Ovlivňuje-li však takové ujednání přímo i další ujednání smlouvy, může se spotřebitel dovolat neplatnosti celé smlouvy (odstavec 2). V pochybnostech o významu spotřebitelských smluv platí výklad pro spotřebitele příznivější (odstavec 3).
Podle ustanovení §56 odst. 1 obč. zák., ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy, spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.
Nejvyšší soud ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. Cpjn 200/2011, uveřejněném pod číslem 44/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 44/2014“), dospěl k závěru, že „obchodní věcí“ ve smyslu ustanovení §89a o. s. ř. se rozumí i věc, ve které je předmětem sporu plnění ze závazkového vztahu, který se řídí obchodním zákoníkem (jen) proto, že smluvní strany závazkového vztahu uzavřely dohodu podle ustanovení §262 odst. 1 obchodního zákoníku nebo proto, že tak bez ohledu na povahu účastníků závazkového vztahu určuje ustanovení §261 odst. 3 obchodního zákoníku. (…) Prorogační doložka ve spotřebitelské smlouvě, která nebyla sjednána individuálně a která zakládá místní příslušnost soudu, jenž se nachází daleko od bydliště spotřebitele (§52 odst. 3 obč. zák.), jak z hlediska územního, tak i dopravních možností, odporuje ustanovení §56 odst. 1 obč. zák., jestliže v rozporu s požadavkem dobré víry způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele.
Také judikatura Soudního dvora Evropské unie dovodila, že je na vnitrostátním soudu, aby určil, zda smluvní ujednání o soudní příslušnosti určující soud, v jehož obvodu se nachází sídlo poskytovatele služeb, splňuje kritéria, která jsou požadována k tomu, aby ujednání bylo považováno za zneužívající ve smyslu článku 3 odst. 1 směrnice Rady 93/13/EHS. Soud přitom musí zohlednit skutečnost, že ustanovení ve smlouvě uzavřené mezi spotřebitelem a poskytovatelem nebo prodávajícím, které bylo do smlouvy vloženo, aniž bylo předmětem individuálního vyjednávání, a které zakládá výlučnou příslušnost soudu, v jehož obvodu se nachází sídlo poskytovatele nebo prodávajícího, může být považováno za zneužívající (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2009 ve věci Pannon GSM Zrt. v. Erzsébet Sustikné Györfi, C-243/08).
V projednávané věci odvolací soud zjistil, že účastnice uzavřely 31. 7. 2009 smlouvu o poskytnutí hypotečního úvěru ve výši 800 000 Kč a že smlouva v článku VIII bodu 8 obsahuje dohodu o prorogaci, podle níž je pro případné spory z této smlouvy příslušný obecný soud banky v České republice určený podle jejího sídla zapsaného v obchodním rejstříku v době podání žaloby.
Nejvyšší soud, vycházeje z R 44/2014, se zabýval přezkoumáním správnosti závěru odvolacího soudu, podle něhož vzdálenost prorogační doložkou určeného soudu, jímž je Obvodní soud pro Prahu 5, od bydliště žalované nezakládá významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, neboť žalovaná v době uzavření smlouvy o úvěru nebyla v takové finanční situaci, která by jí bránila cestovat mezi místem jejího bydliště a Prahou (cca 126 km), když sjednaná měsíční splátka úvěru činila 6 000 Kč. Kdyby neměla ani na cestu do Prahy, nemohla by jistě takovou smlouvu uzavřít. Sjednaná prorogační doložka s ohledem na povahu služeb, pro které smlouva byla uzavřena, nemohla žalovanou odradit od toho, aby hájila svá práva, a nemá tak zneužívající charakter ve smyslu §56 odst. 1 obč. zák., nezpůsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran v neprospěch žalované a je tedy platná.
Na základě závěru, že žalovaná v době uzavření smlouvy nebyla v takové finanční situaci, která by jí bránila cestovat z místa bydliště k soudu v Praze, činila-li dohodnutá měsíční splátka úvěru zmíněnou částku, a z toho důvodu nezpůsobuje prorogační doložka významnou nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran v neprospěch žalované, na němž odvolací soud založil posouzení prorogační doložky jako platné, rozhodnutí neobstojí. Odvolací soud nevyložil souvislost výše měsíční splátky úvěru s rovnováhou práv a povinností smluvních stran, byl-li místně příslušným soudem určen soud v sídle žalobkyně, která je bankou poskytující vysoké hypoteční úvěry, mající k tomu odpovídající kapitál, ve srovnání s fyzickou osobou zadluženou hypotečním úvěrem s vysokými splátkami.
Odvolací soud (ani soud prvního stupně) se dále nezabýval okolností významnou pro posouzení platnosti prorogační doložky ve smyslu závěrů R 44/2014 a rozsudku SDEU ze dne 4. 6. 2009, ve věci C-243/08, a to, zda byla sjednána individuálně. K této skutečnosti se odvolací soud vůbec nevyjádřil, přestože jde o skutečnost, kterou považuje jak dovolací soud, tak SDEU, za podstatnou.
Odvolacímu soudu lze rovněž vytknout, že z poněkud vágní úvahy, že sjednaná prorogační doložka s ohledem na povahu služeb, pro které byla smlouva uzavřena, nemohla odradit žalovanou od toho, aby hájila svá práva, a prorogační doložka tak nemá zneužívající charakter, není zřejmý úsudek odvolacího soudu o souvislosti „povahy služeb“ a (ne)rovnováze práv a povinností smluvních stran.
Jelikož posouzení platnosti prorogační doložky odvolacím soudem je neúplné a tím i nesprávné, Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil. Důvody, pro které neobstálo rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně. Nejvyšší soud proto zrušil i usnesení soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1 věta první o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, protože nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 9. 2016
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu