ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.2417.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 2417/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce J. Š. , podnikatele se sídlem v Horšovském Týně-Velkém Předměstí, Jindřicha Jindřicha 280, PSČ 346 01, identifikační číslo osoby 11409851, zastoupeného JUDr. Pavlem Zálišem, advokátem se sídlem v Mariánských Lázních, Nádražní náměstí 299/8, proti žalované PEGISAN s.r.o. , se sídlem v Plzni, K merfánům 47, PSČ 318 00, identifikační číslo osoby 61171361, zastoupené Mgr. Alenou Chaloupkovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Rooseveltova 35/15, o zaplacení 585 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 49 Cm 142/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 2015, č. j. 1 Cmo 109/2015-420, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13 262 do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její zástupkyně Mgr. Aleny Chaloupkové.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou domáhal zaplacení žalované částky představující dosud neuhrazenou cenu díla, jež jako zhotovitel provedl pro žalovanou jako objednatelku na základě ústně uzavřené smlouvy o dílo. V průběhu řízení žalobce podáním ze dne 11. 8. 2010 změnil právní kvalifikaci uplatněného nároku a požadoval zaplacení žalované částky z titulu bezdůvodného obohacení.
Krajský soud v Plzni žalobu rozsudkem ze dne 17. 2. 2015, č. j. 49 Cm 142/2006-381, zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Žalobce podal proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání.
V záhlaví uvedeným rozsudkem Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, podle nichž v řízení nebylo prokázáno, že se účastníci dohodli na určení ceny díla, ani to, že žalobce žalované poskytl plnění, jehož hodnota převyšovala částku, kterou žalovaná žalobci za provedené práce zaplatila.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a navrhuje, aby „dovolací soud posoudil vyřešenou právní otázku jinak.“ Tou je podle dovolatele otázka nepřipuštění dovolatelem navrženého doplnění dokazování.
Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že při posouzení, zda návrh na doplnění dokazování, jejž vznesl v průběhu řízení před soudem prvního stupně, byl zamítnut důvodně, vycházel odvolací soud pouze ze znaleckých posudků provedených v řízení před soudem prvního stupně. Pominul při tom, že zpracovatel prvního znaleckého posudku byl soudem prvního stupně shledán podjatým. Dovolatel dále vznesl řadu námitek tykajících se kvality tohoto posudku, metodiky a podkladů, jež byly při jeho zpracování použity. Jeho námitky směřovaly i proti reviznímu znaleckému posudku. V průběhu řízení před soudem prvního stupně dovolatel navrhl výslechy dalších svědků, jeho návrh však byl zamítnut. Závěr odvolacího soudu, podle něhož soud prvního stupně nepochybil, pokud další důkazní návrh zamítl, považuje dovolatel za chybný, neboť dosud nebyl náležitě zjištěn skutkový stav.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry odvolacího soudu a navrhla dovolání odmítnout, příp. zamítnout.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Pouhý odkaz na §237 o. s. ř. a jeho citace není postačující, a to již proto, že v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, jež je veřejnosti dostupné, stejně jako všechna dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jiný výklad by vedl ke zjevně nesprávnému (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. např. usnesení ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2649/2013, ze dne 31. 10. 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, a ze dne 30. 1. 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014).
Tomuto požadavku však dovolatel nedostál, neboť se v souvislosti s předpoklady přípustnosti dovolání omezil na pouhý odkaz na §237 o. s. ř. Žádost dovolatele, aby „dovolací soud posoudil vyřešenou právní otázku jinak“, významově neodpovídá (ve smyslu §237 o. s. ř.) požadavku, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“. Poslední ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání zakotvených v tomto ustanovení, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, míří totiž pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, jak se mylně domnívá dovolatel, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím. Nejvyšší soud zdůraznil již například v usnesení ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněném pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (a dále v usnesení ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), že požadavek, aby právní otázka vyřešená v souzené věci byla dovolacím soudem posouzena jinak, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání v režimu §237 o. s. ř.
I kdyby však dovolatel uplatnil čtvrtý z předpokladů přípustnosti vymezených v §237 o. s. ř., musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. shodně například již cit. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013); to však dovolatel – jak se podává již shora – neučinil. Rovněž pouhý nesouhlas dovolatele s právním posouzením věci odvolacím soudem nemůže založit přípustnost dovolání.
Zpochybňuje-li dovolatel správnost zjištěného skutkového stavu věci, patrně přehlédl, že ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 nelze hodnocení důkazů (se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.) úspěšně napadnout dovolacím důvodem (srov. například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Dovolací přezkum je §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Uvedený nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 o. s. ř.), dovolateli marně uplynula (srov. §57 odst. 2 větu první o. s. ř.). Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze v této části posoudit přípustnost dovolání. Jiné otázky způsobilé založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., dovolatel nepředestřel. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř.
Dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i jeho rozhodnutí o nákladech řízení.
Směřovalo-li dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech mezi účastníky za řízení před soudem prvního stupně, dovolání v této části trpí vadou, neboť dovolatel v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v §241a odst. 2 o. s. ř. neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §237 o. s. ř.) a nesprávnost rozhodnutí. K tomuto výroku (resp. ke všem výrokům) o nákladech řízení chybí v dovolání jakákoliv argumentace, natožpak vymezení příslušné právní otázky řešené odvolacím soudem. V tomto směru se tudíž nelze přípustností dovolání vůbec zabývat. Tento nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolateli uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v popsané části dovolání posoudit jeho přípustnost a důvodnost. Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.
Dovolání v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení není vzhledem k §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přípustné, neboť výše nákladů řízení, k jejichž náhradě vůči žalované byl žalobce zavázán za řízení před soudem prvního stupně, nepřevyšuje částku 50 000 Kč (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněné pod číslem 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3141/2013). Nejvyšší soud proto dovolání ve zbývajícím rozsahu podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 20. 9. 2016
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu